Žalm 22 začíná nejtrýznivějším výkřikem v lidských dějinách: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“. Tato slova vzal Ježíš na své rty v hloubi svého utrpení na kříži. Jeho utrpení bylo v tomto okamžiku jedinečné, neboť se obětoval za hříchy svého lidu. A tak jsme měli tendenci vnímat toto zvolání jako Ježíšovo jedinečné. Takový přístup k těmto slovům je však zjevně chybný. Ježíš si nevymýšlel jedinečná slova pro výklad svého utrpení. Spíše citoval Žalm 22,1. Tato slova poprvé pronesl David a David mluvil za celý Boží lid. Abychom těmto slovům plně porozuměli, musíme o nich a o celém žalmu přemýšlet tak, jak se vztahují ke Kristu a ke všemu jeho lidu.
Žalm začíná částí, které dominuje Davidova utrápená modlitba (v. 1-21). David v ní vyjadřuje především svou vlastní zkušenost, že se cítí Bohem opuštěn. Zde je nejintenzivnější utrpení, jaké může Boží služebník poznat – nejen to, že ho obklopují nepřátelé (vv. 7, 12-13) a že jeho tělo trpí strašlivými bolestmi (vv. 14-16), ale i to, že má pocit, že ho Bůh neslyší a nezajímá se o jeho utrpení. A to není jen Davidova zkušenost. Je to zkušenost celého Božího lidu tváří v tvář strašnému soužení. Divíme se, jak může náš milující nebeský Otec nečinně přihlížet, když jsme v takovém trápení.
Ale ani v tomto krajním soužení David neztrácí víru a nepropadá úplné beznaději. Jeho úzkost ho vede k modlitbě a první slova modlitby jsou „Bože můj“. Ani ve svém utrpení a úvahách o Božích cestách neopouští své vědomí, že Bůh je jeho Bohem. Uprostřed své úzkosti tuto víru vyjadřuje. Vzpomíná na Boží věrnost v dějinách Izraele v minulosti: „V tebe doufali naši otcové, důvěřovali ti a ty jsi je vysvobodil. K tobě volali a byli zachráněni, v tebe doufali a nebyli zahanbeni“ (v. 4-5). David pak připomíná minulou Boží péči ve svém osobním životě: „Ty jsi však ten, kdo mě vzal z lůna, tys mě přiměl, abych ti důvěřoval u prsou své matky. Na tebe jsem byl uvržen od svého narození a od lůna své matky jsi byl mým Bohem“ (v. 9-10). Opakovaným duchovním lékem v žalmech je naplnění mysli vzpomínkami na Boží minulou věrnost, které nás mají ujistit o jeho přítomné věrnosti.
Davidovu naději vidíme také ve vroucnosti jeho modlitby za současnou úlevu. Ví, že Bůh může pomoci, a obrací se k Bohu jako k jedinému, kdo pomůže: „Ty však, Hospodine, nebuď daleko! Ty, můj pomocníku, přijď mi rychle na pomoc!“. (v. 19). Nikdy se nesmíme přestat modlit, a to ani v nejhlubší nouzi.
Jan Kalvín ve svém komentáři dospěl k závěru, že pocit, že je Bůh opuštěn, zdaleka není pro Krista ojedinělý nebo pro věřícího vzácný, je pro věřící pravidelným a častým zápasem. Napsal: „Není snad nikdo ze zbožných, kdo by v sobě denně neprožíval totéž. Podle tělesného úsudku si myslí, že je Bohem zavržen a opuštěn, a přitom vírou chápe Boží milost, která je očím smyslů a rozumu skryta“. Nesmíme si myslet, že žít křesťanský život je snadné nebo že nebudeme muset denně nést kříž.
Tento žalm je nejen zkušeností každého věřícího, ale je také velmi pozoruhodným a konkrétním proroctvím o Ježíšově utrpení. Scénu ukřižování vidíme zvlášť zřetelně ve slovech: „Obklopil mě houf zloduchů; probodli mi ruce i nohy – mohu spočítat všechny své kosti – zírají na mě a škodolibě se mi vysmívají; rozdělují mezi sebe mé šaty a o můj oděv házejí los“ (v. 16-18). Zde vidíme, že tento žalm skutečně dochází svého plného naplnění v Ježíši.
