Jsem bisexuální. Přestože jsem však součástí queer komunity, genderové fluiditě příliš nerozumím. Nebo být transgender. Nechápu, jak se někdo může cítit tak nesvůj ve svém pohlaví, že chce přejít na jiné. V podstatě věci týkající se zpochybňování vlastního pohlaví.
Taky nechápu, co se skrývá za přitažlivostí převlékání (ale líbí se mi trochu make-upu, takže to asi ano).
To neznamená, že si myslím, že něco z toho je neplatné. Nebo že věřím, že pohlaví je binární.
Podobně mám pár přátel, kteří úplně nechápou, jak bisexualita funguje, ale to neznamená, že si myslí, že jsem „divná“ nebo „nepřirozená“ nebo jakékoliv slovo, které se teď používá, aby nás popotahovalo. Možná mi nerozumějí, ale podporují mě. Nikdy mě nenutili cítit se jinak nebo méněcenně kvůli tomu, že mám ráda muže i ženy (dokonce do našich her na polibek, svatbu, zabití zapojují jak muže, tak ženy).
Poznámka na okraj: Nedávno jsem si uvědomila, že je vlastně velmi snadné být v každodenní řeči genderově neutrální. Místo „dámy a pánové“ používejte „všichni“. Používejte „oni“ místo „on nebo ona“. Používejte „sourozenec“ místo „bratr nebo sestra“.
Musí mi nerozumět, ale podporují mě.
Myslím si, že důležitou klauzulí k získání takového postoje je otevřenost vůči otázkám a praktikování starého přísloví, které každý učitel opakoval na začátku semestru – neexistují hloupé otázky.
Pokud si někdo není něčím jistý a považuje za vhodné přijít přímo za někým, kdo daným konceptem žije, místo aby prosíval (pochybné) články a tweety na internetu, dejte mu pocítit, že je vítán. Nepovažujte jejich otázku za hloupou, bez ohledu na to, jak samozřejmá se vám může zdát. Skutečnost, že se snaží vyvinout úsilí, aby pochopili, jak to máte, je dobrá věc a mělo by se k ní tak přistupovat.
Příklad pár dní poté, co jsem se přiznal, za mnou přišel dobře míněný, i když trochu zmatený kamarád. Zeptal se mě, jak přesně funguje bisexualita, protože podle něj by heterosexuální část mé mysli měla působit proti jakékoli mé homosexuální přitažlivosti a naopak. Místo toho, abych se mu vysmíval nebo z něj dělal hlupáka, jsem mu jednoduše vysvětlil, že být bisexuální neznamená mít heterosexuální a homosexuální část, ale spíše mít jen jednu část, která přitahuje jak muže, tak ženy.
Udělejme si teď nějaké rozdíly. Tady je to, co neříkám…
Neříkám, že by ses neměl snažit věci pochopit. Říkám, že bys měl podporovat lidi, kteří se od tebe liší, i když je stále chápeš.
Neříkám, že by ses neměl snažit pochopit věci, které nechápeš. Také neříkám, že bys měl slepě podporovat všechno. Říkám jen, že se máš snažit.
Také neříkám, že bys měl všechno slepě podporovat. To by mohlo vést k dezinformacím nebo nedorozuměním a nakonec byste na tom mohli být hůř, než když jste začínali. Ale když vidíte, že se někdo snaží smířit s tím, kým je, nebo i když je spokojen s tím, kým je, nenuťte ho, aby se cítil špatně. Pokud vám tuto informaci poskytnou, znamená to, že vám důvěřují a cítí se s vámi natolik dobře, že se s vámi podělí o své pravé já. Nenuťte je, aby toho litovali.
Tento pohled nás však také staví před problém, kde stanovit hranici. Podporujeme názor, že sexualita je spektrum, a podporujeme komunitu LGBTQ+, protože je to normální. To je láska. A láska je, no, láska je láska.
Ale kde udělat hranici? Příklad: pedofilové. Kde řekneme, že to není láska, ale že je to úchyl? Je to být predátorem. Jak chápeme ten rozdíl? Jsem si jistý, že i oni by své jednání ospravedlňovali slovy „láska je láska“. Jsem si jistý, že by tvrdili, že oni jsou těmi chybějícími písmeny reprezentovanými „+“ (spoiler: NEJSOU).
Ty ani já je možná nejsme schopni pochopit, ale moje logika by se dala postavit na hlavu a říct, že bychom je přesto měli podporovat.
Poznámka: To, že jsem se pustil do tohoto myšlenkového exkurzu, neznamená, že se snažím pochopit pedofilii. O tom bychom neměli ani uvažovat, protože ve chvíli, kdy to uděláme, riskujeme, že normalizujeme (jeden z aspektů) kultury znásilnění.
Kde udělat hranici? Příklad: pedofilové. Kde řekneme, že to není láska, ale že je to úchyl? Je to být predátorem. Jak chápeme ten rozdíl?“
Mohli bychom se obrátit na zákon a říct, že to, co dělají, je nezákonné. Ale na druhou stranu, zákonu se teď dá jako parametru věřit jen stěží, když neuznává právo gaye na existenci. Takže je to slepá ulička. Co teď?“
Někteří možná řeknou, že bychom mohli využít lidového mínění nebo třeba hlasu neprávních autorit. Ale… no, lidé nejsou tak skvělí. Jsou domýšliví, bigotní a svéhlaví a nemají ponětí o významu slova „výsada“. Hádám, že jsme se dostali do další slepé uličky.
Předpokládám, že se tedy musíte uchýlit k paradoxu svých vlastních názorů. Většina lidí bude mít pravděpodobně tolik slušnosti, že bude podporovat queer komunitu, a zároveň bude považovat pedofilii za nespravedlivý a nemorální čin. Ale jak přesně má člověk soudit a v důsledku toho podporovat něco, o čem nemá žádné informace?“
Představte si nějakou bytost bez jakýchkoli znalostí o lidstvu. Třeba umělou inteligenci ve stylu Iron Mana nebo nějakého mimozemšťana. Představte si, že jim řeknete, jak to často používáme při vysvětlování toho, že jsme homosexuálové, že všechna láska je stejná (a mám na mysli to, že nemáte žádné milostné city jako druh lásky – nebojte se aromantici, kryju vám záda). Jak by rozlišovali mezi pedofilií a stejnopohlavním párem?“
V tomto případě vstupuje do hry pojem souhlasu. Nestejnopohlavní sex se skládá ze dvou souhlasících stran, jejichž souhlas lze právně uznat, tj. jsou plnoleté. Pedofilie má však obvykle pouze jednu souhlasící stranu – predátora. (I kdyby souhlas dalo dítě, souhlas nezletilého se nepovažuje za platný.)
Ale obecně asi platí, že dokud se zákony nevyřeší a nebudou schopny nás vést v morálních dilematech, budeme se muset v takových věcech spolehnout sami na sebe. Snažit se pochopit různé úhly pohledu a přitom si nechat určitou míru zdravého rozumu pro vynášení soudů. A pokud za vámi někdo přijde s nějakým zjevením, mějte mysl (a trochu i srdce) otevřenou.