Starověká historieEdit
Al-Ahsa byla osídlena již v pravěku, a to díky hojnosti vody v jinak vyprahlé oblasti. V oázách v oblasti se po tisíciletí vynořovaly přírodní sladkovodní prameny, které již od pravěku podporovaly lidské osídlení a zemědělské snahy (zejména pěstování datlových palem).
Oblast oáz a konkrétně jméno Hadžar (také Hagar, Haar) mohou souviset s toponymem Agarum ze starověkého Předního východu, zmiňovaným v dilmunitských nápisech jako původní domov jejich hlavního božstva Inzaka. Pokud ano, Agarum se pravděpodobně vztahovalo k pevninské Arábii naproti Bahrajnu. Podle této hypotézy dilmunská civilizace vznikla v oázách východní Arábie, ale později se přesunula na ostrov Bahrajn. Tento výklad však není bez kritiky a jiné prameny umisťují Agarum na ostrov Failaka.
Islámská dobaEdit
Východní Arábie byla v průběhu 7. století dobyta vznikajícím Rašídunským chalífátem. Později jej zdědili Umajjovci a Abbásovci. V roce 899 n. l. se oblast dostala pod kontrolu karmatského vůdce Abú Táhira al-Džannabího a byla prohlášena za nezávislou na abbásovském chalífátu v Bagdádu. Jeho hlavním městem byla al-Mu’miniya poblíž dnešního Hofufu. Kolem roku 1000 se Al-Hasa stala devátým největším městem na světě, které mělo 100 000 obyvatel. V roce 1077 byl karmatský stát Al-Hasa svržen Ujúnidy. Al-Ahsa se následně dostala pod vládu bahránské dynastie Usfuridů, po níž následovali jejich příbuzní Džábridové, kteří se stali jednou z nejhrozivějších mocností v regionu a získali zpět bahrajnské ostrovy od knížat z Hormuzu. Posledním džabridským vládcem Bahrajnu byl Muqrin ibn Zamil.
V roce 1521 dobylo Portugalské císařství Awalské ostrovy (ostrovy, které tvoří dnešní Bahrajn) od džabridského vládce Muqrina ibn Zamila, který silně padl v boji. Džabridové se snažili udržet své postavení na pevnině tváří v tvář Osmanům a jejich kmenovým spojencům, Muntafíkům. V roce 1550 přešla Al-Ahsa a nedaleký Qatif pod svrchovanost Osmanské říše se sultánem Sulejmanem I. Al-Ahsa byla v osmanském správním systému nominálně ejáletem Lahsa a obvykle byla vazalem Porty. Qatif byl později ztracen ve prospěch Portugalců.
Osmané byli z Al-Ahsy vyhnáni v roce 1670 a oblast přešla pod vládu náčelníků kmene Banu Khalid.
Al-Ahsa byla spolu s Qatifem v roce 1795 začleněna do wahhábistického emirátu Diriyah, ale v roce 1818 se vrátila pod osmanskou kontrolu díky invazi, kterou nařídil Muhammad Alí z Egypta. Banu Chálidové byli opět dosazeni jako vládci regionu, ale v roce 1830 se regionu znovu zmocnil emirát Nejd.
Přímá osmanská vláda byla obnovena v roce 1871 a Al-Ahsa byla zařazena nejprve pod bagdádský vilajet a v roce 1875 s bagdádským podřízeným vilajetem Basra. V roce 1913 připojil ibn Saúd, zakladatel moderní Saúdské Arábie, Al-Ahsu a Qatif ke svému panství Najd.
Saúdská nezávislostEdit
Dne 2. prosince 1922 Percy Cox oficiálně oznámil kuvajtskému emírovi šejkovi Ahmadovi Al-Sabahovi, že hranice Kuvajtu byly upraveny. Začátkem téhož roku se major John More, britský zástupce v Kuvajtu, setkal s Ibn Saudem ze Saúdské Arábie, aby vyřešil otázku hranic mezi Kuvajtem a Nadždem. Výsledkem schůzky byl Uqairský protokol z roku 1922, v němž Británie uznala svrchovanost ibn Saúda nad územími, na která si činil nárok kuvajtský emír.
Al-Ahsa byla v roce 1913 zabrána Osmanům, čímž Al Saúdové získali kontrolu nad pobřežím Perského zálivu a nad územím, které se později stalo obrovskými zásobami ropy Saúdské Arábie.