Shrnutí
„Kopání“ otevírá první sbírku Seamuse Heaneyho a deklaruje jeho básnický záměr. Báseň začíná pohledem mluvčího, který se dívá sám na sebe, s perem upozaděným na papíře, zatímco poslouchá hluk svého otce kopajícího za oknem. Mluvčí se dívá dolů, od svého otce i na něj, a popisuje skluz v čase; jeho otec zůstává tam, kde je, ale báseň sklouzává dvacet let do minulosti, což naznačuje délku otcovy farmářské kariéry. Mluvčí zdůrazňuje kontinuitu otcova pohybu a okamžik se přesouvá z přítomného času do minulosti.
Mluvčí pak mění pozornost na otcovo nářadí: „Hrubá bota se uhnízdila na oji, hřídel / o vnitřní koleno byla pevně opřena.“
Mluvčí se v básni zaměřuje na otcovo nářadí. Tyto verše, popisující, jak otcova lopata přiléhá k jeho botě a noze, jsou ozvěnou prvních veršů básně, které popisují mluvčího prsty kolem pera. Mluvčí pak popisuje sběr brambor pomocí zájmena „my“, což naznačuje, že tuto vzpomínku zalidňují další postavy; možná se tím myslí Heaneyho sourozenci nebo jeho rodina obecně. Tón je vůči bramborám a dílu uctivý.
Báseň se pak opět láme do formy dvojverší: „U všech bohů, ten stařík uměl zacházet s rýčem / stejně jako jeho otec“. Tato část básně působí méně formálně než verše, které jí předcházejí, spíše jako něco, co by člověk mohl říci nahlas druhému. Mluvčí svůj příběh osobně zavazuje přísahou („Při Bohu“), čímž zdůrazňuje svůj osobní vztah k irskému venkovu.
V dalších verších básně mluvčí popisuje svého dědečka jako silného kopáče, který kopal pro palivo. Vzpomíná, jak v dětství přistoupil k dědečkovi s lahví mléka; dědeček mléko vypil a vrátil se k práci s větší vervou než kdykoli předtím. Tento okamžik se mluvčímu zjevně stále vybavuje jako příklad dědečkovy pracovitosti a zručnosti. Jazyk je zde přesný a napodobuje zvuk kopání ve svém kolébavém rytmu a s výrazy jako „kopat a krájet“ a „jít dolů a dolů“.
Další strofa pokračuje v sugestivním jazyce a volně používá aliterace. „V hlavě se mi probouzí chladný pach bramborové plísně, skřehotání a pleskání/rozmočené rašeliny, křivolaké řezy hrany/živých kořenů,“ říká mluvčí a vysvětluje, jaký vliv na něj měla venkovská výchova. Strofu končí slovy, že nemá rýč, aby mohl následovat muže jako jeho otec a dědeček.
Závěrečná strofa se však vrací k peru zmíněnému v první, přičemž rýč nahrazuje pero v rukou mluvčího. „Budu s ním kopat,“ zní závěrečný verš básně; tento slib jako by směřoval k mluvčího rodině, jako slib, že ji bude následovat, i když po svém.
Analýza
První dvojverší „Kopání“ začíná použitím jambického pentametru a rýmu. Jambický pentametr je však přerušen trochejí ve slově „přitulený jako“ a následující strofa nedodržuje formu kupletu jako první. Všechny tři řádky této strofy se však rýmují; Heaney rýmuje „zvuk“, „zem“ a „dolů“. Zdá se, že jednoduché jednoslabičné rýmy použité v této a předcházející strofě vytvářejí plán pro zbytek básně, ale Heaney se rozhodne od těchto rýmů uprostřed básně odejít, jako by jejich účel byl splněn. Vzhledem k tomu, že báseň pojednává o složitých pocitech, které vznikají, když se člověk vymaní z tradice, nese tato volba určitý význam.
Mluvčí končí druhou strofu a začíná třetí veršem: „Dívám se dolů/až jeho napjatý zadek mezi záhony/se skloní nízko, vyleze dvacet let daleko.“ V této strofě se mluvčí snaží o to, aby se báseň dostala nahoru. Tato strofa sděluje kontinuitu kopání mluvčího otce, ale zatímco v přítomnosti kope na záhonech, v minulosti kopal mezi výsevy brambor. Cíl kopání se změnil, ale samotná činnost nikoli. Aby byla cesta časem zřetelná, přechází mluvčí uprostřed věty do minulého času.
Následující strofa je jasně zakotvena v minulosti. První věta popisuje interakci těla mluvčího otce s lopatou, ale hlas mluvčího tělo od otce distancuje a považuje ho za prodloužení lopaty. „Hrubá bota se uhnízdila na ostruze, násada / se pevně opírala o vnitřní koleno,“ říká mluvčí. Tím, že mluvčí nazývá otcovu botu a koleno „hrubou botou“ a „vnitřním kolenem“, místo aby je spojoval přímo s otcem, naznačuje, jak neodmyslitelný je akt kopání pro otcovu povahu. Protože my čtenáři víme, že mluvčí srovnává otcovu práci zemědělce se svou vlastní prací spisovatele, můžeme s jistotou usoudit, že mluvčí myslí na to, jak neodmyslitelné je jeho vlastní řemeslo pro něj samotného.
