Křesťanský humanismus

Jako příklad humanistického principu v křesťanském učení se často uvádí podobenství o milosrdném Samaritánovi.

Křesťanský humanismus je přesvědčení, že lidská svoboda, individuální svědomí a nezatížené racionální zkoumání jsou slučitelné s praxí křesťanství nebo dokonce neodmyslitelně patří k jeho učení. Představuje filozofické spojení křesťanské víry a klasických humanistických zásad.

Dávné kořeny křesťanského humanismu lze spatřovat v Ježíšově učení o podobenství o milosrdném Samaritánovi a v důrazu svatého Pavla na svobodu od vnějších omezení náboženského zákona, stejně jako v odvolávání se křesťanských apologetů na klasickou vzdělanost. Ačkoli tedy jeho kořeny sahají až do starověku, křesťanský humanismus vyrostl spíše přímo z křesťanské scholastiky a renesančního humanismu, které se vyvinuly ze znovuobjevení klasických latinských a řeckých textů v Evropě.

Renesanční humanismus obecně zdůrazňoval lidskou důstojnost, krásu a potenciál a reagoval na náboženský autoritářismus katolické církve. Zatímco renesanční humanisté kladli důraz na vědu a smyslovost, křesťanští humanisté využili principů klasické vzdělanosti a zaměřili se na biblická studia, teologii a význam individuálního svědomí, čímž vytvořili intelektuální základy pro protestantskou reformaci.

Pozdější křesťanští humanisté zpochybňovali nejen katolickou církev, ale i autoritu samotné Bible a rozvíjeli liberální křesťanskou teologii konce devatenáctého a počátku dvacátého století, která zdůrazňovala Ježíšovo lidství a uskutečňování Božího království v křesťanském společenství. Tento termín dnes označuje různé filozofické a teologické postoje, ale má tendenci odmítat sekularistické ideologie, které se snaží vyloučit náboženskou diskusi z politické arény.

Původ

Křesťanský humanismus lze považovat za existující v jádru křesťanského poselství. Sám Ježíš považoval přikázání „Miluj bližního svého jako sebe samého“ (Lk 10,27; Lv 19,18) za zásadní. Podobenství o milosrdném Samaritánovi ukazuje tuto zásadu v praxi a zdůrazňuje, že i příslušník opovrhované společenské vrstvy může ztělesňovat pravé náboženství více než kněží. Na jiném místě Ježíš zdůraznil, že dobročinné skutky, jako je nasycení hladových a péče o nemocné, jsou důležitější než pouhé uznání jeho osoby za „Pána“ (Mt 25,34-40).

Justin Mučedník

Spisky svatého Pavla, nejstaršího křesťanského spisovatele, lze interpretovat tak, že aplikoval klasické řecké myšlenky na tradiční židovskou víru a rozvíjel tak novou náboženskou filozofii. Pavel zdůrazňoval svobodu pohanských křesťanů od židovského zákona a psal o svobodě individuálního svědomí v osobním vztahu s Bohem. Přímější typ křesťanského humanismu lze spatřit ve 2. století ve spisech Justina Mučedníka. Justin ukázal užitečnost klasické vzdělanosti při zprostředkování křesťanského poselství pohanskému publiku a ve své Apologii a dalších dílech také naznačil hodnotu výdobytků klasické kultury jako takové.

O mnoho let později církevní otcové rovněž využívali klasickou vzdělanost při rozvíjení křesťanské teologie a jejím vysvětlování publiku v Římské říši. Apologeti jako Origenes vedli dialogy s pohanskými spisovateli a při obhajobě křesťanské víry se odvolávali na klasické texty. Vývoj teologie Logos, rozhodující fáze vývoje vyspělého trinitárního učení, vyplynul z aplikace řeckých filozofických myšlenek na křesťanské poselství. Pozdější vlivné spisy Basila z Cesareje a Řehoře z Nyssy například potvrdily závazek využívat předkřesťanské vědění, zejména pokud se dotýkalo materiálního světa, a nikoli metafyzických přesvědčení.

Pozadí

Po muslimském dobytí však byla řecká vzdělanost pro západní (latinské) křesťanství z velké části ztracena. Znovuobjevení a překlady formálně ztracených řeckých textů v Evropě, zejména Aristotelových, vedly k novým přístupům k teologii.

Práce Petra Abelarda (počátek 12. století), který kladl důraz na využití formální logiky k odhalení i usmíření rozporů ve spisech církevních Otců, narazily na silný církevní odpor, ale zároveň rozpoutaly nového mocného ducha v teologických studiích. Po období církevní reakce, kdy byly některé aspekty klasické vzdělanosti v teologickém diskurzu zakázány, se autorům, jako byl Tomáš Akvinský (13. století), podařilo, i když ne bez značných obtíží, prosadit, že aristotelské principy mohou být použity jako účinný nástroj při vyjadřování křesťanské teologie.

Renesance

Křesťanští i klasičtí humanisté přikládali velký význam studiu antických jazyků, konkrétně řečtiny a latiny. Křesťanští humanisté studovali také hebrejštinu a zaměřovali se na biblické a patristické spisy, církevní reformu, duchovní vzdělání a kazatelství. Zatímco nekřesťanský humanismus oceňoval pozemskou krásu jako něco hodnotného samo o sobě, křesťanský humanismus oceňoval pozemskou existenci právě ve spojení s křesťanskou vírou. Křesťanský humanismus zaznamenal v renesanci rozmach, který pramenil ze zvýšené víry ve schopnosti člověka v kombinaci se stále pevnou oddaností křesťanské víře.

