VŽDY NEJDE O JEDNODUCHOU OTÁZKU
Pro většinu z nás existuje celá řada způsobů, jak vysvětlit, co nás podle našeho názoru dělá takovými, jací jsme, protože jsme nesmírně složité bytosti. Existují faktické položky –
Kde jsme se narodili a vyrůstali; kde nyní žijeme, jak dlouho tam žijeme.
Naše pohlaví, sexualita; zda jsme ve vztahu a s kým; zda třeba s rodičem nebo prarodičem.
Co děláme nebo jsme dělali za práci a co to obnáší; naše koníčky nebo zájmy, když nepracujeme.
Zajímalo by mě, kolik z nás by se na dotaz vydalo cestou výčtu svých vlastností – jsme hodní, čestní, stateční, zvídaví, odhodlaní? Považujeme se za dobrého přítele, dobrého posluchače? Možná jsou takové popisy vyhrazeny pro c.v.
Když pracuji s páry při hypnoporodu, vždy začínám tím, že požádám jednoho, aby mi řekl o svém partnerovi, a pak se vyměníme. Často jdou cestou faktů, i když některé páry se rozplývají nad kvalitami svého partnera. Zkoušela jsem požádat stejnou osobu, aby mi pak vyprávěla o sobě – a zdá se, že se zdráhá vyprávět o svých vlastních kvalitách. Zajímalo by mě, jestli je to proto, že se cítí být poněkud chlubiví, když se tímto způsobem zdánlivě „vyvyšují“.
Při práci s klienty, kteří se potýkají s osobními problémy včetně špatného sebevědomí, sebepojetí, mám tendenci uchýlit se k tomu, že je to cvičení s papírem a tužkou. Stránku rozdělí na dvě části – na jedné straně uvedou, co považují za své pozitivní vlastnosti, na druhé negativní. Hádejte, která strana se rychle zaplní spoustou charakteristik – ano, negativa tečou jako sirup z teplé lžíce. Pokud jde o pozitiva, je to úkol, který vyžaduje hodně přemýšlení a velmi málo psaní. Lžíce i sirup leží v lednici už delší dobu.
I když je přiměji, aby udělali krok stranou a zeptali se, jak by je popsali přátelé, je mezi oběma seznamy podobná nerovnováha, možná se přidá ještě pár pozitiv. Spousta práce při našich terapeutických sezeních!
Definuje vás váš věk?
Pro některé z nás bych řekl, že ano, občas ano. Je mi přes sedmdesát, i když se obvykle za starého nepovažuji. Jsou však lidé, kteří mě zdánlivě definují podle mého věku, a já občas dovolím, aby se to na mně podepsalo. Setkávám se s poznámkami typu „no, je vám sedmdesát, co čekáte“ od profesionálů, jejichž mezilidské dovednosti jsou zřejmě hodně slabé. Jsem si dostatečně jistý sám sebou, abych dokázal většinu takových komentářů odmítnout. Když se však jedná o lidi, o kterých mám pocit, že mě znají a kterým bych rád věřil, že si o mně myslí víc, než že mě definují číslem, je to jiné. Když se snažím zapojit do diskuse, ale zjevně nejsem zahrnut. Bojuju s tím, protože se cítím mnohem méně, než jsem, a přitom nechci dělat povyk, i když bych možná měla, aby se to neopakovalo. Mé názory nejsou považovány za hodné vyslechnutí – a já pak dojdu k závěru, že je to kvůli mému věku. Pak mi nějakou dobu trvá, než se pozitivní samomluvou dostanu do rovnovážného stavu.
