Letos v červnu byl 24letý Robert Fuller nalezen oběšený na stromě v Palmdale v Kalifornii. Ačkoli losangeleská policie označila Fullerovu smrt za sebevraždu, protože nebyly zjištěny žádné známky zápasu a Fuller měl v minulosti duševní onemocnění, černošské komunity po celé zemi byly k vyšetřování skeptické. Proč by se černoch oběsil na otevřeném prostranství, což je tragédie, která by v každém, kdo má povědomí o rasovém terorismu v této zemi, vyvolala představu lynčování?
Ale to, co tento příběh odlišuje v našem současném kontextu, je nejen jeho načasování, v době jedněch z největších protestů proti policejní brutalitě, jaké kdy svět viděl, ale také jeho umístění. Tato poprava se neodehrála na hlubokém jihu nebo na venkově středozápadu, ale v okrese Los Angeles.
Antelope Valley, kde se Palmdale nachází, nedávno jeden dlouholetý obyvatel popsal jako „Konfederaci jižní Kalifornie“. Někdo by mohl nabýt dojmu, že kalifornské celoroční slunce, palmy a nedotčené pláže poskytují nárazník proti rasismu na jiných místech. Není tomu tak.
Zjistil jsem to při terénním výzkumu pro svou připravovanou knihu Wandering In Strange Lands. Jsem potomkem některých z milionů černých Američanů, kteří na počátku a v polovině dvacátého století utekli z Jihu kvůli bezuzdnému rasistickému násilí. Při svém výzkumu jsem se snažil odhalit, kolik jsme toho v průběhu desetiletí při svém vysídlení ztratili.
Právě jsem dokončil týdenní výzkum v Oklahomě, kde jsem se málokdy zdržoval venku po západu slunce. Místní černošští a domorodí obyvatelé mě zahltili vyprávěním o městech při západu slunce, o místech, kde zmizení a lynčování nebyly pro BIPOC po setmění neobvyklým koncem. Předpokládal jsem, že v Kalifornii si trochu oddechnu. Ale na letišti Willa Rogerse v Oklahoma City mi zavolal jeden z lidí, které jsem měl na cestě navštívit, žena jménem Rachelle z Los Angeles, která byla svědkem nepokojů v letech 1965 i 1992. Řekla mi, že v Americe jsou jen dva regiony: Na jihu a na jihu. Černoši během Velké migrace uprchli do Los Angeles jen proto, aby byli konfrontováni se stejnou dynamikou, o které si mysleli, že před ní utíkají, jen v jiné oblasti.
Rachellin první dům na dobře situovaném předměstí Los Angeles byl v roce 1945 zapálen. Jako dítě ji běloši často polévali hadicí. Vyjmenovala další zapadlá města, v jejichž okolí vyrůstala: Culver City, Glendale, South Pasadena. Všechna tato města jsem jako dítě považoval za ráj. Uvědomila jsem si, že sundown towns jsou mnohem rozšířenější, než jsem si myslela.
Podle Heather A. O’Connellové v jejím článku z roku 2019 „Historical Shadows: The Links between Sundown Towns and Contemporary Black-White Inequality“, „Sundown towns jsou klíčovou, ale často neviditelnou součástí naší historie, která dramaticky přetvořila sociální a demografickou krajinu Spojených států“. Tvrdí, že sundown towns jsou „(především) věcí minulosti“, a i když to možná byla pravda v době, kdy její článek loni vyšel, s nárůstem počtu oběšených černochů po celé zemi letos v létě si tím už tak jistý nejsem.
Sundown towns jsou možná pro někoho neviditelným kusem americké historie, ale podle mých vlastních zkušeností se černoši vždy navzájem napomínali, kam jít, kdy zůstat a kdy odejít. Moji příbuzní od Ohia až po severovýchod vždy diskutovali o nebezpečí cestování do různých lokalit, ať už s hlubokou upřímností, nebo formou vtipu. Tyto historky vycházejí z dlouholeté tradice vzájemné ochrany, jako bylo vydávání Zelené knihy pro černošské motoristy (The Negro Motorist Green Book) od 30. do 60. let 20. století, která naváděla černošské cestovatele do bezpečných hotelů, penzionů, restaurací a čerpacích stanic, kde budeme mít největší šanci zůstat naživu.
