Lee Trevino má co vyprávět, ale v dnešní době moc rozhovorů neposkytuje. Už nenavrhuje golfová hřiště, golf moc nehraje a odpověděl snad na všechny otázky, které jste mu mohli položit. Pro Arnolda Palmera však Trevino mluví rád. A když se Trevino rozjede, vidíte, že jeho paměť zůstává stále živá, stále mluví rychle, stále se často směje a jeho pohotový vtip odlehčuje každou zatáčku. Robin Barwick se snažil držet krok
V létě 1974 byl Lee Trevino šampionem čtyř majorů a ve svých 34 letech soupeřil s Jackem Nicklausem, Gary Playerem a Johnnym Millerem o titul nejlepšího golfisty světa. Nicklaus později přiznal: „Ze všech mých současníků bylo Trevina nejtěžší porazit.“ K tomuto výroku se ještě vrátíme, ale když se v srpnu toho roku blížil turnaj PGA Championship v Tanglewood Parku v Severní Karolíně, Trevino se ztrácel v temnotě puttování.
„Poslyš, vysvětlím ti něco o puttování, ano?“
Absolutně.
„Koťata se rodí slepá. Spousta lidí to neví,“ pokračuje Trevino, který 1. prosince oslavil 81. narozeniny. „Když se koťata narodí, týden nevidí a jejich matka se o ně stará a krmí je. Puttery jsou na tom stejně. Nový putter je slepý. Můžete přijít do profesionálního obchodu a bude tam 20 putterů. Dva z nich si vezmete na green, jeden si vyberete a s tímto putterem provedete všechny putty na světě. Takže si ten putter koupíte, ale po sedmi dnech otevře oči, pozná vás, vidí, že puttujete, a od té chvíle s ním puttujete stejně špatně jako s těmi starými. To se stává.
„Takže v roce 1974 jsem hledal putter pro nevidomé. Kdybych ten slepý putter našel, pak jsem jen doufal, že turnaj zvládnu dřív, než otevře oči a pozná mě. Přesně to jsem ten týden udělal a je na tom hodně pravdy.“
Trevino byl přesvědčen, že nejlepší blind putter pro něj v té době bude čepel Arnolda Palmera vyrobená firmou Wilson. Když se Palmer v roce 1954 stal profesionálem, učinil tak na základě sponzorské smlouvy se společností Wilson, a zatímco Palmer nikdy neměl příliš v oblibě železa, která vyráběli na jeho jméno, puttery mu připadaly jako z drahého kovu. Palmer s nimi vyhrál Masters a dnes jsou to sběratelské předměty značné hodnoty – spousta nul, pokud najdete nějaký, který Palmer používal -, ale tyto klasické ocelové čepele se přestaly vyrábět už v roce 1963 a Trevino po 11 letech nemohl žádnou najít.
Pro PGA Championship ’74 si Trevino pronajal dům od paní Mayberryové.
„Spal jsem v horní ložnici a dole na chodbě byla půda se skleněnými dveřmi,“ vzpomíná Trevino. „Když jsem procházel chodbou, skrz dveře jsem uviděl na podlaze ležet sadu holí a z ní trčela čepel Wilson od Arnolda Palmera. Vytáhl jsem ji a byla to původní verze ještě s originální rukojetí, kterou bylo velmi těžké sehnat. Tento putter mi seděl naprosto dokonale. Loft, lie, grip. Puttuji s přítlakem dopředu a tento putter měl asi čtyři stupně loftu, což mi dokonale vyhovovalo.
„Paní Mayberryová přišla asi půl roku předtím o manžela a měla syna, kterému bylo 17 nebo 18 let. Ten den si přišla k nám domů vyzvednout šek za nájem a já jí řekl: ‚Nechtěl jsem slídit, ale viděl jsem tenhle putter. Není na prodej, že ne?“
„Ne,“ řekla. ‚To je putter mého bývalého manžela a já ty hole schovávám pro svého syna.“
„Dobře,“ řekl jsem, „žádný problém.“
„Nicméně,“ řekla, „kdybyste ho chtěl použít na turnaji, můžete.“
„Tak jsem ho tam vzal druhý den na trénink a všechno jsem trefil. Bylo to prostě neuvěřitelné. Všechno jsem trefila. Tak jsem si ho nechal v bagu.“
Trevino zahrál v prvním kole 73 ran, ale ve druhém kole už putter nezavřel oči a zahrál 66 ran, 4 pod par, aby se dostal do boje. Ten večer paní Mayberryová Trevinovi řekla, že pokud vyhraje PGA, může si putter nechat.
No a o víkendu zahrál 68-69 ran a porazil Nicklause o 1. Během 72 jamek Trevino pouze jednou zahrál tři rány. Trevino má putter stále doma v Dallasu.
