Definice motivace k úspěchu
Termín motivace k úspěchu lze definovat samostatným uvažováním o slovech úspěch a motivace. Achievement označuje kompetenci (stav nebo kvalitu účinnosti, schopnosti, dostatečnosti nebo úspěchu). Motivace se vztahuje k energetizaci (podněcování) a usměrňování (cíli) chování. Motivaci k úspěchu lze tedy definovat jako energizaci a směřování chování souvisejícího s kompetencí neboli proč a jak lidé usilují o dosažení kompetence (úspěchu) a odvrácení se od neschopnosti (neúspěchu).
Výzkum motivace k úspěchu má dlouhou a význačnou historii. Ve skutečnosti se výzkumníci zaměřují na koncepty motivace k úspěchu již od vzniku psychologie jako vědecké disciplíny (tj. od konce 19. století), kdy William James nabídl spekulace o tom, jak úsilí o kompetence souvisí se sebehodnocením. Motivace k dosažení úspěchu je v současné době velmi aktivní oblastí výzkumu, zejména v oborech pedagogické psychologie, psychologie sportu a cvičení, průmyslové/organizační psychologie, vývojové psychologie a sociálně-osobnostní psychologie. Výzkum motivace k úspěchu se provádí jak v experimentální laboratoři (kde se obvykle manipuluje s proměnnými), tak v reálných situacích, v nichž se dosahuje úspěchu, jako je třída, pracoviště a míčové hřiště (kde se obvykle proměnné měří).
Úkolem výzkumníků motivace k úspěchu je vysvětlit a předpovědět veškeré chování, které zahrnuje koncept kompetence. Důležité je, že jejich úkolem není vysvětlit a předpovědět jakékoli a veškeré chování, které se odehrává v situacích spojených s dosažením úspěchu. Mnoho chování, které se odehrává v situacích úspěchu, má jen málo nebo vůbec nic společného s kompetencí; omezení literatury o motivaci k úspěchu na chování zahrnující kompetenci je nezbytné, aby literatura měla soudržnost a strukturu. Jak již bylo řečeno, obavy o kompetence a snahy o ně jsou v každodenním životě všudypřítomné a vyskytují se v mnoha situacích, které nejsou obvykle považovány za situace úspěchu. Jako příklad lze uvést následující: rekreační zahrádkář usilující o vypěstování dokonalé orchideje, teenager snažící se stát lepším konverzátorem, politik usilující o to, aby se stal nejmocnějším vůdcem ve svém státě, a starší člověk, který se obává ztráty svých dovedností a schopností. Studium motivace k úspěchu je tedy poměrně široký záběr.
V průběhu let bylo studováno mnoho různých proměnných motivace k úspěchu. Mezi těmito proměnnými vynikají následující: Aspirace na úspěch (úroveň výkonu, které chce člověk dosáhnout nebo se vyhnout tomu, aby jí nedosáhl; viz výzkumy Kurta Lewina, Ferdinanda Hoppeho), potřeby/motivy k úspěchu (obecné, na emocích založené dispozice k úspěchu a neúspěchu; viz výzkumy Davida McClellanda, Johna Atkinsona), testová úzkost (obavy a nervozita z možnosti špatného výkonu; viz výzkumy Charlese Spielbergera, Martina Covingtona), atribuce úspěchu (přesvědčení o příčině úspěchu a neúspěchu; viz výzkum Bernarda Weinera, Heinze Heckhausena), cíle úspěchu (představy o výsledcích úspěchu nebo neúspěchu, kterých se lidé snaží dosáhnout nebo se jim vyhnout; viz výzkum Carol Dweckové, Johna Nichollse), implicitní teorie schopností (přesvědčení o povaze kompetencí a schopností; viz výzkum Carol Dweckové, Roberta Sternberga), vnímané kompetence (přesvědčení o tom, čeho člověk může a nemůže dosáhnout; viz výzkum Alberta Bandury; Susan Harterové) a hodnocení kompetencí (hodnocení důležitosti týkající se dosažení úspěchu nebo vyhnutí se neúspěchu; viz výzkum Jacqueline Ecclesové, Judy Harackiewiczové). Výzkumníci zabývající se motivací k dosažení úspěchu se snaží určit jak antecedenty, tak důsledky těchto různých proměnných.
Mnozí výzkumníci zabývající se motivací k dosažení úspěchu se ve své práci zaměřují na jednu z výše uvedených proměnných, jiní se však snaží integrovat dva nebo více těchto konstruktů do zastřešujícího koncepčního rámce. Jedním z takových modelů, kterému je v poslední době věnována značná výzkumná pozornost, je hierarchický model motivace k dosažení úspěchu přístup-vyhýbání se úspěchu (viz výzkum Andrewa Elliota a jeho kolegů); tento model je popsán v následujících odstavcích.
Cíle dosažení úspěchu jsou ústředním bodem modelu a tyto cíle jsou diferencovány podle dvou základních aspektů kompetence: jak je definována a jak je valenční. Kompetence je definována standardem, který se používá k jejímu hodnocení, a jsou identifikovány tři takové standardy: absolutní (tj. s úkolem spojený) standard, intrapersonální (tj. v minulosti dosažený nebo maximálně možný dosažený) standard jedince a interpersonální (tj. normativní) standard. V současné době jsou absolutní a intrapersonální standardy sloučeny do kategorie „cíl zvládnutí“ a normativní standardy jsou zařazeny do kategorie „cíl výkonu“. Kompetence má valenci podle toho, zda je zaměřena na pozitivní možnost, ke které by se člověk rád přiblížil (úspěch), nebo na negativní možnost, které by se rád vyhnul (neúspěch).
