Zlatý věk, 70 př. n. l.-18
Zlatý věk latinské literatury zahrnoval poslední léta republiky a faktický vznik Římské říše za vlády císaře Augusta (27 př. n. l.-14). První část tohoto období, od roku 70 do roku 42 př. n. l., se právem nazývá ciceronská. Vzešli z ní vynikající spisovatelé, většinou také muži činu, mezi nimiž vyniká Julius Caesar. Nejplodnější byl Varro, „nejučenější z Římanů“, ale byl to Cicero, státník, řečník, básník, kritik a filozof, který rozvinul latinský jazyk tak, aby dokázal srozumitelně vyjádřit abstraktní a složité myšlenky. Pozdější styl prózy byl buď reakcí na Ciceronův styl, nebo návratem k němu. Jako básník byl sice neinspirovaný, ale technicky zručný. Vydal spis De rerum natura filozofického básníka Lucretia. Stejně jako Lucretius obdivoval Ennia a starou římskou poezii, a přestože se zřejmě zajímal o helénistickou tvorbu, vyjadřoval se ironicky o jejích krajních zastáncích, neōteroi („novějších básnících“).
Po zničení Kartága a Korintu v roce 146 př. n. l. umožnila prosperita a vnější bezpečnost pěstování literatury pro sebevyjádření a zábavu. V tomto klimatu vzkvétali neōteroi, převážně neřímští Italikové ze severu, kteří zavedli mentalitu „umění pro umění“. Z první ruky není znám nikdo kromě Catulla, který pocházel z Verony. Tito básníci reagovali na velkolepost – ennskou tradici „vážnosti“ – a jejich komplikovaná aluzivní poezie vědomě napodobovala kalimachovce z Alexandrie 3. století. Neoterický vliv přetrval do další generace přes Cornelia Galla až k Vergiliovi.
Virgilius, narozený poblíž Mantovy a vyučený v Cremoně a Miláně, si za svůj první vzor zvolil Theokrita. Sebekrásnější kadence Eklog zobrazují pastýře žijící v krajině napůl skutečné, napůl fantastické; tyto aluzivní básně se vznášejí mezi skutečným a umělým. Jsou prostoupeny aktuálními narážkami a ve čtvrté se již objevuje jako národní prorok. Vergilius byl vtažen do kruhu, který tvořil Maecenas, Augustův hlavní ministr. V roce 38 př. n. l. spolu s Variem představil Maecenovi mladého básníka Horacia a konečným Augustovým vítězstvím v roce 30 př. n. l. se kruh upevnil.
Augustovou vládou začala druhá fáze zlatého věku, známá jako věk augustovský. Ta dodala odvahu klasickému pojetí, že spisovatel by se neměl ani tak snažit říkat nové věci, jako spíše lépe říkat věci staré. Rétorické figury myšlení a řeči se zdokonalovaly, až se staly instinktivními. Aliterace a onomatopoie (přizpůsobení zvuku a rytmu smyslu), které byly dříve u Ennianů přehnané, a proto se jim neōteroi vyhýbali, se nyní používaly účinně a s patřičnou rozvahou. Dokonalost formy charakterizuje Horáciovy ódy; také elegie se staly vybroušenějšími.
V desetiletí prvního rozmachu augustismu, 29-19 př. n. l., byly vydány Vergiliovy Georgiky a do jeho smrti v roce 19 př. n. l. vznikla celá Aeneida; Horáciovy Ódy, knihy I-III, a Listy, kniha I; v elegiích knihy I-III Propercia (rovněž z okruhu Maecena) a knihy I-II Tibulla s dalšími z okruhu Marka Valeria Messalla Corvina a nepochybně i první recitace ještě mladšího člena jeho okruhu, Ovidia. Kolem roku 28 nebo 27 př. n. l. začal Livius psát své monumentální dějiny.
Maecenův okruh nebyl propagandistickou kanceláří; jeho talent pro taktní nátlak vedl jeho básníky k chvále Augusta a režimu, aniž by příliš omezoval jejich svobodu. Propertius, když byl do kroužku přijat, byl prostě mladík s protikacířskou minulostí, který si získal přízeň vášnivými milostnými elegiemi. S Horáciem se pohádal a po Vergiliově smrti se skupina rozpadla. Rádoby básníků nyní bylo mnoho, například Horáciovi chráněnci, kteří se objevují v Listech, Ovidiovi přátelé, na něž v exilu vzpomíná s touhou, a Manilius, o němž se nikdo nezmiňuje. Básně se recitovaly v literárních kruzích a na veřejnosti, proto se přikládal význam eufonii, plynulosti a umělecké struktuře. Tak se stávaly známými po částech a mohly být vylepšovány přátelskými návrhy. Když byly nakonec shromážděny v knihách, věnovala se velká péče uspořádání, které bylo umělecké nebo významové (nikoli však chronologické).
V próze mezitím po ciceronském vrcholu následovala reakce vedená Sallustem. V roce 43 př. n. l. začal vydávat řadu historických děl ve stručném, epigramatickém stylu, posetém archaismy a vyhýbajícím se Ciceronově hojnosti. Později se výmluvnost, zbavená politického vlivu, přesunula z fóra do škol, kde se počítala spíše chytrost a pointa než valící se periody. Tak se vyvinul epigramatický styl mladšího Seneky a nakonec i Tacita. Rozšířil se do veršů a podmínil vznik Ovidiových vtipných kupletů, Senekových tragédií a Juvenalových satir. Ačkoli Livius vynikal, ciceronismus našel skutečného zastánce opět až v rétorovi Quintilianovi
.