Právě strach z přílivu černochů – a také Asiatů a Židů – do převážně bělošských komunit dal vzniknout sundown towns. V 90. letech 19. století se sundown towns již začínaly rozšiřovat po celém venkovském Středozápadě a možná právě tyto první iterace jsou důvodem, proč si ti, jako jsem já, okamžitě vybaví tento region jako centrum těchto restriktivních míst. Ale od roku 1915, kdy se černí obyvatelé Jihu začali houfně stěhovat na Sever, začaly vznikat sundown towns i tam. Některé z taktik, které běloši používali, jak O’Connellová ve svém článku zdůrazňuje, zahrnovaly akty „fyzického zastrašování“, jako bylo vypalování domů menšin nebo pálení křížů.
Černoši se vždy navzájem napomínali, kam mají jít, kdy zůstat a kdy odejít.
Tato informace mě zarazila, protože pokud tomu tak bylo, pak pravděpodobně i moje matka a její sourozenci vyrůstali v zapadlém městě. Když jsem pro svou knihu dělal rozhovory s rodinnými příslušníky, matka mi vyprávěla, že když vyrůstala v Pomoně, předměstí u Atlantic City, byla její rodina druhou černošskou rodinou v bloku a místní Ku-klux-klan jim na dvorku pálil kříže. Bylo to na začátku sedmdesátých let, po oficiálním ukončení Velké migrace. Byla Pomona městečkem západu slunce právě tam, v jinak malebném jižním New Jersey?“
Tak jsem pátrala dál. Pravděpodobně jednou z nejobsáhlejších knih na toto téma je Sundown Towns od Jamese Loewena z roku 2005: Skrytý rozměr amerického rasismu. Dodnes vede databázi potenciálních sundown towns. Pomona tam není, ale Cherry Hill v New Jersey, kde žil můj otec, ano. Je tam i Hershey Park, kam jsem chodil jako dítě. Je tam i Broken Arrow v Oklahomě, kde jsem se zastavil na oběd s mužem z Black Creek. Je tam i Sapulpa, kterou jsem projížděl bez doprovodu, abych se dostal do Tulsy. A v Kalifornii je jich příliš mnoho na to, abych je vyjmenovával.
Přemýšlím o možných skutečnostech, které by se mi mohly stát, kdybych v některém z těchto měst zůstal déle, než by se bělochům líbilo, kdybych špatně odbočil nebo se zastavil ve špatném zařízení. Co by se stalo?“
Sundown towns have never gone away. Dokud budou černí lidé vyprávět příběhy o tom, co se jim nebo jiným stalo za to, že se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě, a dokud budou bílí lidé terorizovat černochy, kteří se přistěhují do jejich čtvrtí, nebo vytvářet zákony, které jim mají omezit možnost tam vůbec žít, budou sundown towns vždy součástí struktury americké kultury.
A někdy bílí lidé nepotřebují pláštík noci, aby zaštítili svá zvěrstva. Viděli jsme to na virálním videu z roku 1975, na němž bílé děti obtěžují černošské děti v newyorském Rosedale, nebo v reportáži ProPublica z roku 2019 z Anny v Illinois – což podle slov jednoho z místních znamená „…Ain’t No Niggers Allowed“. Vzpomínám si na Ahmauda Arberyho, který byl při běhu na cvičení pronásledován a zabit bělochy v Brunswicku v Georgii – dalším místě, kde jsem dělal terénní výzkum pro svou knihu. Dokud jsou černoši považováni za hrozbu, když se pohybujeme v okolí, běloši se pekelně snaží udržet svá homogenní města jakýmikoliv prostředky. Pro mnoho černých Američanů může být rozdíl ve výjezdu z dálnice nebo přesměrování trasy otázkou života a smrti.