A. Život ve světle věčnosti
1. (11,9-11,10) I v mládí pamatuj, že jednou přijde soud.
Raduj se, mládenče, ve svém mládí,
a ať tě rozveselí tvé srdce ve dnech tvého mládí;
kráčej po cestách svého srdce,
a v dohledu svých očí;
ale věz, že za to všechno tě
Bůh přivede na soud.
Odstraň tedy smutek ze svého srdce,
a odejmi zlo ze svého těla,
neboť dětství a mládí jsou marnost.
a. Raduj se, mladíku, ze svého mládí: Snad se tím argumentovalo, že Šalamoun se nyní ze stáří ohlíží za dny svého mládí, než se na jeho životě a mysli podepsal předpoklad pod sluncem. Doufal, že pro své mladé čtenáře bude lépe.
i. Morgan k poslední části knihy, která začíná v 11,9: „Její první slovo, stejně jako první slovo v Manifestu krále v pozdějších dnech, naznačuje pravou myšlenku a přání Boha pro člověka: ‚Radujte se‘.“
ii. To také naznačuje, že Šalomoun ve svém závěru jasně viděl, že v mládí mají své místo (i když nejen tam) oprávněné radosti a uspokojení ze života. Jestliže se smysl života nenacházel v honbě za rozkoší (jako v Kaz 2,10-11), nenachází se ani v askezi a sebezapření pro ni samu.
iii. Přijmeme-li pravdu z následujících několika řádků; že v životě je víc než to, co vidíme – že existuje věčnost a věčný Bůh, s nimiž je třeba počítat -, pak lze legitimní radosti života užívat v tom nejlepším smyslu. Člověk se nesnaží v těchto požitcích hledat smysl, ale prostě jen jakési dobré koření pro život, který nachází svůj smysl ve věčnosti a věčném Bohu.
iv. „V tomto rozpoložení mysli se nyní můžeme obracet k požitkům života … ne jako k opiátům, které nás mají uklidnit, ale jako k povzbuzujícím Božím darům.“ (6356). (Kidner)
v. „Rab, židovský učitel ze třetího století n. l., poznamenal: ‚Člověk bude muset skládat účty ze všeho, co viděl a z čeho se netěšil‘.“ (Kidner) (Wright)
b. Choď po cestách svého srdce a podle toho, co vidí tvé oči, ale věz, že za to všechno tě Bůh postaví před soud: Zde se kazatel dostává k odpovědi na svůj předpoklad a svou knihu. Člověk může žít podle svého srdce a podle toho, co vidí; neměl by si však myslet, že jeho srdce nebo oči budou jeho soudcem. V nebi je Bůh, který celý tvůj život a skutky postaví před soud.
i. „Vyjádření je stručné, protože nevěděl nic víc než skutečnost a nemohl k ní nic dodat.“ (Deane)
ii. Zde je protiklad a antiteze premisy pod sluncem. Život se nežije jen pro tento život, ale také pro věčnost, s vědomím, že dobro bude odměněno a zlo dokonale odsouzeno Bohem, který tě přivede na soud. Doslova Šalomoun mluvil o soudu, což se týkalo naší velké odpovědnosti před Bohem.
iii. „Jeho soudní činnost není ‚typem dívky se zavázanýma očima, která drží v ruce váhy‘, ani ‚chladnou neutralitou nestranného soudce‘, ale je spíše stravující energií, v níž Bůh musí nastolit ‚právo'“. (Eaton) Díky tomu je vše plné smyslu.
c. Odstraňte proto ze svého srdce smutek: Život ve světle věčnosti a věčného Boha nám dává naději nejen pro tento život, ale i pro život budoucí. To odstraní smutek ze srdce.
i. Apoštol Pavel věděl, že tato perspektiva věčnosti vyhání smutek ze srdce, a později napsal: Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní, neochvějní, vždycky hojní v díle Páně a vězte, že vaše práce není v Pánu marná. (1. Korintským 15,58)
ii. Bez tohoto předpokladu věčnosti a věčného Boha je život marný a nemá smysl. Apoštol Pavel tomu rozuměl: Máme-li jen v tomto životě naději v Krista, jsme ze všech lidí nejubožejší (1 Kor 15,19)
d. A odložte zlo ze svého těla: Život ve světle věčnosti a věčného Boha je také pobídkou ke svatému, zbožnému životu v našich pozemských dnech. Víme, že naše dobro bude odměněno a požehnáno; a to nejen v tomto životě, ale také v životě budoucím.
e. Dětství a mládí jsou totiž marnost: V předpokladu pod sluncem jsou dětství a mládí to jediné, na čem záleží. To není pravda, když žijeme ve světle věčnosti a věčného Boha.
