Kde začít při čtení Anne Tylerové

Byl to můj poslední semestr na vysoké škole. Brzy jsem měla získat titul MFA v oboru beletrie. Ale jako spisovatelka jsem se cítila ztracená. Dva roky seminářů přinesly desítky povídek, které podle mě za moc nestály.

Problém byl v tom, že jsem byla příliš ovlivněná – některými svými vrstevníky a spisovateli, které zbožňovali: Denis Johnson, Barry Hannah, Vladimir Nabokov, Flann O’Brien a David Foster Wallace, abych jmenoval alespoň některé. Drsní, ostří spisovatelé nebo spisovatelé, které byste mohli nazvat efektními. A také samí spisovatelé muži. Moje snaha pokusit se získat uznání v dílně tím, že bych se nějak přiblížil všem těmto spisovatelům a stylům, které moji spolužáci obdivovali, se setkala s žalostným neúspěchem. Co jsem to sakra dělala?“

V posledním semestru jsem se s profesorkou literatury zúčastnila samostatného studia současné beletrie a jedním z autorů, které mi doporučila přečíst, byla Anne Tylerová. Anne Tylerová? Nebyla drsná ani ostrá, ani v nejmenším. Psala „ženskou beletrii“, pomyslela jsem si. Útulné domácí romány. Odolávala jsem.

„Nikdy jste nečetla Večeři v restauraci, kde se vám stýská po domově?“ zeptala se profesorka tváří v tvář mé skepsi. „Je to mistrovské dílo.“

Protože profesor byl člověk, kterého jsem si vážil, ustoupil jsem. „Dobře, fajn.“

Vytáhla z poličky knihu – šestý román Anne Tylerové Hledání Caleba. „Začni tímhle.“

O několik dní později jsem román konečně vzala do ruky a začala číst: „Věštkyně a její dědeček jeli do New Yorku vlakem Amtrak, rachotícím se svými stejnými, špičatými tvářemi nastavenými na sever.“ To není špatné, pomyslel jsem si. Pokračovala jsem dál a na konci první kapitoly jsem si uvědomila, že číst Tylera bude jako absolvovat mistrovskou třídu. Čtení Tylera bude ve skutečnosti užitečnější než jakákoli hodina, kterou jsem absolvoval v rámci celého magisterského programu. Takhle se to dělá, pomyslel jsem si, když jsem stránku po stránce četl příběh Daniela Pecka a jeho vnuků Duncana a Justine, kteří pátrají po Danielově dávno ztraceném bratrovi Calebovi. Tady byl román, který byl přesvědčivý řádek po řádku, a to ne kvůli nějaké komplikované zápletce a ne kvůli okázalému stylu, který vytruboval do světa spisovatelovu genialitu. Důležitá pro mě byla radost z toho, že spisovatel vše téměř dokonale vystihl – ostré věty, dokonalé a přitom příjemně neotřelé dialogy, které vystihovaly charaktery postav, nádherné konkrétní popisy, které zaostřovaly svět, v němž tyto postavy žily. Byla v tom prostá krása.

Okamžitě jsem se zamiloval.

Myslím, že právě proto mě Tylerová v té chvíli oslovila a oslovuje mě i v předvečer vydání jejího posledního románu Octová dívka. Tehdy jsem se snažil najít svůj spisovatelský hlas. Věděla jsem, že nejsem žádný literární odvážlivec, a cítila jsem z toho určité zoufalství. Při čtení Tylerové jsem si uvědomila, že ne, že nemusím být takový spisovatel, abych na čtenáře zapůsobila. Záleželo i na srozumitelnosti a přesnosti.

Tyler to samozřejmě věděl. V jednom rozhovoru v roce 1976, když mluvil o Faulknerovi, Tyler řekl: „Kdyby bylo možné psát jako on, nepsal bych. Nesouhlasím s ním. Chtěl bych, aby každý pochopil, na co narážím“. Jak o Tylerové napsala Katharine Whittemoreová ve vynikajícím eseji v časopise Atlantic v roce 2001: „Nikdy nás svou prózou neoslňuje ani neoslňuje. . . . Místo toho tiché hromadění jejích postřehů bije člověka do hrudi.“

Mnoho čtenářů a kolegů spisovatelů Tylerovou právě z tohoto důvodu podceňuje. Díky ní to vypadá jednoduše. Není oslnivá. Myslím si však, že existuje ještě jeden důvod, proč se Tylerové nedostává kritického respektu, který by si zasloužila, a Whittemore na něj naráží v téže eseji pro Atlantic. Pravdou je, že mnoho Tylerových románů má komediální nádech. Její postavy jsou často popisovány jako „bizarní“. Humor však může vyznít do prázdna a svérázné postavy mohou začít být otravné. Z Tylerové románů bych do této kategorie zařadil mimo jiné Morganovo míjení, A Patchwork Planet a dokonce i Pulitzerovou cenou oceněné Lekce dýchání. Psaní v těchto knihách je vždy skvělé, ale příběhy mě nechávaly chladným.