Přestože jsem ochotná vyzkoušet mnoho nových věcí, jsou chvíle, kdy se do toho kvůli svému věku nepouštím – buď se domnívám, že toho nejsem fyzicky schopná, takže by to bylo nevhodné, nebo si prostě myslím, že jsem na to příliš stará – používám ve skutečnosti svůj věk jako výmluvu, místo abych se postavila výzvě a zkusila to? Vždyť v drtivé většině případů bych se mohl jednoduše vypařit, kdyby to pro mě bylo příliš náročné. Nedovolím, aby mě můj věk negativně definoval, stejně jako jsem to dovolil jiným?“
Definuje vás vaše práce?“
Pro mnoho z nás, kteří jsme strávili měsíce, roky školení, po nichž následovalo množství průběžného profesního rozvoje, nás často definuje naše kariéra. Pro mnohé z nás práce zabírá tolik bdělých hodin, takže se není čemu divit. Když tato práce zahrnuje také obrovskou pomoc veřejného uznání za tuto práci, jako u úspěšného umělce, primabaleríny, ještě více u současného sportovce. Nicméně, definuje tento minulý úspěch, zejména u sportovců, herců v důchodu a lidí známých díky tomu, že jsou známí z televize, i po jejich odchodu do důchodu? I když uznávám, že to, co jsme dělali v minulosti, přispívá k tomu, že jsme takoví, jací jsme, zajímalo by mě, zda to s odstupem času brání novému definování?“
Můj osobní červíček spočívá v tom, že si kladu otázku, zda nás pro některé práce/kariéra nemůže příliš definovat? OK, uznávám, že v některých případech, jako u zdravotníků a kněží/farářů, se asi domnívají, že jsou k dispozici i v době, kdy oficiálně nejsou ve službě? Proč se však o lékařích vždy mluví jako o „doktorech ****“ a kněží nosí jeden z odznaků svého úřadu, například v límci, když vystupují v pořadech, jako je Strictly Come Dancing?
PŘEDSTAVUJÍ NAŠI SAMOSPRÁVU NAŠE ZÁKLADNÍ HODNOTY?
Jestliže jsou pro nás naše základní hodnoty klíčové, pak ano. Náš sebepopis je tím předurčen – co do něj zahrnujeme nebo čemu se dobře vyhýbáme. Na druhou stranu by mohla převážit skromnost a vést k tomu, že se budeme držet zpátky při zahrnutí příliš mnoha věcí, o kterých se domníváme, že by je ostatní mohli považovat za chlubivé. V dětství mi často připomínali, že není „hezké“ chlubit se, a to podbarvilo mou schopnost zahrnout do jakéhokoli sebepopisu příliš mnoho pozitivních věcí. Říci, že jsem v něčem dobrý, nebylo uznáváno jako odraz toho, že jsem tvrdě pracoval. Jako zdaleka ne přirozený akademik jsem se zatraceně nadřel, abych složil zkoušky a dostal se na univerzitu. O mnoho let později jsem musela rok jezdit dvě hodiny do Nottinghamu, abych si udělala postgraduální certifikát o vzdělání; dvě hodiny zpátky na nekonečné přípravy na hodiny a psaní esejí; k tomu připočtěte dva syny, kteří stále potřebovali (a dostávali) pomoc a podporu, přestože slíbená pomoc od mého tehdejšího manžela se nedostavila. Mohla bych pokračovat, ale stále je pro mě těžké otevřeně uznat, že jsem, stejně jako mnoho mých „sester“, silná žena. Tak, řekla jsem to a víte co, hromosvod se neobjevil, protože jsem spíše konstatovala fakta než se chlubila! Odhodila jsem konečně to dávné poselství? Jestli ano, tak je nejvyšší čas.
STARÉ HODNOTY PŘEPROMĚNĚNY
Stejně jako jsem přerámovala svůj dřívější negativní obrat od vychloubání k uznání úspěchů jako znaku toho, že jsem silná žena, pravděpodobně existují věci, které o sobě cítíte a kterým by prospělo podobné vylepšení. Těch zpráv, které v nás utkvěly – zpráv, které jsme buď dali sami sobě, nebo jsme je přijali od druhých. Těmi druhými mohou být rodiče, sourozenci, přátelé. Bohužel nám je často mohli vnutit ti, kteří se cítili být nad námi v pozici moci – tyrani, gaslighteři, násilníci, kteří rozhodně neměli na srdci naše nejlepší zájmy. Přesto si i po mnoha letech tato poselství uchováváme a často i nadále určují člověka, kterým jsme dnes. Tím také můžeme vynechávat pozitivní pokroky, činy, úspěchy, takže dáváme této sebedefinici chybné negativní zkreslení. Je načase přerámovat se tak, aby zahrnovala i tato pozitiva.
