Pravidlo č. 1: Život není fér. Zvykněte si na to. Průměrný teenager použije větu „Není to fér“ 8,6krát denně. Máte ji od svých rodičů, kteří ji říkali tak často, že jste usoudili, že to musí být ta nejidealističtější generace vůbec. Když ji začali slýchat od vlastních dětí, uvědomili si pravidlo č. 1.
Pravidlo č. 2: Skutečný svět se nebude starat o vaše sebevědomí tolik jako škola. Bude od tebe očekávat, že něco dokážeš, než se budeš cítit dobře. To může být pro tebe šok. Obvykle, když se přehnané sebevědomí setká s realitou, si děti stěžují, že to není fér. (Viz pravidlo č. 1)
Pravidlo č. 3: Je mi líto, ale hned po střední škole si nevyděláš 40 000 dolarů ročně. A nebudete ani viceprezidentem nebo nebudete mít telefon na auto. Možná dokonce budete muset nosit uniformu, která nebude mít nálepku Gap.
Pravidlo č. 4: Pokud si myslíte, že váš učitel je tvrdý, počkejte, až budete mít šéfa. Nemá smlouvu, takže bývá trochu ostřejší. Když něco poděláš, nebude se tě ptát, co si o tom myslíš.
Pravidlo č. 5: Obracení hamburgerů není pod tvou důstojnost. Vaši prarodiče měli pro obracení hamburgerů jiné slovo. Říkali tomu příležitost. Ani jim nebylo trapné vydělávat minimální mzdu. Styděli by se sedět celý víkend a mluvit o Kurtu Cobainovi.
Pravidlo č. 6: Není to vina tvých rodičů. Když něco poděláš, jsi za to zodpovědný ty. To je odvrácená strana vět „Je to můj život“ a „Nejsi můj šéf“ a dalších výmluvných proklamací vaší generace. Když ti je osmnáct, je to na tvůj účet. Nefňukej kvůli tomu, nebo budeš znít jako baby boomer.
Pravidlo č. 7: Před tvým narozením nebyli tví rodiče tak nudní jako teď. Dostali se k tomu tak, že ti platili účty, uklízeli tvůj pokoj a poslouchali, jak jsi idealistický. A mimochodem, než zachráníte deštný prales před krvelačnými parazity generace vašich rodičů, zkuste vyluxovat skříň ve své ložnici.
Pravidlo č. 8: Vaše škola možná zrušila vítěze a poražené. Život tak neučinil. V některých školách ti dají tolikrát, kolikrát chceš, abys dostal správnou odpověď. Známky za neprospěch byly zrušeny a třídní premianti vyřazeni, aby se nikdo nedotkl svých citů. Snaha je stejně důležitá jako výsledky. To se samozřejmě ani v nejmenším nepodobá skutečnému životu. (Viz pravidlo č. 1, pravidlo č. 2 a pravidlo č. 4.)
Pravidlo č. 9: Život se nedělí na semestry a v létě nemáte volno. Dokonce ani velikonoční prázdniny. Očekávají od vás, že se budete ukazovat každý den. Na osm hodin. A každých deset týdnů nedostanete nový život. Prostě to jde pořád dokola. Když už jsme u toho, jen málokteré zaměstnání má zájem podporovat vaše sebevyjádření nebo vám pomoci najít sebe sama. Ještě méně jich vede k seberealizaci. (Viz pravidlo č. 1 a pravidlo č. 2)
Pravidlo č. 10: Televize není skutečný život. Váš život není sitcom. Všechny vaše problémy se nevyřeší během 30 minut, po odečtení času na reklamy. Ve skutečném životě lidé skutečně musí odcházet z kavárny do zaměstnání. Vaši přátelé nebudou tak průbojní a poddajní jako Jennifer Anistonová.
Pravidlo č. 11: Buďte milí na šprty. Možná pro ně nakonec budete pracovat. Všichni bychom mohli.
Tento seznam „Pravidel, která se děti ve škole nenaučí“ nepochází od bývalého generálního ředitele společnosti Microsoft Billa Gatese. (Na internetu se často uvádí, že pochází z jeho knihy Business @ The Speed of Thought, ale není tomu tak). Proč je mu často připisována, je pro nás záhadou, protože vůbec nezní jako něco, co by napsal. Možná je to proto, že bod, kterým obvykle končí internetem šířená verze seznamu („Buďte milí na nerdy“), se trefil do vkusu někoho, kdo Gatese považuje za největšího úspěšného nerda všech dob.
Jedna verze, která se objevila na internetu v červnu 2002, tvrdila, že se jedná o text nástupního projevu, který Bill Gates pronesl k absolventům střední školy Mt. Whitney High School v kalifornském městě Visalia. Nebylo tomu tak: takový projev nepronesl a správci této školy byli zmateni, proč byli do tohoto apokryfního příběhu zataženi.
Nejenže je tento seznam dílem Kurta Vonneguta, další osoby, které bylo autorství připisováno. Řádek, který se v těchto verzích vyskytuje („From a college graduation speech by Kurt Vonnegut, Jr.“), vysvětluje, proč mu lidé chtějí tato náhodná moudra položit na lopatky: V roce 1998 internet obletělo vyprávění, které vešlo ve známost jako Vonnegutův projev o opalování. Toto dílo vynalézavé fikce bylo ve skutečnosti výplodem spisovatelky deníku Chicago Tribune Mary Schmichové, ale internetem šířená verze tvrdila, že jde o vysokoškolský absolventský projev Kurta Vonneguta. Vonnegut se tak v myslích některých lidí spojil s jadrnými radami mladým dospělým.
Tento seznam byl dílem Charlese J. Sykese, autora knihy Dumbing Down Our Kids z roku 1996: (Sykesův seznam byl publikován v mnoha novinách, ačkoli se v jeho knize z roku 1996 neobjevil. Tvořil však podstatu Sykesovy knihy z roku 2007 50 pravidel, která se děti ve škole nenaučí: ).
V mnoha internetových verzích seznamu jsou vynechána poslední tři pravidla:
Pravidlo č. 12: Kouření vás nedělá cool. Vypadáš díky němu jako debil. Až příště vyrazíte na výlet, sledujte jedenáctiletého kluka s vajglem v puse. Takhle vypadáš pro každého, komu je víc než dvacet. Totéž platí pro „vyjadřování se“ pomocí fialových vlasů a/nebo propíchnutých částí těla.
Pravidlo č. 13: Nejste nesmrtelní. (Viz pravidlo č. 12.) Pokud máte dojem, že žít rychle, umřít mladý a zanechat po sobě krásnou mrtvolu je romantické, zřejmě jste v poslední době neviděli žádného ze svých vrstevníků při pokojové teplotě.
Pravidlo č. 14: Užívejte si to, dokud můžete. Jasně, rodiče jsou otrava, škola je otrava a život je depresivní. Ale jednoho dne si uvědomíš, jak úžasné bylo být dítětem. Možná bys měl začít už teď. Není zač.“
Prvních deset položek několikrát otiskla (bez nároku na honorář) sloupkařka Ann Landersová a tento seznam použil i rozhlasový komentátor Paul Harvey. Cenu za chybnou citaci však musí získat deník Atlanta Journal and Constitution, který tento seznam v polovině roku 2000 uveřejnil dvakrát během tří týdnů, přičemž poprvé jej připsal „zástupci státu Duluth Brooksovi Colemanovi z Duluthu“ a podruhé Billu Gatesovi.