Migrace
I přes vysokou úmrtnost způsobenou neustálými válkami byla Evropa po celou moderní dobu zdrojem emigrantů. Od geografických objevů z konce 15. století vysvětlují exodus značně urychlený moderní dopravou jak „push“, tak „pull“ faktory. Faktory „push“ byly často pouhá chudoba, touha uniknout před pronásledováním nebo ztráta zaměstnání v důsledku ekonomických změn. K pull faktorům patřily nové příležitosti k lepšímu životu, často na úkor původních obyvatel jinde. Na tomto obrovském přesunu obyvatelstva se podílela celá Evropa, což ovlivnilo osídlení a hospodářský rozvoj Ameriky, Austrálie, jižní Afriky a Nového Zélandu. Svým podílem na hrůzách obchodu s africkými otroky způsobili Evropané také nucené migrace nebělošského obyvatelstva, které měly nedozírné následky ve Starém i Novém světě.
V průběhu 19. a 20. století odešlo z Evropy do zámoří zhruba 60 milionů lidí; více než polovina se usadila ve Spojených státech. Severozápadní Evropa – Britské ostrovy, Skandinávie a Nízké země – přispěla největším podílem emigrantů, kteří se usadili především tam, kde se mluvilo anglicky. Například Irsko ztratilo velkou část své populace po irském bramborovém hladomoru ve 40. letech 19. století. Emigranti ze střední, východní a jižní Evropy se stěhovali později, mnozí v prvních desetiletích 20. století. Jazyková, náboženská a kulturní příbuznost jasně vysvětluje migrační vzorce; například jihoamerické země byly přitažlivější pro Španěly, Portugalce a Italy.
Odhaduje se, že emigrace v letech 1846-1932 snížila tempo růstu evropské populace o 3 osoby na 1000 obyvatel ročně. Rok 1913 znamenal vrchol, kdy do zámoří emigrovalo nejméně 1,5 milionu osob – jedna třetina Italů a více než čtvrtina Britů. Následná omezení vstupu do Spojených států tuto záplavu snížila. Koncem 20. století hledali evropští migranti nový domov především v Austrálii, Kanadě, Jižní Americe, Turecku a Spojených státech.
I přes vysokou hustotu obyvatelstva mnohé evropské země stále přitahují přistěhovalce z jiných kontinentů, zejména ty, kteří hledají ekonomické příležitosti. Francie přijala mnoho přistěhovalců z frankofonních zemí Afriky, zejména ze severní Afriky, a také z Asie. Spojené království, které stabilně dodává imigranty do Austrálie a Kanady a specializované pracovníky do Spojených států, rovněž přitahuje zámořské imigranty, zejména občany Commonwealthu. Také Německo přitahuje velké množství přistěhovalců, zejména z Turecka. K mnoha z těchto nově příchozích se později připojují rodinní příslušníci; mnozí se stávají dlouhodobými rezidenty a stále častěji i občany. Tak se mění sebepojetí Evropy jako místa pro hostující pracovníky spíše než pro trvalé přistěhovalce. Nicméně xenofobní incidenty spolu se značnými politickými konflikty jsou spojeny s pobytem „cizinců“ v místech, která byla kdysi etnicky homogennější.
V rámci samotného kontinentu vždy existovala určitá mobilita obyvatelstva; byla vysoká v prehistorických dobách a pozoruhodná také v období úpadku a pádu Římské říše na Západě, kdy se mnoho kmenových skupin – zejména skupiny Germánů a Slovanů – usadilo v určitých regionech, kde se z nich staly svébytné národy. Během druhé světové války a po ní se mnoho Němců ze střední a východní Evropy vrátilo do západního Německa, někteří jako nucení migranti. Také mnoho Východoevropanů zamířilo na západ, a to jak před uzavřením hranic mezi východem a západem během studené války, tak po zhroucení sovětského vlivu ve východní Evropě v letech 1989-1991.
Od vzniku EU její členské země přitahují četné migranty jak z unie, tak odjinud, stejně jako Švýcarsko. Na počátku 21. století se odhadovalo, že cizinci tvoří asi 5 % obyvatel EU. (Většina těchto obyvatel pocházela ze zemí mimo EU.) Na několika místech, jako je Lucembursko (s mnoha pracovníky z jiných zemí EU) a Estonsko (s četnými obyvateli z Ruska), je tento podíl výrazně vyšší.
Fenomén „neregulérní“ neboli nelegální migrace přitahoval zvláštní pozornost na konci 20. a počátku 21. století. Tato forma migrace sahá od pracovníků bez dokladů (jako jsou podomní prodejci, často neevropané, prodávající zboží na turistických místech) až po oběti obchodování s lidmi. Dalšími nápadnými formami mobility v Evropě jsou každodenní dojíždění pracovníků do zaměstnání ve městech a rostoucí pohyb turistů.
W. Gordon East Thomas M. Poulsen William H. Berentsen