Nikdy předtím jsem neměla dost odvahy, abych zveřejnila něco, co jsem napsala na internetu, i když jsem vždycky obdivovala ty, kteří to dokázali. Je to děsivé, protože a) to uvidí lidé, které znáte, a b) v podstatě tvrdíte, že vaše bláboly a úvahy jsou dost důležité na to, aby byly předávány prostřednictvím veřejného fóra.
Tentokrát mi to připadá jiné: ačkoli nejsem přesvědčen, že můj pohled na téma duševního zdraví má nějaký zvláštní význam, je tu určitá šance, že si to někdo přečte a bude to pro něj nějakým způsobem užitečné nebo povzbudivé.
Většina lidí, kteří mě znají, ví, že jsem v posledních zhruba pěti měsících prožíval docela vážnou duševní krizi.
Je zvláštní ji takto pojmenovat; po celou dobu jejího trvání jsem si nedokázal přiznat, co se ve skutečnosti děje, navzdory diagnózám lékařů a některým dost zjevným příznakům. Bylo by však nespravedlivé vůči lidem, kteří museli vidět, jak tím procházím, zlehčovat to, co se stalo.
Deprese je to, co se stalo. V loňském michaelském semestru mě deprese přiměla stáhnout se do sebe, říkat stále méně slov a mluvit se stále méně lidmi, až jsem neříkal vůbec nic.
Téměř každý, kdo se mnou trávil čas, si toho všiml. Ptali se mě, co mi je, z jakého důvodu jsem tak zamlklý; vždycky jsem to odbyl, snažil jsem se neslyšet (to nefunguje) nebo jsem otázku odklonil (to funguje, častěji, než byste si mysleli). Nedokázal jsem upřímně odpovědět, protože jsem si sám nebyl jistý.
Deprese způsobila nejen to, že se mi vytratily řečové a konverzační schopnosti, ale také schopnost číst a psát – pokaždé, když jsem četl nějakou větu, jakkoli jednoduchou a srozumitelnou, prolétla mi hlavou a o vteřinu později jsem si nebyl schopen vybavit, co v ní bylo napsáno.
Půl hodiny bych strávil psaním krátké textové zprávy; zhlédl bych celý film a na konci bych nebyl o nic moudřejší, pokud jde o jeho děj nebo některou z jeho postav. To pochopitelně naprosto znemožňovalo mou univerzitní práci, která byla v nejlepších dobách náročná.
V důsledku toho jsem se ve své pozici na univerzitě, o níž všichni víme, že je pod intenzivním tlakem, cítil stále nepříjemněji.
Měl jsem pocit, že si tam nezasloužím být, že jsem všechny nějak oklamal a přesvědčil, že jsem inteligentní a schopný (klasický syndrom podvodníka zvedající svou ošklivou hlavu).
Tlak na to, abych se dostal na vrchol v různých oblastech svého života, se zvyšoval; reagoval jsem na něj tím, že jsem byl stále neschopnější ho zvládnout.
Pamatuji si, jak jsem se probudil ve svém univerzitním pokoji a cítil se naprosto zmrzlý panikou. Věděl jsem, že se v následujícím semestru nemohu vrátit. Byl jsem zoufale neschopný pokračovat v dosavadním způsobu života.
Místo toho, abych si promluvil s někým, kdo by mi pomohl identifikovat problém, vrátil jsem se z univerzity domů, a ačkoli nebudu prozrazovat všechny podrobnosti, v podstatě jsem se pak několik měsíců znovu nehýbal.
Moje rodina, která se mnou od léta nežila, byla šokovaná a zmatená.
Každé rozhodnutí, ať už drobné a nepodstatné, nebo velké a život měnící, se stalo naprosto nemožným – můj „mechanismus zvládání“ spočíval v tom, že jsem strkal hlavu do písku, a tudíž nedělal vůbec žádná rozhodnutí.
Zůstala jsem tedy doma a „rozhodla jsem se“ (i když to nebylo rozhodnutí v tradičním slova smyslu), že se na postní dobu nevrátím.
Odstoupila jsem od všech svých přátel, vypnula jsem si telefon, uzavřela jsem se před světem.
Jediní lidé, které jsem vídala, byli moji rodiče a sestry, které za mnou jezdily domů na víkendy. Neuvažovala jsem o tom, jak dlouho to bude trvat, ani o tom, jak se jednoho dne z té strašné šlamastyky vymotám.
Na těchto věcech zřejmě příliš nezáleželo.
Každý z mé rodiny a přátel byl naprosto neuvěřitelný.
Nikomu z nich nemohu nic vytknout. Přála bych si, abych mohla obejmout každého člověka, který mi vyšel vstříc; bohužel mi v tom brání celá ta věc s „globální pandemií“.
Byli obdivuhodně vytrvalí, ignorovali mé mrtvolné mlčení a dál mi na dálku posílali svou lásku, laskavost a podporu.
