Tento článek původně vyšel na stránkách VICE UK.
Smyslem halucinogenních drog je, abyste viděli divné věci. Někdy jsou ty divné věci dobré; někdy jsou opakem dobrých; někdy jsou schopny nevratně změnit vaše vnímání reality. Osobně nejšílenější věc, kterou jsem kdy během tripu viděl, byla tuna létajících růžových slonů, když jsem byl v extrémně silné celkové anestezii na bázi morfinu kvůli zákroku, který zahrnoval zavedení kamery do mého zadku (klišé, já vím).
Pro ostatní byly zážitky z tripu méně kuriózní a spíše Strach a hnus. Mluvil jsem s několika lidmi o těch nejšílenějších sračkách, které viděli, když byli pod vlivem.
Pippa, 27
Loni o Halloweenu jsem si kolem čtvrté hodiny ranní vzala trochu kyseliny a prožila jsem krásné ráno, když jsem se válela v písku na malebné pláži. Nic moc intenzivního – kyselina byla trochu nedotažená, abych byla upřímná. Když to odeznělo, pokračoval jsem ve svém dni, lenošil jsem a léčil si lehkou kocovinu. Kolem západu slunce jsem se rozhodl jít na procházku po pláži a uviděl jsem jednoho z místních psů, jak žere něco, co vyplavalo na břeh – mrtvého delfína. Jak jsem tam tak stál ve svém pokyseleném, nevyspalém rozcuchu, na scénu přišlo několik dalších místních psů a přidali se k pojídání delfína.
Cítil jsem se trochu špatně a nebyl jsem schopen zpracovat to, co jsem viděl, a zalezl jsem zpátky do svého společného pokoje na koleji, kde se všechno zatraceně zbláznilo. Z ničeho nic, šestnáct hodin po původním vysazení kyseliny, jsem začal tripovat nejvíc koulí, co jsem kdy v životě kurva tripoval. Pokoj se začal rozplývat a stahovat mě pod zem, moje postel se proměnila v obrovskou oční bulvu, na které jsem se projížděl svým vlastním vědomím. Prosila jsem manžela, aby to přestalo. Měla jsem halucinace jako blázen: Plavala jsem v moři… v moři tvořeném psy, psy požírajícími delfíny, delfíny požírajícími psy požírajícími delfíny požírajícími psy a tak dále. Ztratila jsem se ve městě krvácejících očí a bloudila jsem tam snad celý život. Můj manžel se změnil v šíleného ďábelského klauna s nosem jako Pinocchio, když se mě snažil uklidnit. Celé mé tělo se začalo na chvíli prudce zmítat v křečích, než ochrnulo.
Každých asi patnáct minut jsem se z toho dostala a přistála zpátky v pokoji, kde jsem popadala dech a krátce slyšela manželova uklidňující slova, abych byla znovu vtažena do toho, o čem jsem si myslela, že nakonec bude moje smrt. Po dvou hodinách tohoto pekla jsem se smířila se svým chmurným osudem, když najednou moje myslící mysl přestala bezmyšlenkovitě žvanit a nahradilo ji něco, o čem jsem se domnívala, že je to moje duše nebo nějaký zvrácený anděl. Mluvil se mnou o mých šílených vizích a dával mi najevo, že všechny mají pro mě nějaký význam a ponaučení. Prozradilo mi tajemství o mé budoucnosti a varovalo mě, abych přestal kouřit trávu. Nakonec, když jsem byl schopen pohnout tělem, se vize zpomalily natolik, že jsem měl halucinace jen s otevřenýma očima, a podařilo se mi upadnout do podivného „spánku“. Druhý den jsem se probudil s pocitem, že jsem opravdu zatraceně zmatený a vyčerpaný, a rozhodl jsem se, že se vydám na pláž, abych uklidnil svou úzkost… právě včas, abych uviděl dalšího delfína, jak se vyplavuje na břeh, a hladového psa, který dychtivě čeká na svou snídani.