2. (12,1) Hodnota pamatování na Boha a věčnost v mládí:
Pamatuj nyní na svého Stvořitele ve dnech svého mládí,
dříve než přijdou těžké dny,
a přiblíží se léta, kdy řekneš:
„Nemám v nich zalíbení“:
a. Pamatuj nyní na svého Stvořitele: Myšlenka Stvořitele je důležitá. Toto je první zmínka o Bohu jako Stvořiteli. Až do tohoto bodu se Kazatel usilovně snažil ignorovat věčného Boha, před kterým člověk musí stát v budoucnosti; zároveň však odmítal myslet na Boha Stvořitele, který existoval dříve než on. Tato vlastní ignorance ho zbavovala pocitu odpovědnosti před Stvořitelem, z něhož se musí zodpovídat i v budoucím životě.
i. „Stvořitel je v hebrejštině tvar množného čísla, který naznačuje velikost majestátu“. (Eaton)
b. Pamatuj nyní na svého Stvořitele ve dnech svého mládí: Šalomoun věděl, že právě mladí lidé často nejčastěji podceňují skutečnost věčnosti a věčného Boha. U mladých lidí je to přirozené, ale politováníhodné – často je nejtěžší je přesvědčit, že tento život je jen krátkou předehrou k věčnosti.
i. Adam Clarke navrhl několik praktických a důležitých bodů, které lze z tohoto napomenutí vyvodit, mimo jiné:
– Nejsi svůj, nemáš na sebe právo. Bůh tě stvořil; je tvým Stvořitelem.
– Pamatuj na něj; považuj, že je tvým Stvořitelem.
– Pamatuj na něj ve svém mládí; neopomíjej dávat Bohu to první a nejlepší.
ii. „Kazatel je zde nabádá, aby pamatovali na Boha v čase, aby sbírali mannu v jitru svého života, aby Bohu předkládali prvotiny.“ – „Vždyť to, co je nejcennější, je nejcennější. (Trapp)
iii. „Jako jsou v mládí všechny síly aktivnější a čipernější, tak jsou schopny vyšších požitků. Víra, naděje a láska budou v nejlepším tónu, v největší síle a v nejméně zatíženém stavu. A bude pro vás snazší věřit, doufat, modlit se, milovat, poslouchat a nést svůj kříž, než to může být ve stáří a chátrání.“ (Clarke)
c. Než přijdou těžké dny a přiblíží se léta, kdy řekneš: „Nemám v nich zalíbení“: Kazatel radí mladým lidem, aby pamatovali na Boha a věčnost dříve, než budou velmi trpět tím, že se podrobí předpokladu pod sluncem a všem nesmyslnostem s ním spojeným.
3. (2-5) Poetický popis postupujícího věku.
Když slunce a světlo,
měsíc a hvězdy,
se nezatmí,
a mraky se po dešti nevracejí;
v den, kdy se třesou strážci domu,
a siláci se sklánějí;
Když mlýny ustanou, protože jich je málo,
a ti, kdo se dívají okny, pohasnou;
Když se na ulicích zavřou dveře,
a zvuk mletí utichne;
Když se zvedne člověk při zvuku ptáka,
a všechny dcery hudby se ztiší.
Také se bojí výšky,
a hrůzy na cestě;
když mandloň kvete,
kobylinec je břemenem,
a touha selhává.
Člověk totiž odchází do svého věčného domova,
a truchlící chodí po ulicích.
a. Zatímco slunce a světlo, měsíc a hvězdy nejsou zatemněny: Většina se shoduje, že to, co zde následuje, je básnický popis důsledků postupujícího věku.
– Ruce a paže, které drží tělo, se teď začínají třást (strážci domu se třesou).
– Nohy a kolena se začínají prohýbat (siláci se sklánějí).
– Zuby se ztrácejí a žvýkání je obtížnější (mleči přestávají, protože jich je málo).
– Oči se zatemňují (okna se zatemňují).
– Uši slábnou a slábnou (zvuk mletí je tichý).
– Spánek se stává obtížnějším a člověk se snadno probouzí (vstává při zvuku ptáka).
– Zpěv a hudba jsou méně ceněny (dcery hudby se snižují).
– Člověk se stává v životě bázlivějším (bojí se výšky a hrůzy na cestě).
– Vlasy zbělají (mandlovník rozkvétá).