„Je v krabici nahoře,“ říká. „Říkám mu paní Mayberryová.“
Stejně jako Palmer i Trevino vyrostl na golfových hřištích. Bydlel v malém domku s matkou a dědečkem poblíž Dallas Athletic Clubu a od osmi let tam Trevino dělal caddicka. Od pěti let sbíral na polích bavlnu. Sám se naučil hrát golf a příležitostně hrál pro členy klubu, když byli mimo dohled klubovny. S ostatními caddies se také dělil o hrstku starých, odevzdaných holí, aby mohl hrát na třech krátkých golfových jamkách, které vymodelovali za caddieho stodolou.
Předtím a poté, co sloužil v USA. Námořní pěchotě pracoval Trevino ve stavebním týmu devítijamkového hřiště, sekal trávu a sbíral míčky na driving range a cestou se učil manipulovat s golfovými holemi, jako to dělal Palmer v dílně svého otce v Latrobe Country Clubu.
„V tom jsme si byli s Arnoldem podobní,“ říká. „Arnold rád brousil každou hůl. Měl takovou dílnu. S Arnoldem jsme zničili víc golfových holí, než si pamatuju! Dílnu mám tady v domě. Jednou ten dům nejspíš podpálím.
„A mám asi 150 putterů, ale nikdy jsem jich neměl tolik jako Arnie. On jich měl tisíce. Arnie byl sběratel. Schovával si všechno. Viděl jsem to. Kdyby Arnie žil sám, nedostal by se do domu!“
Barvy výplaty
Dlouholeté přátelství mezi Palmerem a Trevinem začalo v roce 1968 na US Open v Oak Hill. Trevino se právě začínal prosazovat na turné. Na U.S. Open debutoval v roce 1966 v Olympic Clubu, ale skončil pouze na 54. místě. V roce 1967 se ani nehodlal přihlásit, a tak jeho první manželka Claudia poslala formulář a 20dolarový startovní poplatek, aniž by mu to řekla. Trevino v té době sháněl peníze, a když si usnadnil kvalifikaci na U.S. Open, musel si půjčit 400 dolarů, aby zaplatil cestu do Baltusrolu v New Jersey. V bagu měl pouze jeden pár golfových bot a 12 holí. Bylo to poprvé, co Trevino odcestoval na východ za Mississippi, ale skončil pátý, do kapsy si připsal šek na 6 000 dolarů a pozvánky na turnaj začaly padat. Najednou byl Trevino golfistou na tour a rok 1967 zakončil jako nováček roku.
Když Trevino dorazil do Oak Hill v New Yorku na U.S. Open ’68, ještě na tour nevyhrál, a i když přijel s dvojicí druhých míst, zůstal Trevino outsiderem. Byl však nebojácný a ve formě, a když začínal finálové kolo jen dvě rány za Bertem Yanceym – který byl v té době již čtyřnásobným vítězem na tour -, Trevino si užíval své role outsidera. Zatímco Yancey vypadl s výsledkem 76 v posledním kole, Trevino se udržel a zahrál 69 ran a vyhrál o čtyři rány před Nicklausem. Ve své knize „Říkají mi Super Mex“ Trevino napsal:
„Kolem greenu byly tisíce lidí a pět policistů mě doprovázelo davem do klubovny. Tolik pozornosti od policistů jsem nezažil od doby, kdy jsem v patnácti letech na North Central Expressway nacouval se svým fordem z roku 1949.“
A tentokrát byl šek na 30 000 dolarů. Trevino by si už nemusel dělat starosti s cestovními náklady.
„Když jsem podepisoval svou score kartu ve scorerském stanu, přišel pan Palmer odevzdat svou kartu,“ vypráví Trevino. „Stál nade mnou, potřásl mi rukou a řekl: ‚Pěkný golf, mladý muži, hrál jste dobře‘. Zatraceně, byl jsem šťastnější, že jsem se setkal s Arnoldem Palmerem, než že jsem vyhrál trofej!“
Trevino toho dne založil tradici, kterou mnozí od té doby připisují jinému major šampionovi; obléci si na finálové kolo červenou košili s černými kalhotami. Trevino si také vzal černou čepici a dokonce i červené ponožky. Vypadal skvěle a v nošení červené a černé barvy v neděli při finálovém kole pokračoval. Říkal jim „barvy výplatní pásky“ a podobně jako dnes fanoušci Tigera Woodse se i Trevinovi fanoušci začali tlačit k provazům fairwaye oděni do červené a černé. Když Trevino po letech vyhrál turnaj sponzorovaný firmou Chrysler a dostal auto, objednal si ho ve svých barvách a daroval ho své tchyni.
V každém případě bylo toto setkání ve skórovacím stanu v Oak Hill v roce 68 začátkem přátelství mezi Trevinem a Palmerem, které přetrvalo.
„Z Arnolda se vyklubal jeden z největších přátel, jaké jsem kdy měl,“ říká Trevino. „Člověk o něm slyší a říká si: ‚Kdepak, nemůže být tak milý, jak všichni říkají, nikdo nemůže být tak milý nebo tak pozorný, nikdo nemůže být tak laskavý. Musí to na něj být navlečené‘. Ale něco vám řeknu, jakmile jste byli s Arnoldem Palmerem chvíli v soukromí, v šatně, na golfovém hřišti, na jeho narozeninové oslavě, byl upřímný. Nikdy jsem nepotkal nikoho, jako byl Arnold Palmer, a bude trvat dlouho, hodně dlouho, než se ještě někdo takový objeví.