V této třetí strofě se objevují i další postavy, byť nejmenované. „Vysoké vrcholky vykořenil, světlý okraj hluboko zahrabal, / aby rozházel nové brambory, které jsme sklidili, / milujíce jejich chladnou tvrdost v našich rukou.“ Ačkoli mluvčí nikdy neřekne, kdo jsou ostatní lidé, na které odkazuje první osoba množného čísla, teskný tón této věty naznačuje, že „my“ odkazuje na mluvčího a jeho sourozence. Údiv, který mluvčí popisuje a který pramení z doteku brambor, působí nostalgicky a dětsky; mluvčí zjevně cítí hluboký osobní vztah k zemědělství, vztah, který pramení z jeho vlastních zkušeností, nejen ze zkušeností jeho otce a dědečka.
Následující strofa se vrací k formátu dvojverší, i když ne k rýmům první strofy. Mluvčí začíná výrokem „U Boha“, což je moment o poznání hovorovější než v několika prvních strofách. Tento výraz jako by z mluvčího vytryskl přirozeně a naznačuje, že se skutečně cítí ohromen dovednostmi svého otce a dědečka.
Tím, že mluvčí do básně vtahuje svého dědečka, dává najevo, že mluví o něčem jiném než jen o dichotomii mezi svou vlastní kariérou a kariérou svého otce. Zdá se, že oslavuje způsob života, který jeho otec a dědeček do jisté míry sdíleli, a nostalgie zastoupená v této básni naznačuje, že pocity mluvčího vůči jeho spisovatelské kariéře nejsou vyhraněné.
Další strofa je delší než všechny předcházející a pracuje s popisem mluvčího dědečka. Mluvčí tvrdí, že jeho dědeček pokosil „za den víc drnů/než kterýkoli jiný muž na Tonerově močálu“. Ačkoli je mluvčí v charakteristice svého dědečka velmi pevný, má toto tvrzení lehce dětský tón, který naznačuje, že mluvčí stále vidí svého otce a dědečka obdivnýma dětskýma očima. Mluvčího dědeček navíc kopal drny, zdroj paliva, zatímco mluvčího otec kopal brambory. Mluvčí pak nastiňuje den, kdy dědečkovi přinesl „mléko v láhvi / nedbale zašpuntované papírem“. Tento obraz evokuje pastýřskou krajinu, v níž mluvčí vyrůstal.
Strofa končí verši: „Narovnal se, aby se napil, a pak hned padl k zemi/Nakopával a úhledně krájel, hrnul drny/Přes rameno, šel dolů a dolů/Za dobrým drnem. Kopání.“ Jazyk se zde po řadu veršů pohybuje rytmicky a plynule, napodobuje pohyb kopání.
Tato strofa také nenápadně oživuje rým v básni. Verše „Můj dědeček posekal za den víc drnů/než kterýkoli jiný muž na Tonerově blatech“ se rýmují s verši „Napít se, pak hned padl k zemi/Nakopávat a krájet úhledně, hrabat drny“, mezi nimiž a kolem nich je několik veršů, které se nerýmují. Proč se mluvčí vrací k rýmu, není zcela jasné, ale návrat připomíná čtenáři specifickou linii mluvčího jako básníka.
Oddělením slova „kopání“ do samostatné věty činí mluvčí z této činnosti mytické gesto. Zdá se, že kopání je mimo jeho vlastní dosah, takže ho do jisté míry idealizuje. Zdá se však, že věří, že vlastní usilovnou prací může dosáhnout stejného transcendentálního místa jako jeho předkové svou prací.
Další strofa, předposlední strofa básně, zní: „V hlavě se mi probouzí chladný pach bramborové plísně, skřípot a plácání/Od rozmočené rašeliny, křivolaké řezy hrany/Přes živé kořeny“. Mluvčí za použití velkého množství aliterací evokuje zvuky a vůně, které si spojuje s kopáním, proplétá se těmito pocity a téměř na konci vtahuje čtenáře zpět do přítomného času, paralelně s tím, jak tyto pocity vracejí mluvčího do minulosti. „Ale já nemám rýč, abych šel za takovými muži,“ pokračuje. Tento moment by mohl naznačovat skličující směřování, ale mluvčí se nijak nezdržuje úvahami o přednostech psaní jako dovednosti oproti přednostem kopání. Zdá se, že je považuje za naprosto rovnocenné.
Ty „živé kořeny“ lze interpretovat jako metaforický odkaz na mluvčího rodinu, jeho živé kořeny. Popisuje je ovšem proto, aby popsal, jak jsou prosekané; to se vhodně jeví jako odkaz na mluvčího rozhodnutí odejít od zemědělského povolání.
Závěrečná strofa začíná přesným opakováním první strofy: „Mezi mým prstem a mým palcem / spočívá přikrčené pero“. Ale místo přirovnání pera ke zbrani tentokrát prostě říká: „Budu s ním kopat“. Důležitou součástí tohoto obrazu je, že říká, že ke kopání použije své vlastní nástroje, své pero; jeho smyslem není, že kopání má smysl, když je podobné psaní, ale že psaní má smysl, když je podobné kopání. Obě činnosti jsou pro mluvčího posvátné.