Několik z nich dokonce přišlo ke mně domů, aby zjistili, jestli jsem tam. Nebyl jsem schopen se zapojit do toho, co mi kdo říkal, natož smysluplně reagovat, takže chvíle, kdy jsem se s lidmi viděl, pro ně musely být dost znepokojivé.
Začínám si nepřítomně všímat dost znepokojivých věcí: že si nepamatuji, kdy jsem naposledy řekl celou větu nebo prožil plnohodnotnou myšlenku. Že se také cítím méně fyzicky zdravý – ale zdálo se, že je mi to jedno.
To mě však přivádí k mému prvnímu bodu.
1. Jaké jsou mé pocity? Někdy si musíte sáhnout na dno, abyste mohli začít šplhat zpět nahoru
Je známým klišé, že někdy může být sáhnutí si na dno nezbytným výchozím bodem pro vaši cestu k uzdravení.
Je na tom něco neuvěřitelně posilujícího: v tomto okamžiku vám už nikdo nemůže nic říct, protože jste si to všechno už řekli; a teď už se opravdu nemůže nic zhoršit, jen zlepšit.
A nesmrtelnými slovy Miley Cyrus: „Nejde o to, jak rychle se tam dostanu, nejde o to, co mě čeká na druhé straně …“
. Jde o ten výstup.“
2. Něco je lepší než nic
Pro zdravého člověka je těžké to pochopit, ale pro někoho, kdo se necítí dobře, je někdy odpovědět na zprávu nemožný úkol.
Přesto jsem se naučil, že každý malý krok je krok pozitivním směrem a stojí za to se o něj pokusit.
Poslat někomu zprávu, která ho ujistí, že žijete a jste v pořádku, je lepší než neříct nic. Jít na krátkou procházku je lepší než se nehýbat, sníst jedno zdravé jídlo je úžasné a díky obojímu se budete cítit milionkrát víc naživu.
Nalakujte si nehty, poslechněte si podcast nebo nějakou hudbu, promluvte si s rodinou, nechte je, aby si s vámi povídali, uvařte si jídlo, jděte ven.
3. Nejste sami
Deprese může vyvolat neuvěřitelně osamělý stav mysli. Můžete se domnívat, že jste jediní, kdo se tak cítí, že všichni ostatní jdou dál svým životem a vás nechávají za sebou.
To však není pravda. Je potěšující a zároveň smutnou skutečností, že téměř každý z nás v určitém okamžiku svého života – ať už jde o deprese, úzkosti, záchvaty paniky, smutek, poruchy příjmu potravy nebo poporodní deprese – projde obdobím špatného duševního zdraví.
Je to smutné, protože v ideálním světě by život takový nebyl. Ale je to také uklidňující: ať už prožíváte cokoli, je pravděpodobné, že někdo jiný zažil úplně to samé.
4. Může se to stát komukoli
Deprese nerozlišuje, koho se rozhodne postihnout. Nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že se to stane mně.
Ne vždy je také zřejmé, že jí někdo prochází. Zažil jsem nízkofunkční depresi: každému, kdo mě viděl, bylo zcela jasné, že věci nejsou v pořádku.
V některých případech však lidé mohou žít jako obvykle a tvářit se navenek normálně. Právě tito lidé potřebují pomoc nejvíce, protože jen málokdo v jejich okolí si může uvědomit, že procházejí těžkým obdobím.
5. V případě, že by někdo chtěl pomoci, mohl by si uvědomit, že je to pro něj těžké. Může se to zlepšit
Věci se mohou zlepšit a také se zlepší. Ale rozhodující je, že aby se věci zlepšily, musíte nejprve chtít, aby se zlepšily. Nic se nezmění, pokud pro to nic neuděláte.
Znovu vám na věcech bude záležet, znovu vás budou bavit, znovu budete dělat správná rozhodnutí.
Někdy to chce jen trochu času a hodně úsilí. Ale není pozdě, stojí to za to a – bez ohledu na to, jak špatně se cítíte nebo co si myslíte, že jste udělali špatně – stojíte za to.
Doufám, že se tento článek dostane přes internetovou prázdnotu a dotkne se možná i jednoho člověka, který bojuje. Pokud se tak stane, pak jeho zveřejnění – vystavení všeho potenciálnímu veřejnému ponížení a potupě – bude mít smysl.
Každý den je pro mě lehčí a světlejší; slovy mého táty je to, jako by se „znovu rozsvítila světla“.
V důsledku toho se chci dát k dispozici každému, kdo by potřeboval mou pomoc, třeba jen tím, že mu poskytnu naslouchající a neodsuzující ucho. Moje schránka je otevřená.
Sane je linka pomoci, na kterou můžete zavolat, pokud potřebujete někoho, kdo umí naslouchat. Psycom poskytuje objektivní informace o typech deprese. Webové stránky NHS by měly být vaším místem, pokud se vám věci vymkly z rukou a potřebujete pomoc
Belfast Telegraph
.