Následující text je přepisem projevu Hillary Clintonové „Ženská práva jsou lidská práva“, který Sam Jones přečetl 20. ledna 2014 v rámci instalace Amalie Pica „Now, Speak!“. Sam Jones je členem muzejní umělecké rady pro mládež.
SAM JONES: Pokud budou mít ženy možnost pracovat a vydělávat jako plnohodnotní a rovnocenní partneři ve společnosti, jejich rodiny budou vzkvétat. A když vzkvétají rodiny, vzkvétají i komunity a národy. Proto má každá žena, každý muž, každé dítě, každá rodina a každý národ na této planetě zájem na diskusi, která zde probíhá.
V posledních 25 letech jsem vytrvale pracovala na otázkách týkajících se žen, dětí a rodin. V posledních dvou a půl letech jsem měla příležitost lépe poznat problémy, kterým čelí ženy v mé zemi i na celém světě. Setkala jsem se s novopečenými matkami v Indonésii, které se pravidelně scházejí ve své vesnici, aby diskutovaly o výživě, plánování rodiny a péči o dítě. Setkala jsem se s pracujícími rodiči v Dánsku, kteří hovoří o útěše, kterou pociťují, když vědí, že o jejich děti může být postaráno a že jsou v bezpečí a vychovávány v mimoškolních centrech. Setkal jsem se s ženami v Jihoafrické republice, které pomáhaly vést boj za ukončení apartheidu a nyní pomáhají budovat novou demokracii.
Setkal jsem se s předními ženami své vlastní polokoule, které každý den pracují na podpoře gramotnosti a lepší zdravotní péče o děti ve svých zemích. Setkal jsem se s ženami v Indii a Bangladéši, které si berou malé půjčky na nákup dojnic, rikš nebo nití, aby si vytvořily živobytí pro sebe a své rodiny. Setkala jsem se s lékaři a zdravotními sestrami v Bělorusku a na Ukrajině, kteří se snaží udržet při životě děti po černobylské havárii.
Velkou výzvou tohoto shromáždění je dát hlas ženám všude na světě, jejichž zkušenosti zůstávají nepovšimnuty, jejichž slova nejsou vyslyšena. Ženy tvoří více než polovinu světové populace, 70 % chudých lidí na světě a 2/3 těch, kteří se neučí číst a psát. Jsme hlavními pečovatelkami o většinu dětí a starých lidí na světě. Přesto velkou část naší práce neocení ani ekonomové, ani historici, ani populární kultura, ani vládní představitelé.
V tuto chvíli, kdy zde sedíme, ženy na celém světě rodí, vychovávají děti, vaří jídlo, perou prádlo, uklízejí domy, sázejí plodiny, pracují u montážních linek, řídí firmy a státy. Ženy také umírají na nemoci, kterým by se mělo předcházet nebo které by se měly léčit. Sledují, jak jejich děti podléhají podvýživě způsobené chudobou a ekonomickým nedostatkem. Vlastní otcové a bratři jim upírají právo chodit do školy. Jsou nuceny k prostituci. A je jim znemožňován přístup k bankovním úvěrovým kancelářím a zakazován přístup k volebním urnám.
Ti z nás, kteří mají možnost být zde, mají povinnost mluvit za ty, kteří nemohou. Jako Američanka chci mluvit za ženy ve své zemi – za ženy, které vychovávají děti za minimální mzdu, za ženy, které si nemohou dovolit zdravotní péči nebo péči o děti, za ženy, jejichž životy ohrožuje násilí, včetně násilí v jejich vlastních domovech. Chci mluvit za matky, které bojují za dobré školy, bezpečné čtvrti, čistý vzduch a čisté vlny – za starší ženy, některé z nich vdovy, které zjistily, že po založení rodiny nejsou jejich schopnosti a životní zkušenosti na trhu ceněny – za ženy, které pracují celé noci jako zdravotní sestry, hotelové prodavačky nebo kuchařky ve fast foodech, aby mohly být přes den doma se svými dětmi – a za ženy všude na světě, které prostě nemají čas dělat všechno, k čemu jsou každý den vyzývány.
Když k vám dnes mluvím, mluvím za ně – stejně jako každý z nás mluví za ženy na celém světě, kterým je odepřena možnost chodit do školy, navštěvovat lékaře, vlastnit majetek nebo rozhodovat o směřování svého života jen proto, že jsou ženy. Pravdou je, že většina žen na celém světě pracuje v domácnosti i mimo ni, obvykle z nutnosti. Musíme si uvědomit, že neexistuje jediný recept na to, jak by ženy měly vést svůj život. Proto musíme respektovat rozhodnutí, které každá žena učiní pro sebe a svou rodinu. Každá žena si zaslouží šanci realizovat svůj vlastní, Bohem daný potenciál.
