Obecná vůle, v politické teorii kolektivní vůle, jejímž cílem je společné dobro nebo společný zájem. Obecná vůle je ústředním pojmem politické filozofie Jeana-Jacquese Rousseaua a důležitým pojmem moderního republikánského myšlení. Rousseau rozlišoval obecnou vůli od partikulárních a často protichůdných vůlí jednotlivců a skupin. V díle Du Contrat social (1762; Společenská smlouva) Rousseau tvrdil, že svoboda a autorita nejsou v rozporu, protože legitimní zákony jsou založeny na obecné vůli občanů. Při dodržování zákonů se tedy jednotlivý občan podřizuje pouze sám sobě jako členu politického společenství.
Se svolením Musée d’Art et d’Histoire, Ženeva; fotografie, Jean Arlaud
Pojmem obecné vůle předchází Rousseau a má své kořeny v křesťanské teologii. Ve druhé polovině 17. století Nicolas Malebranche připisoval obecnou vůli Bohu. Bůh, tvrdil Malebranche, většinou působí ve světě prostřednictvím souboru „obecných zákonů“ ustanovených při stvoření světa. Tyto zákony odpovídají obecné Boží vůli, na rozdíl od zvláštních projevů Boží vůle: zázraků a jiných příležitostných projevů Božího zásahu. Právě proto, že se Boží vůle vyjadřuje především prostřednictvím obecných zákonů, lze podle Malebrancheho pochopit zdánlivý rozpor mezi Boží vůlí spasit celé lidstvo a skutečností, že většina duší ve skutečnosti spasena nebude. Rousseauovo vlastní chápání obecné vůle vzniklo na základě kritiky Denise Diderota, který Malebranchovo chápání obecné vůle přetvořil v sekulární pojem, ale který se k Malebranchovi přihlásil tím, že ji definoval univerzalisticky. Ve svém článku „Droit naturel“ („Přirozené právo“) publikovaném v roce 1755 v Encyklopedii Diderot tvrdil, že morálka je založena na obecné vůli lidstva zlepšit své vlastní štěstí. Jednotlivci mohou k tomuto morálnímu ideálu přistupovat tak, že se zamyslí nad svými zájmy jako příslušníci lidského rodu. Diderot se domníval, že obecná vůle nutně směřuje k dobru, neboť jejím cílem je zlepšení všech.
Pro Rousseaua však obecná vůle není abstraktním ideálem. Je to naopak vůle, kterou lidé skutečně zastávají jako občané. Rousseauovo pojetí je tedy politické a liší se od univerzálnějšího pojetí obecné vůle, které zastával Diderot. Podílet se na obecné vůli pro Rousseaua znamená uvažovat a hlasovat na základě svého smyslu pro spravedlnost. Jednotlivci si podle Rousseaua uvědomují své zájmy jako občané, a tedy i zájmy republiky jako celku, nikoliv prostřednictvím duchaplných diskusí, ale naopak tím, že se řídí svým osobním svědomím v „tichu vášní“. V tomto smyslu veřejné shromáždění ani tak nediskutuje, jako spíše odhaluje obecnou vůli lidu. Rousseau tvrdil, že obecná vůle je ve své podstatě správná, ale v některých dílech (především v Discours sur les sciences et les arts (1750; Pojednání o vědách a uměních)) také kritizoval racionalistické povyšování rozumu nad city. To vyvolalo vědeckou debatu o racionálním a afektivním rozměru obecné vůle. Na jedné straně obecná vůle odráží racionální zájem jednotlivce (jako občana) i zájem národa jako celku. Na druhé straně obecná vůle není čistě racionální, protože se vynořuje z náklonnosti a dokonce lásky k politickému společenství člověka.
Rousseau předpokládal, že všichni lidé jsou schopni zaujmout morální stanovisko směřující k obecnému dobru a že pokud tak učiní, dospějí k jednomyslnému rozhodnutí. V ideálním státě tedy zákony vyjadřují obecnou vůli. I když se občané mohou mýlit a klamat, budou podle Rousseaua usilovat o spravedlnost, pokud budou sledovat zájem lidu, a nikoliv své zájmy jako jednotlivci nebo jako členové různých skupin. Viděno z této perspektivy, jedinec, který porušuje zákon, jedná nejen proti ustanovené vládě, ale také proti vyššímu zájmu tohoto jedince jako člena politického společenství. Ve slavné pasáži Společenské smlouvy Rousseau tvrdil, že požadovat po takovém jednotlivci, aby dodržoval zákon, tedy není nic jiného než „nutit ho, aby byl svobodný“. Na tomto základě kritici včetně Benjamina Constanta a Jacoba Talmona obvinili Rousseaua, že je autoritářským myslitelem a v druhém případě praotcem totalitní politiky. Talmonovo obvinění však bylo z velké části zdiskreditováno.
Ačkoli se badatelé rozcházejí v názorech na význam výše uvedené pasáže, panuje široká shoda, že Rousseauovi šlo o zachování občanské svobody a autonomie, nikoli o poskytnutí volné ruky vládě. Koncepce obecné vůle totiž v sobě zahrnuje i zákaz despotismu. Pro Rousseaua je vláda legitimní pouze do té míry, do jaké je podřízena svrchovanosti lidu, nebo jinými slovy, řídí se obecnou vůlí lidu. Vláda ztrácí veškerou legitimitu v okamžiku, kdy se staví nad zákon a sleduje své vlastní zájmy jako samostatný politický orgán.
Koncept obecné vůle měl hluboký a trvalý vliv na moderní republikánské myšlení, zejména ve francouzské tradici. Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 (článek 6), zakládající dokument současné francouzské ústavy, definovala právo jako výraz obecné vůle.
.