„Když zemřel, řekl jsem: ‚O Arnoldu Palmerovi se bude mluvit ještě za 100 let. Věřte mi, když vám to říkám.“
Překonání Jacka
Trevinovo vítězství na hřišti Oak Hill v roce 68 je jedním z největších úspěchů U.S.A.S. Open, ale ze šesti Trevinových vítězství na turnajích kategorie major si možná nejvíce cení právě svého druhého úspěchu na U.S. Open, v Merionu v roce 1971.
„Byl jsem velmi hrdý na to, že jsem vyhrál to U. S. Open v roce 68, ale v té době jsem neměl ani ponětí o tom, co to vlastně znamená,“ svěřuje se Trevino, který začal hrát golf závodně až v roce 1958, kdy ve svých 19 letech reprezentoval americkou námořní pěchotu na základně v japonské Okinawě. „Nebyl jsem obeznámen se všemi těmi věcmi. Mohli jste mluvit o Masters nebo PGA Championship, ale pro mě byl turnaj turnajem. Stále jsem se vnímal jako brigádník. Hrál jsem prostě golf jako všichni ostatní, o nic nešlo. Nevěděl jsem, kdo je každý týden favoritem, neměl jsem ponětí. Prostě jsem se ve čtvrtek objevil a odpálil.“
„Spousta golfistů vyhrála jeden major a pak už nikdy nic nevyhrála, takže vítězství na mém druhém US Open bylo mým největším okamžikem, a to proto, že jsem v play-off porazil Jacka Nicklause. Tehdy jsem byl přijat na tour a všemi hráči. To byl okamžik, kdy jsem poprvé pocítil, že na tour opravdu patřím. Tehdy jsem se začal uvolňovat a víc se bavit.“
Na U.S. Open ’71 Trevino také podruhé opustil Nicklause jako druhý hráč v národním šampionátu. Znovu se to stalo v roce 1974 na PGA Championship, kde paní Mayberryová nechala Nicklause o jednu ránu ve stínu, a v roce 1972 na Open v Muirfieldu, kde Nicklaus také skončil o jedinou ránu za Trevinem, když získal zpět Claret Jugs. Není divu, že Nicklaus hodnotil Trevina jako toho, koho je nejtěžší porazit.
„Tenhle komentář je peříčko na mém klobouku,“ říká Trevino. „Byl jsem tak pyšný, když jsem slyšel, že to řekl. Řekl mi to Jackův trenér Jim Flick. Řekl jsem: ‚Cože? Děláš si legraci! Když to teď vyprávím, mám husí kůži. Jsem hrdý na spoustu věcí, které jsem udělal, ale větší kompliment jsem nikdy nedostal. Ne, když to přijde od nejlepšího golfisty všech dob.“
Dnes, doma v Dallasu, nemůže být Trevino šťastnější, že se z profesionálního golfu a s ním spojených odvětví stahuje. „Když vidím, že moje sklenice je plná, nebudu se snažit pít z té vaší,“ říká. Dokonce i památky na Trevinovu pozoruhodnou kariéru jsou zavřené v ložnici v horním patře.
„Člověk by si ani neuvědomil, že v tomhle domě žije golfista,“ říká. „Když ke mně přijdou lidé, nechci odpovídat na otázky o golfu! Nepotřebuji to připomínat, mám dobrou paměť. Pamatuji si majory; rány, hřiště, s kým jsem hrál.“
Trevino zřídkakdy hraje i osmnáct jamek, přestože má členství ve třech místních klubech: Dallas National, Maridoe a Preston Trail a většinu dní trénuje na nedotčeném hřišti Dallas National na úrovni tour. Po nedávné operaci očí Trevino dokonce vidí, kam odpaluje golfový míček. Nebyl slepý jako čerstvě narozené kotě, ale vše bylo rozmazané.
„Měl jsem s očima velké problémy,“ přiznává. „To se stává, když člověk zestárne. Doktor říkal, že by mi mohl chirurgicky nasadit čočky. Gary Player se mě k tomu kdysi dávno snažil přimět, tak jsem tam šel a proboha, viděl jsem jako ostříž.
„Zavolal jsem svému doktorovi a řekl: ‚Žaluju vás. Mluvím s právníkem. On se zeptal: ‚V čem je problém? Odpověděl jsem: ‚No, myslel jsem si, že se mi daří dobře trefovat míček, dokud jste mi nedal tyhle nové oči a já teď vidím, kam míček letí, a vy jste mi zničil život. Trefuju míček hrozně!“
Takže Trevino teď vidí věci stejně jasně jako kdykoli předtím. Stále by také dokázal zahrát pár škádlivých dvacetimetrových ran, jen kdyby se mu znovu podařilo dostat do rukou slepý putter.