– Kdysi aktivní slábnou (kobylka je přítěží).
– Vášně a touhy života slábnou a ochabují (touha selhává).
i. Touha selhává: „Slovo přeložené jako ‚touha‘ se nikde jinde ve Starém zákoně nevyskytuje a o jeho významu se vedou spory“. (Deane) Ačkoli Kidner uvádí: „Chtít je potřeba: „To je smysl hebrejského výrazu ‚kapřík selže‘. Tato bobule byla vysoce ceněna jako stimulátor chuti k jídlu a afrodiziakum.“
b. Člověk totiž odchází do svého věčného domova a truchlící chodí po ulicích: Na konci pokročilého věku člověka je jeho věčný domov – ne neznámý hrob a temnota. Kazatel nyní dává postupující věk člověka do souvislosti s věčností, nikoli s marností.
i. Je dobré si uvědomit, že Starý zákon obecně neuvádí život a stav člověka po tomto životě s velkou jistotou. Kazatel však díky svému pečlivému zkoumání dospěl ke správnému závěru – že po tomto životě člověk odchází do svého věčného domova, jako chodí smuteční hosté po ulicích.
ii. „Tato úžasná kniha se tedy uzavírá vyslovením pravdy, kterou nikde jinde ve Starém zákoně nenajdeme tak jasně definovanou, a otevírá tak cestu k jasnějšímu světlu, které na strašlivou budoucnost vrhá zjevení evangelia.“ (Deane)
4. (6-7) Závěrečná prosba:
Pamatuj na Boha, než odejdeš do života za sluncem.
Pamatuj na svého Stvořitele, než se uvolní stříbrná šňůra,
nebo se rozbije zlatá mísa,
nebo se roztříští džbán u pramene,
nebo se rozbije kolo u studny.
Pak se prach vrátí do země, jak byl,
a duch se vrátí k Bohu, který ho dal.
a. Vzpomeň si na svého Stvořitele, než se uvolní stříbrná šňůra: Šalomoun opět prosí svého čtenáře, aby pamatoval na Boha dříve, než skončí tento život, a opakuje řadu metafor, jimiž popisuje konec tohoto života.
i. „Obraz poukazuje na hodnotu života (stříbra… zlata) a na drama v závěru života, jehož kousky už nelze znovu složit dohromady.“ (srov. (Eaton)
b. Pak se prach vrátí do země takový, jaký byl, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal: Proto je tak důležité pamatovat v tomto životě na svého Stvořitele, protože až tento život skončí, bude se člověk zodpovídat věčnému Bohu a věčnosti.
B. Závěr: Na věčnosti a věčném Bohu záleží.
1. (8) Závěrečná analýza života pod sluncem.
„Marnost nad marnosti,“ říká kazatel,
„všechno je marnost.“
a. Marnost nad marnosti: V kontrastu se Kazatel vrátil ke svému výchozímu bodu (Kaz 1,2). Poté, co prozkoumal nesmyslnost života s předpokladem pod sluncem (s vyloučením věčnosti a věčného Boha), je třeba říci, že život je nejen nesmyslný, ale i vrchol nesmyslnosti (marnost marností).
b. Všechno je marnost: S premisou pod sluncem je život nejen nesmyslný, ale vše je marnost. Nic nemá smysl.
i. Jedním z mužů, kteří se hluboce zamýšleli nad smyslem života – a cenou života prožitého beze smyslu – byl Viktor Frankl, který přežil holocaust. Jeho kniha Člověk hledá smysl vypráví o některých jeho válečných zkušenostech a chápání života. Napsal:
ii. „Tato snaha o nalezení smyslu života je v člověku základní motivační silou.“ „Myslím, že smysl naší existence si nevymýšlíme sami, ale spíše jej zjišťujeme.“ (Frankl)
iii. „Obracím se ke škodlivému vlivu onoho pocitu, na který si dnes stěžuje tolik pacientů, totiž pocitu naprosté a v konečném důsledku nesmyslnosti jejich života. Chybí jim vědomí smyslu, pro který stojí za to žít. Pronásleduje je zkušenost jejich vnitřní prázdnoty, prázdnoty uvnitř….. Toto existenciální vakuum se projevuje především stavem nudy.“ (Frankl)
iv. Frankl varoval před nebezpečím těch, kteří žijí beze smyslu: „Žádný instinkt mu neříká, co má dělat, a žádná tradice mu neříká, co by měl dělat; někdy ani neví, co by chtěl dělat. Místo toho si buď přeje dělat to, co dělají ostatní lidé (konformismus), nebo dělá to, co si přejí ostatní lidé (totalitarismus).“
v. Frankl nebyl křesťan a nevěřil, že existuje jediný smysl života. Domníval se, že každý člověk má svůj vlastní a ten se může dokonce měnit z okamžiku na okamžik. Domníval se, že smysl života lze nalézt třemi způsoby. Za prvé tím, že člověk vykoná nějaký skutek. Za druhé, prožíváním nějaké hodnoty. Za třetí, utrpením.