Tom, 30
Crash Bandicoot. Snímek obrazovky: Activision
V šestnácti letech jsem byl na nějakém bahenním ravu v Suffolku. Dělal jsem pingla , kterých jsem předtím dělal tuny, ale zatímco jsme je dělali, jeden chlápek mně a mému kamarádovi kápl na jazyk kapku kyseliny. Nejdřív to bylo v klidu – řádil jsem vedle reproduktorů a dobře se bavil. Po chvíli jsme si sedli a začali si povídat a najednou to na mě všechno dolehlo. Vzpomínám si, že to vypadalo, jako by mi někdo stříkl do očí obsidiánový inkoust, který pak stékal dolů, a když se to smylo, byl jsem v plném sevření kyseliny. Začalo to tím, že jsem si myslela, že kapsy na podlaze, kde neroste tráva, jsou mrtvá těla, která musím bezpodmínečně překročit. Pak to přešlo k tomu, že jsme dostali strach a odešli z raveu, abychom si sedli na pláž sami, popovídali si a „získali trochu prostoru“.
Prostě jsme tam seděli a smáli se obloze doslova celé hodiny, ani ne něčemu konkrétnímu na obloze, jen tomu, jak vypadala. V jednu chvíli jsem se podíval na kamaráda, který se najednou proměnil v Crashe Bandicoota, jakoby na plné pecky, s očima plnýma komediálního vačnatce s vyplazeným jazykem. Šli jsme dál a já si vzpomínám, že jsem se podíval na trávu a ta měla na sobě úhledně naskládanou celou vrstvu duhově se třpytících trojnožek, které pokrývaly celý povrch. Pak jsem se podívala na keř a z listů začali sklouzávat hadi, ale neměli oči ani nic jiného, byli to jen tekutí tmavě zelení hadi.
Nakonec mě musela máma odvézt zpátky a já jsem zezadu auta zavolala své nejlepší kamarádce a položila jí klasickou otázku „jestli umřu“. Řekla mi, že až se vyspím, budu v pořádku: to jsem udělala a probudila se úplně jiná – cítila jsem se v hlavě čistá. Od té doby pořádám výlety na kanylu, vážně.“
Daisy, 24
Jednou jsem na 2cb zůstala celou noc vzhůru a zírala na kamarádčinu kočku, protože se jí tlapky změnily v malá kolečka. Čekala jsem, až se pohne, abych viděla kolečka v akci, ale ona tam na těch kolečkách stála snad celé hodiny. Když se na to podívám zpětně, bylo to nejspíš ve skutečnosti jen pár minut – nedokážu si představit, že by kočka zůstala v klidu šest hodin, ale připadalo mi to jako věčnost.
Jenny, 32 let
Vyšňupala jsem půl gramu ketaminu v jedné lajně, když jsem čekala na kamarádku, která šla vyzvednout mého přítele z nádraží. Upozornění: Bylo to v době epidemie K ve východním Londýně v roce 2008, kdy bylo toto zrůdné chování naprosto přijatelné. Zatímco byla pryč, rozvalovala jsem se na židli v jejím pokoji a zírala na řadu pytlů pod jejím stolem, které měly všechny vyvinuté obličeje a vyprávěly mi o svých zkušenostech ze života v pytli. Všichni měli různé osobnosti a já si s nimi v duchu naplno povídala. Než se vrátila kamarádka s mým přítelem, byla jsem ve středně velké díře K a mumlala jsem si něco o tom, že musí být na svou červenou tašku hodnější.
Sam, 25
Poprvé – a naposledy – jsem brala houby v Amsterdamu, když mi bylo osmnáct. Jako mladý a hloupý jsem se rozhodl sníst jich celou krabici a od té doby šlo všechno rychle z kopce. Začal jsem mít halucinace o těch nejstrašnějších věcech: Plakát propagující renesanční výstavu se změnil v obraz stovek démonických vojáků z pekla s vidlemi, kteří mě přišli zabít; muž v baru, který se se mnou snažil mluvit, se proměnil v prase s rohy. Byl jsem si stoprocentně jistý, že jsem se zbláznil. Kamarádka mě musela celou cestu držet za ruku – pokaždé, když mě pustila, začala jsem nekontrolovatelně křičet. Celé to trvalo asi šest hodin, přestože jsem se to snažila zastavit tím, že jsem vypila asi litr pomerančového džusu. Ještě jsem nesebrala odvahu zkusit houbičky znovu.
Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a dostávejte denně to nejlepší z VICE do své schránky.
Sledujte Nilu Zia na Twitteru.