Mary Haltonová v lednovém článku Ted Ideas uvádí myšlenky Johna Sharpa, profesora Harvard Medical School a autora knihy „The Insight Cure: Change Your Story, Transform Your Life“. Říká: „Některé emocionálně náročné scény jsou zařazeny až příliš – jen si vzpomeňte, co všechno nemůžete pustit z hlavy – a jiné scény jsou vypuštěny, například okamžiky, kdy se věci dařily. Nejhorší na falešné pravdě … je, že se stává naším sebenaplňujícím se proroctvím, základem toho, co od sebe v budoucnu očekáváme.“
Upozorňuje, že „v našem životě je mnoho věcí, které máme jen málo pod kontrolou – zprávy, počasí, doprava, polévka dne v místní kavárně. Ale mezi věcmi, které můžeme ovlivnit, je jedna velká: náš příběh.“
Čas aktivovat tlačítko delete, předefinovat se tak, abyste byli skutečným odrazem osoby, která se na vás momentálně dívá ze zrcadla. Odstraňte ty nepravdy, ty obrovské velké lži, aby skryté pravdy dostaly prostor k rozkvětu a rozkvětu a abyste zabránili zasetí semínek budoucích pochybností o sobě samém.
Sharp navrhuje pět způsobů, jak toto přepracování provést, a já jsem jako příklad jednotlivých návrhů použil svou vlastní sebeeditaci.
Identifikace míst, kde se vaše vyprávění rozchází s realitou. To je důležité, protože to může být kořenem našeho výchozího nastavení v době stresu. Stejně jako u mě jsem potřeboval vystopovat zdroj své představy, že říkat cokoli pozitivního, prostřednictvím svých úspěchů, se nemá. To lze jasně vysledovat až k rozhovorům s mojí maminkou. Její přesvědčení jako jiného člověka, z jiné generace a prostředí, bylo dlouho stejné jako moje. Přesvědčení, se kterými jsem ve skutečnosti nesouhlasil a vlastně bych ostatní nabádal, aby si proti nim kopli.
Zpochybněte své přesvědčení. To jsem udělal a rozhodl jsem se, že ačkoli se stále držím naprosté většiny přesvědčení, která mi předali rodiče, tohle musím odložit stranou, protože nemá místo v tom, co mě definuje. Stejně jako u mě je mnoho našich negativně pokřivených sebedefinií důsledkem událostí, poselství přijatých v dětství nebo relativně brzy v procesu hledání nohou.
Nebijte se. Nedělal jsem to, protože jsem nijak neodmítal to, co mě rodiče hromadně učili. Ani jsem se nebil za to, že dezinformace, které do mě vtloukal můj gaslighter, byly vymazány – k tomu mám daleko! Přiznávám, že to byl obtížnější úkol, protože vnášení bylo novější, daleko negativnější a rozhodně nebylo prováděno s láskou. Nicméně tím, že jsem k sobě byla laskavá a nechala jsem své myšlenkové pochody probíhat tempem, které mi vyhovovalo, jsem se jimi prokousala, aniž by byl do akce povolán velký klacek.
Vložte do svého příběhu pozitiva. Přiznávám, že jakmile jsem izoloval negativa, pozitiva zaujala své právoplatné místo. Pokud se vám to nestane, zamyslete se nad svými úspěchy bez ohledu na to, jak moc jste je předtím zavrhovali. Pravděpodobně si uvědomíte, že měly svůj význam, případně byly prvním krokem k větším věcem.
Zapomeňte na svůj starý příběh. Jakmile toto mrtvé dřevo vykácíte, zbavte se ho. Odložte ho stranou a rozhodně se nenechte zlákat k tomu, aby zůstalo ležet na vedlejší koleji a bylo připraveno vás někdy v budoucnu kousnout do zad. Jak se zpívá v Disneyho písničce – „Nech to být!!“
Pokud máte pocit, že potřebujete podporu při odstraňování negativních zpráv – ozvěte se. Můžeme pracovat tváří v tvář nebo na dálku přes Skype či telefon.