Spojením definičních a valenčních aspektů kompetence získáme čtyři základní výkonové cíle, o nichž se předpokládá, že komplexně pokrývají škálu snah založených na kompetencích. Cíle zaměřené na dosažení mistrovství představují snahu přiblížit se absolutní nebo intrapersonální kompetenci, například snahu zlepšit svůj výkon. Cíle zaměřené na vyhýbání se mistrovství představují snahu vyhnout se absolutní nebo intrapersonální nekompetentnosti, například snahu nevést si hůře než dosud. Cíle zaměřené na dosažení výkonu představují snahu přiblížit se interpersonální kompetenci, například snahu dělat věci lépe než ostatní. Cíle zaměřené na vyhýbání se výkonu představují snahu vyhnout se interpersonální nekompetentnosti, například snahu nedělat to hůře než ostatní.
Tyto cíle dosahování výkonu mají podle předpokladu důležitý a přímý vliv na způsob, jakým se lidé zapojují do činností dosahování výkonu, a v souladu s tím i na výsledky, které jim vznikají. Obecně řečeno, předpokládá se, že cíle zaměřené na zvládnutí a cíle zaměřené na výkon vedou k adaptivnímu chování a různým typům pozitivních výsledků (např. se předpokládá, že cíle zaměřené na zvládnutí optimálně usnadňují kreativitu a trvalý zájem, a cíle zaměřené na výkon optimálně usnadňují dosažení výkonu). Naproti tomu se předpokládá, že cíle zaměřené na zvládnutí a zejména cíle zaměřené na výkon povedou k maladaptivnímu chování a negativním výsledkům, jako je výběr snadných úkolů namísto optimálně náročných, odchod z práce, když se vyskytnou obtíže nebo neúspěch, a špatný výkon. Značné množství výzkumů v posledním desetiletí tyto předpovědi podpořilo.
Cíle dosažení jsou považovány za konkrétní, situačně specifické proměnné, které vysvětlují specifický cíl nebo směr kompetenčního úsilí lidí. K vysvětlení toho, proč se lidé vůbec orientují na různé definice a valence kompetencí a proč přijímají konkrétní typy cílů dosažení, jsou zapotřebí další proměnné. Proměnné vyššího řádu, jako jsou výkonové potřeby/motivy, implicitní teorie schopností, obecné vnímání kompetencí a vlastnosti výkonového prostředí (např. hodnocení výkonu založené na normách vs. hodnocení výkonu založené na úkolech, přísné vs. mírné hodnocení výkonu), se používají k vysvětlení přijímání výkonových cílů. Předpokládá se, že tyto proměnné nemají přímý vliv na výsledky dosahování, ale že mají nepřímý vliv tím, že podněcují cíle dosahování, které zase mají přímý vliv na výsledky dosahování.
Jako ilustrativní příklad lze použít potřeby/motivy dosahování. Byly identifikovány dva typy potřeb/motivů úspěchu: potřeba úspěchu, což je dispoziční tendence prožívat hrdost při úspěchu, a strach z neúspěchu, což je dispoziční tendence prožívat stud při neúspěchu. Předpokládá se, že potřeba úspěchu povede k cílům zaměřeným na dosažení mistrovství a výkonnosti, zatímco strach z neúspěchu povede k cílům zaměřeným na vyhýbání se mistrovství a vyhýbání se výkonnosti. Předpokládá se také, že strach z neúspěchu povede k cílům typu výkon-přístup, což je kombinace potřeby/motivu a cíle, která představuje aktivní snahu o úspěch, aby se předešlo neúspěchu (tj. aktivní vyhýbání se). Předpokládá se, že potřeba výkonu a strach z neúspěchu mají nepřímý vliv na výsledky výkonu prostřednictvím svého dopadu na přijetí cíle výkonu. Řada empirických studií poskytla důkazy na podporu těchto předpovědí, stejně jako mnoha dalších hierarchicky založených předpovědí (zahrnujících další proměnné vyššího řádu) odvozených z modelu.
Modely motivace k dosažení úspěchu mají teoretický význam, protože pomáhají systematicky a generativně vysvětlit a předpovědět chování související s kompetencemi. Takové modely mají také praktický význam, protože upozorňují na to, jak podstatný vliv na výsledky v oblasti úspěchu mají i jiné faktory než inteligence a schopnosti. Kompetence jsou všeobecně považovány za základní potřebu, kterou všichni jedinci pravidelně potřebují k dosažení psychické a fyzické pohody. Špatnou zprávou z literatury o motivaci k úspěchu je, že mnoho lidí vykazuje v situacích, kdy dosahují úspěchu, motivaci, která vede k maladaptivnímu chování, nežádoucím výsledkům v oblasti úspěchu a v konečném důsledku ke špatné pohodě. Dobrou zprávou z literatury o motivaci k úspěchu je, že motivaci lze změnit.
- Covington, M. V. (1992). Making the grade (Udělat si známku): A self-worth perspective on motivation and school reform (Pohled na motivaci a školní reformu z hlediska sebehodnocení). Cambridge, UK: Cambridge University Press.
- Elliot, A. J., & Dweck, C. S. (Eds.). (2005). Handbook of competence and motivation [Příručka kompetencí a motivace]. New York: Guilford Press.
- Heckhausen, H., Schmalt, H.-D., & Schneider, K. (1985). Achievement motivation in perspective (M. Woodruff & R. Wicklund, Trans.). New York: Academic Press.
- McClelland, D. C., Atkinson, J. W., Clark, R. A., & Lowell, E. L. (1953). The achievement motiv (Motiv úspěchu). New York: Appleton-Century-Crofts.
- Nicholls, J. G. (1989). Soutěživý étos a demokratické vzdělávání. Cambridge, MA: Harvard University Press.
.