Když se však Tylerová vyhne „lehčí stránce“ a obrátí svůj talent k temnějším aspektům rodinného života – a rodinný život je jejím velkým tématem – tehdy její romány dosahují velikosti. Jsou to příběhy o smutku a ztrátě a o tom, jak jít dál, a když tyto romány čtu a čtu znovu, žasnu nad tím, jak téměř každé slovo, každý řádek září dokonalou pravdou.

Tylerová napsala 21 románů. Samozřejmě, že ne všechny budou klasikou. Ale já mám svůj osobní kánon toho nejlepšího od Anne Tylerové. Hledání Caleba byla moje první láska. Saint Maybe je jedním z nejlepších Tylerové děl, zdrcující, ale nakonec dojemný příběh o rozpadu rodiny tváří v tvář tragédii a o tom, jak se během mnoha let (málokterý spisovatel líčí plynutí času s Tylerové grácií) nečekaným způsobem obnoví. Zbožňuji také Nebeskou navigaci, příběh agorafobického umělce Jeremyho Paulinga. Není to můj osobní favorit, ale Náhodný turista je přesto hvězdný počin. A i když se Tylerová zříká svých prvních čtyř románů, tvrdím, že Hodinář je prvním raným zábleskem její velikosti, předznamenávajícím budoucí temně laděné rodinné ságy.

Jeden román však pro mě stojí nejvýše. Nakonec měl můj profesor z postgraduálního studia pravdu – Večeře v restauraci Homesick je Tylerové mistrovské dílo. Skutečně téměř dokonalý Velký americký román.

V rozhovorech Tylerová říká, že je to její nejoblíbenější román, který „nějakým způsobem dokázal skončit velmi podobně jako kniha, kterou jsem si představovala, když jsem ji začala psát“. Pearl Tullová je žhavým středobodem románu – vznětlivá, vznětlivá, úzkostlivá matriarcha rodiny, jejíž manžel jedné noci od ní a jejích tří dětí odejde a už se nikdy nevrátí. Toto opuštění se odráží v celém románu, kde Tylerová vypráví příběh Pearl, Codyho, pohledného, ale zatrpklého a problematického nejstaršího syna, mírného a bezradného prostředního syna Ezry, který si otevře titulní restauraci, a nejmladší Jenny, která se stane lékařkou, ale zůstává pro členy své rodiny lehkovážná a neprůhledná.

Pearl je možná Tylerovou nejlepší kreací – šílená žena, někdy snad i padouch, jenže je také srdcem románu, tragickou postavou, která udělala to nejlepší, co mohla, s tím, co jí život nadělil. Miluje své děti – zejména Ezru -, ale ty ji od mládí až do dospělosti znovu a znovu zklamávají. A vůbec, věci nejdou podle plánů. Když o tom tak přemýšlím, Tylerovy romány jsou plné zklamání, plné drobných životních nezdarů. Lidé umírají (dokonce i děti), srdce jsou zlomena, manželství rozbita, ale její postavy se derou dál. Tlačí na pilu, protože i ony si uvědomují, že v životě je spousta skvělých věcí posetých těmi špatnými.

Jedním z mých nejoblíbenějších momentů v knize Večeře v restauraci Homesick – a možná ze všech Tylerových románů – je scéna ke konci. Pearl se blíží ke konci svého života, z větší části oslepla a její zdraví se zhoršuje. Její děti jsou již dospělé a v domě z dětství zůstává jen starý mládenec Ezra. V této scéně nechala Ezru vytáhnout staré výstřižky a deníky, které si vedla v dívčím věku, aby jí je mohl předčítat, když sedí ve svém houpacím křesle. Ezra je zmatený, proč se chce k těmto zaprášeným svazkům vracet, ale trpělivě čte jeden nudný detail za druhým. Nakonec Pearl ztichne, když se dostane k jisté pasáži: „Za oknem se vznášely klavírní šupiny dívky Bedloe,“ čte, „a v trávě bzučela moucha z láhve a já viděla, že klečím na takové krásné zelené planetce. Je mi jedno, co by ještě mohlo přijít, tuhle chvíli jsem zažil. Patří mi.“ Poté Ezra zmlkne a Pearl řekne: „Děkuji ti, Ezro. Už není třeba číst dál.“

Tento okamžik mě pokaždé zasáhne do hrudi – a to jsem román četla už šestkrát. Protože takové chvíle zažíváme všichni, že? Kdy si říkáme: „Páni, kéž bych tenhle pocit mohl vypustit do lahve nebo zastavit čas. Ale aspoň vím, že se to stalo. Že jsem ten okamžik zažil.“

A teď tu máme Octovou dívku, součást série Hogarth Shakespeare, a další Tylerův dárek. V knize Octová dívka vnáší svůj bystrý pohled do převyprávění Shakespearova Zkrocení zlé ženy a činí ho zcela novým, a přesto stále rozpoznatelným. Jsem šťastná, že mám Anne Tylerovou a její knihy – ty nové, které stále přicházejí, i ty staré, k nimž se mohu znovu a znovu vracet.

Featured image: S laskavým svolením Martina Wilsona