Život Jimmyho Butlera je jako z hollywoodského filmu. Butler se od prvního dne potýkal s obrovskou nepřízní osudu, jeho otec ho opustil jako kojence a matka ho vyhodila z domu, když mu bylo 13.
„Nelíbí se mi, jak vypadáš, musíš jít,“ řekla mu, jak Butler vzpomínal v rozhovoru z roku 2011. Odtud byl Butler nucen přespávat u různých kamarádů, u jednoho zůstal několik týdnů, než se přestěhoval k dalšímu.
Butler v té době bojoval o to, aby se udržel nad vodou i na basketbalovém hřišti. Jako třeťák na houstonské střední škole Tomball High School měl průměr 10 bodů na zápas. Byl to solidní hráč, nicméně jeho aspirace na NBA se rozhodně zdály jako nesplnitelný sen.
Každý, kdo Butlera znal osobně, si ale řekl, že někdo, kdo hraje a trénuje s takovým zápalem, musí někam směřovat. A skutečně tomu tak bylo. O pouhý rok později měl výrazně zlepšený Butler průměr 19,9 bodu a 8,7 doskoku a byl jmenován MVP týmu.
Vysoké školy však stále neměly zájem, a tak se Butler místo toho zapsal na Tyler Junior College. Podle serveru 247Sports.com byl považován za dvouhvězdičkového rekruta a v žebříčku juniorských univerzit byl uveden na 127. místě v zemi.
Po 18,1 bodech a 7,7 doskocích na zápas na Tyleru se však jeho štěstí konečně začalo obracet, protože se o něj konečně začaly zajímat programy první divize. Butler přijal stipendium na Marquette, kde nakonec navázal spolupráci se současným spoluhráčem z Miami Jae Crowderem.
Butler ve své první sezóně v týmu Golden Eagles nastupoval z lavičky a v průměru zaznamenal jen 5,6 bodu na zápas. Univerzitní hvězdy Wesley Matthews, Jerel McNeal a Lazar Haywood byly hlavními tahouny týmu, ale ohnivý mladík z Tomball High se na hřišti držel a získal si respekt svých vrstevníků.
V následujícím roce byl povýšen do základní sestavy a trefil velkolepé vítězné střely proti St. John’s a UConn a pomohl Marquette kvalifikovat se do pátého turnaje NCAA v řadě.
Koncem posledního ročníku se prosadil jako jeden z nejlepších hráčů v zemi a byl v hledáčku skautů NBA. A nebyly to jen jeho basketbalové schopnosti, které upoutaly pozornost týmů NBA.
„Jeho příběh je jedním z nejpozoruhodnějších, jaké jsem za celou dobu svého působení v basketbalu viděl,“ řekl v roce 2011 jeden z generálních manažerů NBA Chadu Fordovi. „V jeho životě bylo tolikrát nastaveno, aby neuspěl. Pokaždé ale překonal obrovské překážky. Když s ním mluvíte – a on se zdráhá mluvit o svém životě – máte prostě pocit, že ten kluk má v sobě něco velkého.“
Několik měsíců poté, co skončila jeho poslední vysokoškolská sezóna, se to konečně stalo. Butlerovi se splnil jeho kdysi nesplnitelný sen dostat se mezi profesionály, když si ho Chicago Bulls vybrali v draftu NBA v roce 2011 jako třicátého hráče v celkovém pořadí.
Butler se konečně stal hráčem NBA, ale jak už to u něj bývá, jako profesionál neměl nic snadné. Na rozdíl od nejlepších výběrů, kteří nastupovali v každém zápase a okamžitě odehráli velké minuty, on se musel vypracovat ze dna úplně znovu.
Butler odehrál ve své nováčkovské sezoně pouhých osm minut na zápas, když se dostal do týmu pro play-off, v němž hráli Derrick Rose, Loul Deng, Joakim Noah a Rip Hamilton. Ve druhém roce udělal několik významných pokroků, ale teprve ve třetím roce se něco opravdu podařilo.
Když Rose a Deng odehráli jen 10, respektive 23 zápasů, Butler se chytil a dokázal, že je dynamickým obráncem a nadaným střelcem na další úrovni. Ve čtvrtém roce se stal členem All-Star, vedl tým s 20 body na zápas a prosadil se jako volba číslo jedna Toma Thibodeaua, zatímco Rose se po zranění stále hledal.
V novější době se legenda Jimmyho Butlera posunula na další úroveň, když se objevily historky o jeho pohrdání Karlem-Anthonym Townsem a Andrewem Wigginsem v Minnesotě – kvůli jeho přesvědčení, že málo pracují a nevyužívají svůj talent – a vedení týmu hráčů třetího sledu k dramatickému vítězství nad hráči základní sestavy během nechvalně proslulého a výmluvného tréninku.
Tato historka však také podpořila všeobecně rozšířený názor, že Butler je pichlavý jedinec a špatný spoluhráč. Následně si odskočil z Minnesoty do Philadelphie a Miami. Butler byl na každém kroku tvrdě kritizován, a to i tehdy, když odešel do týmu Heat, který mu zjevně perfektně vyhovoval.
Stephen A. Smith prohlásil, že Butlera by v Miami nikdy neměli rádi jako Dwyana Wadea, zatímco Lisa Leslieová vystoupila v celostátní televizi a označila Butlerův příchod do Heat za „krok losera“, čímž zřejmě naznačila, že jeho prioritou je vydělávat peníze a užívat si životního stylu na South Beach.
V této sezoně vypadaly kousavé komentáře Leslieové s každým dnem hloupěji. Místo počítání peněz a lenošení na pláži Butler dotáhl Miami do finále NBA, což je neuvěřitelný výkon, který absolutně nikdo nepředpokládal.
A i když si zřejmě málokdo vážně myslí, že to všechno může vyhrát, byly doby, kdy si nikdo nemyslel, že by se mohl dostat na vysokou školu první divize, natož do NBA, natož aby se stal hvězdou. Butler už dlouho dokazuje lidem, že se mýlili. Negativní energii ostatních vždy využíval jako palivo. Od mládí mu nic jiného nezbývalo.
V tuto chvíli by měl každý, kdo o Jimmym Butlerovi pochybuje, vědět, že mu hraje do karet.