Kde začít s hororem od Hammeru

Proč se to nemusí zdát tak snadné

Ačkoli není zcela správné tvrdit, že kritická pověst londýnského filmového studia Hammer byla vždy nízká, je pravda, že až do 70. let je málokdo bral vážně. Typickou reakcí na Prokletí Frankensteina po jeho uvedení v roce 1957 byla reakce Caroline Lejeuneové, kritičky deníku The Observer, která jej označila za „jeden z půl tuctu nejodpornějších filmů, s nimiž jsem se setkala“. Kasovní úspěch byl obrovský, ale kritici se buď shovívavě usmívali, nebo vytáhli pytlík na zvracení.

Počínaje knihou Davida Pirieho A Heritage of Horror z roku 1973 se „hammerovské horory“ dočkaly seriózního kritického zkoumání a brzy se ukázalo, že představují cosi jako tajnou historii britské kinematografie běžící vedle úctyhodné tváře Hitchcocka, ealingovských komedií a „kitchen sink“ dramat. Jejich vliv na ostatní filmaře je téměř nevyčíslitelný, a to jak v jejich vlasti, tak v zahraničí – američtí „filmoví spratci“ byli jejich obrovskými fanoušky. Kult je silný dodnes, ale existuje více než stovka filmů ze zlaté éry Hammeru, které je třeba projít, a u běžného diváka může vzniknout pocit, že pokud jste viděli jeden, viděli jste všechny.

Hammer dnes opět produkuje filmy, ale pro účely poznání fenoménu Hammer je lepší soustředit své divácké úsilí na zlatou éru studia, která trvala od roku 1955 do roku 1976. Jejich nejnovější produkce má však spoustu vlastních předností a jeden z nich, The Quiet Ones, se zařadil mezi nejpodceňovanější filmy roku 2014.

Nejlepší místo, kde začít – The Brides of Dracula

Bylo by docela dobře možné zabývat se filmy studia Hammer tak, že bychom začali od začátku s The Quatermass Xperiment (1955) a jejich klasickou gotickou trilogií – The Curse of Frankenstein (1957), Dracula (1958) a The Mummy (1959) – a pak postupovali chronologicky vpřed. To má však tu nevýhodu, že se začíná filmy, které jsou sice často brilantní, ale obsahují prvky, které by mohly být pro začátečníky odrazující:

Na začátek by nováčci měli zkusit The Brides of Dracula z roku 1960, hororovou lidovou pohádku v úžasném technicoloru, v níž většina stálého týmu Hammeru pracovala na samém vrcholu svých sil. Drobnou zvláštností je, že navzdory názvu se zde neobjeví hrabě Drákula a ani skvělý Christopher Lee (hvězda Drákuly z roku 1958) – podle knihy English Gothic Jonathana Rigbyho Hammer zřejmě nikdy neuvažoval o jeho dalším obsazení. Zato Peter Cushing je přítomen a správně jako doktor Van Helsing, tentokrát bojující s epidemií vampyrismu ve škole pro mladé dámy, kterou způsobil nedostatečně spoutaný baron Meinster.

Tempo je bezhlavé, herecké výkony vynikající – Martita Huntová vyniká v roli baronovy matky – a vizuální styl je prostě úchvatný, syté barvy snesou srovnání s vyhroceným světem Powellových a Pressburgerových filmů. Cushing ze sebe jako vždy vydává všechno, bere celou věc vážně a ke konci, kdy musí čelit svému největšímu strachu, exceluje. Režisér Terence Fisher natočil pro Hammer velké množství filmů, ale tento je dost možná jeho nejlepší.“

Případně se můžete přesunout na konec 60. let a podívat se na Christophera Leeho v jeho nejmistrovštější podobě ve filmu The Devil Rides Out (1968), dalším skvělém díle Terence Fishera. Je to vskutku bohatý odvar, sestávající z Leeho boje proti skupině podlých satanistů vedených bezkonkurenčním Charlesem Grayem. Odhlédneme-li od poněkud uspěchané práce s efekty, je to provedeno s ďábelskou brilantností ve všech odděleních a scénář Richarda Mathesona podle románu Dennise Wheatleyho patří k tomu nejlepšímu, s čím kdy Hammer pracoval.

Co sledovat dál

Pokud se vám líbí některá z těchto dvou klasik, budete mít dobrou představu o klasickém stylu Hammeru a můžete se vrátit a vychutnat si průkopnické rané věci. Dobrým příkladem jejich černobílé práce kombinující sci-fi s hororem je Quatermass 2 (1957) Vala Guesta, úžasný paranoidní thriller adaptovaný podle televizního seriálu Nigela Kneala. Stejně dobrá je i jejich adaptace Psa baskervillského z roku 1959, která zdůrazňuje hororové prvky románu Arthura Conana Doyla a poskytuje skvělé příležitosti Peteru Cushingovi jako Sherlocku Holmesovi a André Morellovi jako podle mě definitivnímu doktoru Watsonovi.

Hammer natočil řadu filmů mimo hororový žánr a některé z nich jsou vynikající, zejména neobvyklý thriller Hotovost na požádání, v němž se znovu sešli Cushing a Morell, a drsný válečný film Včerejší nepřítel (1959) v režii Vala Guesta. Poměrně dobře zestárla i jejich série psychologických thrillerů, jejichž autorem je většinou Jimmy Sangster a které ovlivnil úspěch Psycha (1960) a francouzské klasiky Les Diaboliques (1955). Chuť strachu (1961) byla první a možná nejlepší, ale já mám hodně času na Paranoiaka z roku 1963, který má jemné studie vyšinutosti Olivera Reeda a Sheily Burrell.

Z pozdějších filmů patří k nejlepším Mor zombies (1966), gotika z cornwallského prostředí, která má nezapomenutelné šokující momenty. Za zmínku stojí i několik velmi bizarních snímků ze 70. let: (1971), odehrávající se uprostřed fanatiků upalujících čarodějnice, a Upíří cirkus (1972), plný úžasných vizuálních kouzel mezi tehdy obvyklým sexem a násilím.

Je tu samozřejmě spousta pokračování – celá řada filmů o Frankensteinovi a Drákulovi, v nichž vystupují Lee a Cushing, ale ne vždy společně. Dracula Prince of Darkness (1966) a Frankenstein musí být zničen (1969) jsou obě velmi bezpečné sázky, ale – v méně tradičním duchu – Dracula A.D. 1972 (1972) je obrovská zábava, v níž Dracula a Van Helsing bojují v nepříliš rozmáchlém Londýně.