2. (9-12) Kazatel nás nabádá k pravé moudrosti.
A navíc, protože byl Kazatel moudrý, učil lidi ještě poznání; ano, přemýšlel, hledal a uváděl do pořádku mnohá přísloví. Kazatel hledal přijatelná slova; a to, co bylo napsáno, bylo poctivé – slova pravdy. Slova moudrých jsou jako kozlíky a slova učenců jako dobře zatlučené hřeby, které dává jeden Pastýř. A dále, můj synu, buď jimi napomenut. Tvorba mnoha knih nemá konce a mnoho studia unavuje tělo.
a. Protože byl Kazatel moudrý, stále učil lid: Kazatelovo hledání poznání ho nezanechalo méně moudrým. Stále byl učitelem lidu a autorem přísloví.
b. Slova moudrých jsou jako rákosky a slova učenců jako dobře zatlučené hřeby: Kazatel si zachoval důvěru v sílu slov, která lidi učí, vyzývají a mění. Zvláštní důvěra byla namístě v ta slova, která dával jeden pastýř, i když přicházela prostřednictvím moudrého muže nebo učence.
i. Kazatel chápal, jak má člověk hlásat Boží pravdu.
– Měl učit lidi poznání.
– Měl se snažit najít přijatelná slova.
– Měl se snažit přinášet to, co je spravedlivé – slova pravdy.
– Měl by svá slova učinit jako kozlíky a dobře zatlučené hřeby, se špičkou a směrem.
– Měl by přinášet slova daná jedním Pastýřem.
– Měl by si uvědomit, že dobré studium je pro tělo únavné, a být ochoten zaplatit tuto cenu.
ii. Goads … dobře zatlučené hřeby: „Zde jsou tedy další dvě vlastnosti, jimiž se vyznačují špičaté výroky moudrých: podněcují vůli a utkví v paměti.“ (Kidner)
iii. „Uvědomil si, že příjemná slova (lit. ‚slova potěšení‘) mají pronikavý účinek, který fackovacím a neuváženým slovům chybí. Za druhé, jeho slova jsou psána vzpřímeně. Tyto dvě vlastnosti se navzájem vyvažují. Jeho slova nejsou natolik líbivá, aby přestala být vzpřímená.“ (Eaton)
iv. „Tento výmluvný muž si dal záležet na tom, aby mu bylo nasloucháno s porozuměním, s poslušností“. (Trapp)
c. Buďte jimi napomínáni: Člověk by měl věnovat zvláštní péči tomu, aby slyšel a nechal se napomínat Božími slovy, která mu dává jeden pastýř.
d. Dělání mnoha knih nemá konce a mnoho studia unavuje tělo: Kazatel nás varuje, abychom nevěřili všemu, co čteme, neboť vše nepochází od jediného Pastýře.
i. „Pěstujeme si závislost na samotném bádání, zamilováváme se do vlastních těžkých otázek. Odpověď by všechno zkazila.“ (Kidner)
ii. „Od napsání této knihy uplynulo dva tisíce let a od té doby přibylo několik milionů pojednání na nejrůznější témata k těm předchozím. Tisk stále sténá a hemží se knihami, nesčetnými knihami; a žádné téma není dosud vyčerpáno, navzdory všemu, co o něm bylo napsáno“. (Clarke)
3. (13-14) Závěr: Žij jako ten, kdo se připravuje na soud a věčnost
Poslechněme si závěr celé věci:
Bojte se Boha a zachovávejte jeho přikázání,
neboť to je vše člověka.
