Zlatá stařenka Kiss Me Kate sice vyšla už v roce 1953, ale stále je to jeden z nejlepších 3D filmů všech dob. Hollywood má s 3D filmem vztah od doby, kdy si toto médium v padesátých letech minulého století poprvé získalo popularitu. V současné době je opět mimo a zdá se, že diváci v kinech to cítí stejně. V posledních několika letech průkopník 3D IMAX oznámil, že omezí 3D produkci, a prodej 3D vstupenek výrazně poklesl. Chystaná pokračování Avatara Jamese Camerona by mohla vyvolat další oživení 3D – stejně jako první Avatar v roce 2009 – ale to ukáže až čas.
Částečně za to může nejspíš fenomén „falešných 3D“ filmů. Dává smysl, že film, který byl vymyšlen jako 3D projekt a skutečně natočen v tomto médiu, bude lepší 3D film, ale v posledním desetiletí spousta studií natáčela filmy ve 2D, aby je v postprodukci převedla do 3D. Remake Souboje Titánů z roku 2010 je jen jedním z příkladů falešného 3D výstřelku a diváci mohou poznat rozdíl v kvalitě a – vzhledem k tomu, že 3D vstupenky mají vyšší cenu – vidět, že jde o bezostyšný tahák na peníze. Na rozdíl od těchto „falešných“ filmů je Kiss Me Kate skutečným 3D filmem, a proto je i po tolika letech od svého uvedení zářným příkladem tohoto média.
Kiss Me Kate byla adaptace broadwayského muzikálu Colea Portera od MGM pro velké plátno a Kathryn Grayson a Howard Keel (Dallas) v ní hráli Lilli Vanessi a Freda Grahama – hašteřivý, dříve manželský pár divadelních herců, kteří vystupovali v muzikálové inscenaci Shakespearova Zkrocení zlé ženy. Film byl uveden v období, kterému se často říká „zlatá éra 3D“, což bylo krátkodobé období na počátku 50. let, kdy filmová studia využívala 3D filmovou tvorbu, aby nalákala diváky zpět do kin po nástupu televize.
V té době byla společnost MGM mistrem filmových muzikálů, kde se zpívalo a tančilo, ale film Kiss Me Kate byl jejím vůbec prvním 3D muzikálem. Studio si dalo záležet a vytvořilo velkorozpočtovou technicolorovou podívanou, jakou fanoušci od MGM očekávali, ale na filmu Kiss Me Kate je úžasné, jak využívá 3D ve svůj prospěch. Stejně jako mnoho jeho současníků má film trikové efekty – například předměty vrhané směrem k divákům – ale jeho síla spočívá v tom, jak je 3D využito k tomu, aby vynikla jeho písňová a taneční čísla.
Režisér George Sidney (Tři mušketýři z roku 1948), kameraman Charles Rosher a choreograf Hermes Pan tvrdě pracovali na tom, aby 3D využili naplno a nechali sestavy oslnit a vyniknout – účinně tak napodobili zážitek z muzikálu naživo. Nejenže je Polib mě, Kate „pravým“ 3D filmem, ale je také filmem, který si uvědomuje, že 3D se nejlépe používá k replikaci věcí, které jsou určeny ke zhlédnutí naživo – jako například broadwayský muzikál. Právě to dělá z filmu Polibek pro Kate jeden z nejlepších 3D filmů, které kdy Hollywood vyprodukoval.
