Když v těchto dnech přemýšlím o neúspěchu, napadá mě citát z mé oblíbené povídky Hermana Melvilla Bartleby, písař. Příběh vydaný v roce 1853 pojednává o Bartlebym, advokátním koncipientovi, kterého najal právník z Wall Street. Zpočátku pracuje opravdu tvrdě. Drtí ji, jak by dnes řekli evangelisté ze Silicon Valley.
Potom najednou Bartleby odmítá dělat cokoli, co se po něm chce. Dokonce si ani neudělá kopii. Místo toho prostě odpoví: „Raději bych to nedělal.“ „To je pravda,“ řekne. Bartlebyho přeloží do nové kanceláře a pak do vězení, kde zemře.
Bartleby je chmurný parchant. Ve své vzdorovitosti, kdy mu zjevně nezáleží na tom, aby udělal dojem na svého nóbl šéfa, je nejhorší noční můrou každého vysoce postaveného člověka.
Je také alter egem, o které jsem usiloval od doby, kdy jsem v patnácti letech četl tento příběh. V zoufalé snaze získat jedničku z maturitní eseje z angličtiny jsem zjevně nepochopil smysl Melvillova antiestablishmentu.
A přesto se mi příběh vryl do paměti. Během svého vzdělání a kariéry, nejprve v hedgeovém fondu a poté jako novinář, jsem si opakovaně kladl otázku: Co kdybych prostě řekl ne? Co kdybych prostě přestal?“
Ne, odpovídám si, moje závislost na úspěchu mě dostihla. Málokdy (pokud vůbec) zpomalím.
Až do jednoho dne letošního léta. Když jsem jednoho parného srpnového rána běhala v brooklynském Prospect Parku, cítila jsem, jak se mé tělo vyčerpává. Běžel jsem deset minut, ale už jsem byl vyčerpaný. Celé hodiny jsem pracoval na projektu, který jsem vyvíjel pro společnost Quartz. Na částečný úvazek jsem si naplánovala co nejvíce networkingových rozhovorů a plánovala svůj další kariérní postup. Také jsem se starala o svého nemocného mopse a nemocné prarodiče a zároveň se vezla na vlnách citového rozchodu a nového románku.
Není třeba říkat, že jsem tu středu v šest ráno nepotřebovala běhat. Moje tělo říkalo ne. Ale to neodbytné nutkání – dělat víc, být víc – ve mně stále vřelo.
Potřebuješ zůstat fit, říkalo mi. Džíny ti začínají být těsné.
Cvičení je péče o sebe, opravovalo mě to.
Tento nátlak a tah mě pohlcoval, dokud mě málem nepřejel starý muž s šedivým plnovousem. V Prospect Parku všichni na běžecké stezce krouží stejným směrem, spandexem oděné stádo poháněné vzájemnou produktivitou.
Vousatý muž na to kašlal. Svižným tempem běžel opačným směrem a proplétal se mezi běžci, kteří vypadali o polovinu mladší než on. Neviděla jsem ho, protože jsem se dívala do mobilu.
„VSTÁVEJ,“ zakřičel a jeho baryton prořízl hudbu puštěnou do mých sluchátek.
Zvedla jsem oči, jen tak rychle, abych zahlédla jeho tričko. Bylo na něm tučným bílým písmem napsáno: „Raději ne.“
Ačkoli je to jistě krásná náhoda, tato událost nijak tektonicky nezměnila můj přístup k práci, vztahům a úspěchu. Takhle život nefunguje.
Však mě probudila.
Vždycky jsem byl naučený věřit, že dělat „dost“ je špatné a „zpomalit“ znamená selhání. Ale rychlejší běh vám nedá víc energie. Ani vás to neudělá šťastnějšími. Protože když je vaší motivací strach ze selhání – vymezený normami, které jste si nestanovili, a cíli, které vždy posunete -, úspěch v jakékoli podobě – klidné nedělní ráno, uběhnutá míle bez zábran, nebo dokonce velké povýšení – se stává pomíjivým.
Selhání, jak jsem se naučil, znamená být přetížený, nešťastný a nenaplněný. Což znamená, že úspěch, jednoduše řečeno, znamená klid. Abychom dosáhli míru, nemusíme vystoupit z běžícího pásu. Ale musíme ho zpomalit. Opustit situace, zaměstnání a vztahy, které nám způsobují bolest nebo nám připadají příliš těžké. Dělat méně.
Tím, že se chováme jako Bartleby a občas prohlásíme: „Raději ne,“ nepůsobíme žádnou škodu sobě ani druhým – spíše naopak. Tím, že děláme méně, si uchováváme energii pro to, na čem záleží, což je míra, kterou si můžeme stanovit jen sami pro sebe.
Tato esej byla původně publikována v Middlebury Magazine a pro Quartz byla lehce upravena.