Dnes, 2. července, si připomínáme navštívení blahoslavené Panny Marie u Alžběty. V evangeliu pro tento den (Lk 1,39-45) se tají dech. Úryvek je plný děje: Čerstvě těhotná Maria spěchá za svou starší příbuznou Alžbětou, která je díky Božímu zásahu také v očekávání. Setkání je dynamické: Mariino přivítání Alžběty spustí řetězovou reakci. Šestiměsíční plod v jejím lůně poskakuje radostí v rytmu své matky. Alžběta je naplněna Duchem a volá na Marii požehnání, které by se mělo přeložit: „Nejpožehnanější jsi mezi ženami a požehnaný je plod tvého lůna“. Přemáhá ji pocit nehodnosti, že ji navštěvuje matka jejího Pána (doslova). To vede k Mariině velkému zpěvu Magnificat, který je také plný Božího působení, když rozrušuje a proměňuje stávající řád ve prospěch chudých a pokorných, jako je sama Maria.
Jako vždy v Bibli a ostatně i v nejlepší Tradici je Maria vyvýšena kvůli Ježíši. Byla obdařena milostí, připravena a navštívena kvůli tomu, který se z ní má narodit. Na ikonách Madony s dítětem je to často znázorněno tak, že Maria ukazuje na Ježíška. Přesto si musíme uvědomit, že ve schématu Božích záměrů zaujímá zcela zvláštní místo. Je zde nazývána „nejblahoslavenější mezi ženami“ a matkou vtěleného Boha. Ve své písni Maria opakuje to, co řekla Alžběta, a dodává, že „všechna pokolení“ ji budou nazývat požehnanou, což se také stalo.
Alžběta, která ji nazývá ‚Matkou Páně‘, poskytuje také biblický základ pro titul udělený Marii na Efezském koncilu (431 n. l.) ‚Theotokos‘ neboli ‚Bohorodička‘, lidově překládaný jako ‚Matka Boží‘, přesněji však Matka vtěleného Boha. Opět to souvisí především s vtělením a jednotou Pánovy lidské a božské přirozenosti než s nějakou vnitřní vlastností Marie, která nebyla vyvolána působením milosti v jejím životě.
Pro ty, kdo se od počátku zabývají posvátností lidské osoby, můžeme vidět, že nenarozený Jan Křtitel je označován za nemluvně stejným způsobem, jako je v následující kapitole označován právě narozený Ježíš. V tomto vyprávění je Ježíš pouhým několikatýdenním zárodkem, a přesto se o něm mluví plně lidsky a božsky! To je samozřejmě v souladu se zbytkem Bible, kde se o nenarozených bezděčně mluví jako o osobách (Ž 139,13-16; Jer 1,5; Gal 1,15). Proto se církev po celé věky bránila jak infanticidě, tak potratům, i když nabízela odpuštění a obnovu těm, kdo těhotenství přerušili.
Modleme se, abychom i my měli Alžbětiny oči a uši, abychom rozpoznali Boží působení v obyčejných a pokorných lidech. Modleme se také s Marií, abychom byli připraveni naslouchat Božímu hlasu bez ohledu na důsledky pro náš způsob života, volný čas a práci.