Musíme si však uvědomit, že ženy nikdy nezískají plnou důstojnost, dokud nebudou respektována a chráněna jejich lidská práva. Je tragické, že právě ženy jsou nejčastěji těmi, jejichž lidská práva jsou porušována. I nyní, na konci 20. století, je znásilňování žen nadále používáno jako nástroj ozbrojeného konfliktu. Ženy a děti tvoří velkou většinu světových uprchlíků. A pokud jsou ženy vyloučeny z politického procesu, stávají se ještě zranitelnějšími vůči zneužívání.
Věřím, že nyní, v předvečer nového tisíciletí, je čas prolomit mlčení. Je čas, abychom zde řekli, aby to slyšel celý svět, že již není přijatelné diskutovat o právech žen odděleně od lidských práv. Toto zneužívání pokračuje, protože příliš dlouho byla historie žen historií mlčení. I dnes existují lidé, kteří se snaží naše slova umlčet. Hlasy tohoto shromáždění však musí být slyšet hlasitě a jasně.
Je porušením lidských práv, když je dětem odpíráno jídlo, jsou topeny, dušeny nebo je jim lámána páteř jen proto, že se narodily jako dívky. Je porušením lidských práv, když jsou ženy a dívky prodávány do otroctví prostituce kvůli lidské chamtivosti. A důvody, které se používají k ospravedlnění této praxe, by již neměly být tolerovány. Je porušením lidských práv, když jsou ženy polévány benzínem, zapalovány a upalovány, protože jejich sňatkové věno je považováno za příliš malé. Je porušením lidských práv, když hlavní příčinou úmrtí žen ve věku 14 až 44 let na celém světě je násilí, kterému jsou vystaveny ve svých domovech ze strany svých vlastních příbuzných. A konečně je porušením lidských práv, když je ženám upíráno právo plánovat vlastní rodinu, a to včetně toho, že jsou nuceny k potratům nebo jsou proti své vůli sterilizovány.
Pokud z této konference zazní nějaké poselství, nechť je to, že lidská práva jsou práva žen a práva žen jsou lidská práva, jednou provždy. Nezapomínejme, že mezi tato práva patří právo svobodně mluvit a právo být slyšen. Dovolte mi, abych se vyjádřila jasně. Svoboda znamená právo lidí shromažďovat se, organizovat se a otevřeně diskutovat. Znamená to respektovat názory těch, kteří mohou s názory svých vlád nesouhlasit. Znamená to neodvádět občany od jejich blízkých a nezavírat je do vězení, špatně s nimi zacházet nebo jim upírat svobodu či důstojnost kvůli pokojnému vyjádření jejich myšlenek a názorů.
V mé zemi jsme nedávno oslavili 75. výročí volebního práva žen. Trvalo 150 let od podpisu naší Deklarace nezávislosti, než ženy získaly volební právo. Trvalo 72 let organizovaného boje, než se tak stalo, a to ze strany mnoha odvážných žen a mužů. Byla to jedna z nejrozporuplnějších filozofických válek v Americe. Byla to však nekrvavá válka. Suverenity bylo dosaženo bez jediného výstřelu.
Při oslavách Dne V-J, které se konaly minulý víkend, jsme si však připomněli i dobro, které přichází, když se muži a ženy spojí v boji proti silám tyranie a budují lepší svět. Po půl století jsme byli svědky toho, jak na nejrůznějších místech vítězí mír. Vyhnuli jsme se další světové válce. Nevyřešili jsme však starší, hluboce zakořeněné problémy, které nadále snižují potenciál poloviny světové populace.
Nyní nastal čas jednat ve prospěch žen na celém světě. Pokud podnikneme odvážné kroky ke zlepšení života žen, podnikneme odvážné kroky i ke zlepšení života dětí a rodin. Rodiny spoléhají na citovou podporu a péči matek a manželek. Rodiny spoléhají na ženy při práci v domácnosti. A rodiny stále více spoléhají na ženy, pokud jde o příjem potřebný k výchově zdravých dětí a péči o další příbuzné. Dokud bude diskriminace a nerovnost všude na světě tak běžná, dokud budou dívky a ženy méně ceněny, méně krmeny, živeny jako poslední, přepracovány, nedostatečně placeny a nevzdělávány, vystaveny násilí v domovech i mimo ně, nebude naplněn potenciál lidské rodiny vytvořit mírový a prosperující svět.
Nechť je tato konference výzvou k akci pro nás i pro celý svět. Vyslechněme tuto výzvu, abychom mohli vytvořit svět, v němž bude s každou ženou zacházeno s respektem a důstojností, každý chlapec a každá dívka budou milováni a bude o ně stejně postaráno a každá rodina bude mít naději na silnou a stabilní budoucnost. To je úkol, který je před vámi. To je práce, která je před námi všemi, kteří máme vizi světa, který chceme vidět pro naše děti a naše vnoučata.
Čas nastal. Musíme se přenést přes rétoriku. Musíme se posunout od uznávání problémů ke spolupráci, ke společnému úsilí o vybudování onoho společného základu, který, jak doufáme, chceme vidět. Boží požehnání vám, vaší práci a všem, kdo z ní budou mít prospěch. Bůh vám žehnej a moc vám děkuji.