Ježíš tento žalm znal a citoval jeho první slova, aby se s námi ztotožnil v našem utrpení, protože na kříži nesl naše muka a utrpení. „Protože tedy děti mají podíl na těle a krvi, i on sám měl podíl na tomtéž, aby smrtí zničil toho, kdo má moc smrti“ (Žd 2,14). Ježíš nás skutečně vysvobozuje tím, že se stává naším zástupcem a obětí za naše hříchy.
Ve druhé části tohoto žalmu se nálada a tón dramaticky mění. Útrpná modlitba se mění ve vroucí chválu. Žalmista přichází naplněn chválou: „Uprostřed shromáždění tě budu chválit“ (v. 22). Vyzývá své bratry, aby se k němu ve chvále připojili: „Vy, kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho!“ (Mt 24,7). (v. 23).
Tato vroucí chvála je za úspěch Boží věci. Neúspěch, který se na začátku žalmu zdál jistý, je nyní pohlcen vítězstvím. Tento úspěch nebude jen osobní nebo individuální, ale bude celosvětový. Chvála se opírá o hojné zaslíbení: „Všechny končiny země se rozpomenou a obrátí se k Hospodinu a všechny rodiny národů se budou klanět před tebou … . Všichni blahobytní země budou jíst a klanět se; před ním se budou klanět všichni, kdo sestupují do prachu“ (v. 27, 29). Po utrpení přichází sláva celosvětového království.
Boží úspěch se nedotkne jen celého světa, ale přesáhne i generace: „Potomci mu budou sloužit, o Hospodinu se bude vyprávět budoucímu pokolení“ (v. 30). Obrazem zde není krátká doba úspěchu Hospodinovy věci, ale ujištění, že čas utrpení povede k době velkého rozšíření poznání Boha po celé zemi. A jistě jsme od doby Letnic svědky naplnění tohoto zaslíbení. Po celém světě je dnes Ježíš znám a uctíván. I když utrpení na tomto světě pokračuje, vidíme, jak se Kristův slib naplňuje: „Postavím svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,18).
Tento úspěch je dílem Pána, „neboť kralování patří Pánu a on vládne nad národy“ (v. 28). On je ten činný, který nakonec dává vítězství své věci. Pán dosahuje svého vítězství prostřednictvím nástrojů, které používá. A David vidí sám sebe jako nástroj zejména v tom, že hlásá dobrotu a milosrdenství svého Boha: „Povím o tvém jménu svým bratřím“ (v. 22). Ve verši 22 je mluvčím také Ježíš, jak nám říká list Židům 2,12 (tato citace opět ukazuje, jak plně Nový zákon vidí Ježíše mluvit v Žaltáři).
Žalmista skutečně hlásá Boží jméno, zejména pokud jde o jeho spásné milosrdenství: „Neboť on nepohrdl soužením souženého ani se mu nezhnusil, neskryl před ním svou tvář, ale vyslyšel ho, když k němu volal“ (v. 24). Takové hlásání je pro Boží poslání ve světě životně důležité. Jak napsal Kalvín, „Bůh plodí a rozmnožuje svou církev pouze prostřednictvím slova“. Ti, kdo zakusili Boží milosrdenství, o něm musí vyprávět ostatním.
Bůh sice používá nástroje k uskutečnění svých záměrů, ale sláva patří jen jemu, protože je to on, kdo skrze ně jedná a zajišťuje jejich úspěch. Proto tento žalm končí touto pevnou jistotou: „On to učinil“ (v. 31). Náš Bůh slyší naše modlitby, plní svá zaslíbení a naplňuje nás chválou. „Od něho, skrze něho a pro něho je všechno. Jemu budiž sláva na věky. Amen.“ (Ř 11,36).
Když se snažíme porozumět žalmu 22, abychom si ho mohli přivlastnit a používat, musíme v něm vidět směr dějin církve: nejprve utrpení a pak sláva. Musíme také vidět něco jako vzor zbožnosti pro církev a pro jednotlivé křesťany. Tento vzor je následující: Skutečné a nevyhnutelné problémy života v tomto padlém světě by nás měly vést k modlitbě. Modlitba by nás měla vést k připomínání a rozjímání o Božích zaslíbeních, a to jak těch, která se splnila v minulosti, tak těch, o nichž věříme, že se splní v budoucnosti. Připomínání Božích zaslíbení nám pomůže chválit Boha tak, jak bychom měli. Když ho budeme chválit, můžeme i nadále s milostí a vírou čelit problémům, které denně přicházejí do našeho života.
Tento úryvek je převzat z knihy Learning to Love the Psalms od W. Roberta Godfreye.