Toto není téma, kterému bych se věnoval pravidelně, protože upřímně řečeno nemám ponětí, co dělám. Na 99,9 % nevím, co bych měl dělat a jestli to, co dělám, je alespoň trochu správné. Nebo normální. Jsem v tom špatný a nemám problém si to i přiznat.
Vím, že nejsem sám, protože se zdá, že tady na Médiu i jinde je na toto téma spousta článků. Je to něco, co kdyby někdo dokázal úplně vyřešit, stal by se přes noc multimilionářem.
Co je to za téma?
Randění. Láska. Vztahy.
Vyberte si jedno – protože mi to všechno splývá v jednu bezradnost. Zdá se, že mi unikají i základy. Jsem jako předškolák, který se teprve učí, o čem to všechno je, i když už mám ta léta dávno za sebou. Jsem prostě ztracená.
Takže jsem si o tom všem přečetla spoustu článků, které se mi snaží pomoci pochopit. A vyhledal jsem si pár knih, které by mi poskytly trochu znalostí o tom, jak se mohu stát lepším – pokud je to možné. A ve spoustě těchto knih se mluví o pojmu „být příliš hodný“. Vím, že každý je jiný, a chápu, že neexistuje žádný univerzální způsob, jak něco dělat, ale tyto knihy a články mi dávají trochu vhledu.
A nedávno jsem četla článek od Jennifer Linkové s názvem Když láska nestačí, který mi pomohl inspirovat tento příběh. Autorka v něm uvádí:
„Možná jsem byla příliš hodná? Chtě nechtě dělám, co se ti líbí. Myslela jsem, že to je to, co potřebuješ. Neuráželo mě, že jsem tak milá, raději jsem milá.“
Moje odpověď zněla, že si nemyslím, že být „příliš milá“ je možné. Ale vidím, že se zdá, že existuje společné téma ohledně milosti, které mám problém pochopit.
Myšlenka, že někdo může být „příliš milý“ – a jak se nyní stalo charakterovou vadou být „příliš milý“. Chápu, že je možné být příliš milý v pracovní nebo obchodní situaci, ale nechápu, jak je to možné v jiných situacích. Zvlášť ve vztahu.“
Vím, že se teď vedou další debaty na téma milý versus laskavý. A kdybyste si o tom rozdílu něco přečetli, zjistili byste, že lidé, kteří jsou milí, se starají jen o sebe a podle jedné odpovědi nejsou „dobráci“. Dočtete se také, že hodní lidé jsou motivováni navenek, poháněni strachem a touží po přijetí od druhých. Milý člověk neumí říct ne a je v podstatě rohožkou.“
Milý člověk podle toho, co jsem četl, také neumí být autentický. Slyšeli jsme také o „syndromu hodného člověka“, „hodní lidé končí poslední“ a „už žádný pan Hodný“. Kdybychom se měli řídit argumenty proti tomu být hodný, nikdo z nás by se o to neměl ani pokoušet. Protože když jsi hodný, tak asi nejsi hodný.“
Pro mě je to všechno sémantika. Nebo tomu možná úplně nerozumím.
Protože všichni milí lidé, které jsem poznal, nejsou milí jen proto, aby je někdo přijal nebo měl rád, ale je to proto, že takoví jsou. Je to jejich přirozenost. Oni od toho druhého nic nechtějí ani neočekávají. Je to nesobecké.
Naproti tomu nás učili, že být milý je nudné a ubohé. Nejsme spokojeni se štěstím, které máme přímo před sebou, protože se zdá, že už ho nedokážeme rozpoznat. A to proto, že chceme vždycky něco víc, něco jiného – a tak se místo toho honíme za tím, co je pro nás špatné, protože je to vzrušující a vášnivé a vzrušující. Vždy se snažíme vybrat si „nahoru“, i když tato volba může zničit to dobré, co máme. Protože tráva je vždycky zelenější, že? Už nechceme být hezcí.
Ale buďme upřímní.
Můžete být hezcí a nebýt nudní.
Můžete být hezcí a přesto být vášniví.
Můžete být milí a přesto být upřímní a otevření.
Můžete být milí a nebýt rohožka.
Můžete být milí a přesto být „opravdoví“.
Nic z toho není buď a nebo. Můžeš dělat obojí.
Takže pokud je „být příliš milý“ charakterová vada, přidej ji na můj dlouhý seznam vad. Protože se k tobě nebudu chovat jako k hovnu, nebudu tě podvádět, nebudu zlý kluk, za kterým se musíš honit. Jestli je to to, co chceš, tak já to nejsem. Jestli je to, že jsem „příliš hodný“, na škodu, tak budiž. Ale nebudu hodný jen proto, abych od tebe něco získal, budu hodný, protože tě mám rád – a takový jsem. Když budu potřebovat být hajzl, budu.“
Ale stejně jako Jennifer dávám přednost tomu být milý. Neuráží mě to. Ale jestli to uráží tebe, s tím nic nenadělám. To je VÁŠ problém.
Ale na druhou stranu jsem bezradný, co se týče randění, lásky a vztahů. Takže by mi to možná mohl někdo vysvětlit.
Kdy se z toho, že jsem „příliš milá“, stala charakterová vada?