Termín „zneschopnění“, pokud se používá v souvislosti s filozofií trestu, označuje účinek trestu ve smyslu pozitivního zabránění odsouzené osobě v páchání trestné činnosti v budoucnu. Tento pojem se liší od teorie specifického odstrašení, v níž je pachatel trestán tak, aby pochopil konkrétní důsledky svého trestného činu. Cílem inkapacitace je zabránit budoucím trestným činům tím, že se pachateli odebere možnost páchat trestné činy.
Podle této teorie nejsou pachatelé rehabilitováni. Zločinci jsou umisťováni do vězení nikoli proto, aby se naučili důsledkům svých činů, ale aby se dostali do takového prostředí, v němž by nebyli schopni páchat trestnou činnost. Uvěznění vězně zneschopní tím, že ho fyzicky odstraní ze společnosti, v níž spáchal trestný čin. Příkladem zneschopnění jsou doživotní tresty odnětí svobody, tresty odnětí svobody na tři roky a další zákony týkající se obvyklých pachatelů.
Podle § 3553 zákona o soudnictví ve věcech mládeže (18 U.S.C.S.) je jedním z účelů ukládání trestů „chránit veřejnost před dalšími trestnými činy obžalovaného“. Zbavení způsobilosti k právním úkonům lze přijmout jako opatření k uskutečnění cílů tohoto oddílu.