Bůh totiž přivede k soudu každý skutek,
včetně každé tajné věci,
ať už dobré, nebo zlé.
a. Poslechněme si závěr celé věci: Poté, co Kazatel napsal velkou část knihy Kazatel z běžného, ale falešného předpokladu, který vylučoval věčnou odpovědnost a Boha věčnosti, nyní končí, když nás dovedl k závěru celé věci.
b. Bojte se Boha a zachovávejte jeho přikázání, neboť to je pro člověka vše: Šalomoun pochopil, že stojí za to poslouchat Boha, a tato poslušnost se Bohu líbí a zároveň naplňuje osud člověka.
i. „Bát se Boha je výzva, která nás staví na své místo, a všechny ostatní obavy, naděje a obdivy na jejich místo.“ „Bát se Boha je výzva, která nás staví na své místo. (Kidner)
ii. „Od toho k tomu by měla být pouť každého člověka na tomto světě. Začínáme u marnosti a nikdy dokonale nepoznáme, že jsme marní, dokud nedospějeme k bázni před Bohem a nezachováváme jeho přikázání.“ (). (Trapp)
iii. „Je-li ‚počátkem moudrosti‘, je také jejím koncem, závěrem; žádný pokrok v životě věřícího ji nenechává pozadu“. (Eaton)
iv. „Je to jediné místo v knize Kazatel, kde se mluví o Božích přikázáních“. (Eaton)
v. Verze krále Jakuba (a také další překlady) vložila do Kazatele 12,13 neužitečné slovo a přeložila ho takto: Vždyť to je celá povinnost člověka. Slovo povinnost se v hebrejském textu nevyskytuje a má mnohem spíše význam Neboť to je vše člověka
vi. „Poslední věta zní doslova: ‚Neboť toto je celá povinnost člověka‘. Na jiných místech Kazatele je však ‚celý člověk‘ hebrejský idiom pro ‚každého člověka‘ (srov. 3,13; 5,19). Smysl je tedy ‚to platí pro každého‘.“ (Eaton)
c. Bůh totiž přivede k soudu každé dílo, včetně každé tajné věci, ať už dobré nebo zlé: To nelze říci s předpokladem pod sluncem; přesto je to hlavní důvod, proč je moudré a dobré, aby se člověk bál Boha a zachovával jeho přikázání.
i. Za všechno, co děláme, existuje a bude existovat věčné zúčtování. To je naprostý opak přesvědčení, že vše je marné nebo bezvýznamné; znamená to, že vše má smysl a význam, a to jak pro přítomnost, tak pro věčnost. „Pokud se Bůh stará tak moc, jak se stará, nic nemůže být zbytečné.“ (Kidner)
ii. Kazatel touto knihou pečlivě promýšlel (a prožíval) běžně zastávanou premisu: o životě žitém bez ohledu na věčnost a věčného Boha. Po tom všem dochází k tomuto závěru – a vyzývá všechny, kdo se nadále drží premisy, které se držel po většinu celé knihy. „Jaké by to bylo, ptá se Kazatel, kdyby se věci měly úplně jinak, než si myslíte? Co když tento svět není ten konečný? Co když Bůh existuje a odměňuje ty, kdo ho hledají?“. (Eaton)
iii. Jak Pavel vysvětlil, to staví život do perspektivy: Naše lehké trápení, které je jen na okamžik, nám totiž působí mnohem větší a věčnou tíhu slávy, zatímco nehledíme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Neboť to, co je viditelné, je dočasné, ale to, co není viditelné, je věčné. Víme totiž, že kdyby náš pozemský dům, tento stan, byl zničen, máme stavení od Boha, dům neudělaný rukama, věčný v nebesích. V tom totiž sténáme a vroucně toužíme být oděni svým příbytkem, který je z nebe. (2 Kor 4,17-5,2)
iv. „Takto skončí tato kniha. Na této skále můžeme být zničeni; ale je to skála, ne pohyblivý písek. Je tu šance stavět.“ (Kidner)
v. Ve 30. letech 20. století se obrátil australský alkoholik Arthur Stace, který vyslechl inspirativní kázání na téma věčnosti. Kazatel řekl: „Kéž bych mohl křičet VĚČNOST po všech ulicích Sydney!“. Stace byl tak dojatý, že když odcházel z kostela, pocítil okamžitou potřebu napsat slovo Věčnost; měl v kapse kus křídy, sehnul se a napsal na chodník. Stace byl sotva gramotný a sotva dokázal napsat čitelně své vlastní jméno; když však psal Věčnost, činil tak elegantním písmem ve stylu mědirytiny, obvykle na šířku asi dvou stop na chodníku. Po zbytek života – až do roku 1967 – se každý den probouzel kolem půl šesté, asi hodinu se modlil a pak chodil po Sydney, kde cítil, že ho Bůh vede, aby psal Věčnost po celém městě. Šalamoun by Arthura Stace i jeho poselství schválil:
Věčnost.