Jedním z prvních velkých textů dozrávající křesťanské humanistické tradice byla Orace o důstojnosti člověka od Giovanniho Pica della Mirandola (asi 1486). Země Pikova narození, Itálie, se však přikláněla spíše k občanskému humanismu, zatímco specificky křesťanský humanismus se prosazoval spíše severněji, v období, které se dnes nazývá severní renesance. Italské univerzity a akademická obec tak kladly důraz na klasickou mytologii a literaturu jako zdroj poznání, zatímco univerzity ve Svaté říši římské, Francii, Anglii a Nizozemí uplatňovaly klasickou vzdělanost spíše při studiu církevních otců a biblických textů.

Koncem 15. století se Johann Reuchlin stal zastáncem humanistické myšlenky, když hájil právo Židů číst Talmud a další židovská díla, která měla být podle konzervativních dominikánských intelektuálních vůdců v Německu zakázána jako protikřesťanská, což vyvolalo velké debaty mezi humanisty a tradicionalisty na velkých evropských univerzitách. Reuchlinův mladší současník Erasmus Rotterdamský se stal předním křesťanským humanistickým myslitelem své doby a v roce 1514 dokončil první Nový zákon v řečtině. Jeho dílo sehrálo významnou roli v teologických debatách rané protestantské reformace.

Reformace a dále

Jan Kalvín

Erasmus

Křesťanský humanismus tak vykvetl z renesance a byl přiveden oddanými křesťany ke studiu pramenů Nového zákona a hebrejské Bible. Díky vynálezu pohyblivého písma, nových inkoustů a rozšířené výrobě papíru se do rukou gramotných křesťanů poprvé dostalo prakticky veškeré lidské vědění, které začalo vydáváním kritických edic Bible a církevních otců a později zahrnovalo i další obory.

Erasmus byl průkopníkem tohoto hnutí svým dílem vydávání Nového zákona v řečtině, což vyvolalo bouři zájmu o „původní“ text Bible. Martin Luther šel ještě dál, když přeložil Písmo do své rodné němčiny a obhajoval „svobodu křesťanského svědomí“ vykládat Písmo bez zásahů katolické církve.

John Kalvín na Sorbonně začal studovat Písmo v původních jazycích a nakonec napsal svůj vlivný komentář k celému křesťanskému Starému a Novému zákonu. Každý z kandidátů na vysvěcení v reformovaných církvích kalvínské tradice musel pro získání kvalifikace studovat Starý zákon v hebrejštině a Nový zákon v řečtině. V Anglii měl křesťanský humanismus vliv na dvoře krále Jindřicha VIII, kde začal hrát důležitou roli při vzniku anglikánské církve.

Křesťanský humanismus mezitím nadále nacházel zastánce i v katolické tradici. Například Erasmus zůstal katolíkem a mnoho předních myslitelů protireformace bylo hluboce ponořeno do křesťanského humanistického myšlení. Na počátku 18. století byl křesťanský humanismus převládajícím intelektuálním myšlením Evropy.

Dědictví

John Locke

Jako hlavní intelektuální hnutí, které položilo základy protestantské reformace, je odkaz křesťanského humanismu obrovský. V následujících desetiletích a staletích se křesťané nadále zabývali historickými a kulturními základy křesťanské víry, což vedlo ke spektru filozofických a náboženských postojů k povaze lidského poznání a Božího zjevení.

Osvícenství v polovině 18. století v Evropě přineslo oddělení náboženských a světských institucí a zpochybnilo křesťanskou víru stále radikálnějším způsobem. Zároveň myšlenka Bohem daných lidských práv mimo autoritu jakékoli vlády, iniciovaná anglickým filozofem Johnem Lockem a zakotvená v americké Deklaraci nezávislosti, představuje přímý výhonek křesťanského humanistického myšlení.

Biblickou kritiku a rozvoj liberální teologie na konci devatenáctého století lze rovněž považovat za projevy křesťanského humanistického ducha. Křesťanský humanismus se však zastavuje před sekulárním humanismem, který se snaží oddělit jakýkoli náboženský diskurz od veřejné politické debaty. Křesťanský humanismus totiž zdůrazňuje potřebu uplatňovat křesťanské principy ve všech oblastech veřejného i soukromého života.

Dnes se pojem „křesťanský humanismus“ široce používá k popisu značně odlišných názorů, včetně názorů takových křesťanských spisovatelů, jako jsou Fjodor Dostojevskij, G. K. Chesterton, C. S. Lewis, J. R. R. Štefánik a další. Tolkien, Henri-Irénée Marrou a Alexandr Solženicyn.

Viz také

• Křesťanství
• Humanismus
• Personalismus
• T.S.Lewise. Eliot
• Erasmus
• Søren Kierkegaard
• Jacques Maritain
• Thomas More
• Blaise Pascal

• Bequette, John P. Christian Humanism: P.: Creation, Redemption, and Reintegration (Stvoření, vykoupení a reintegrace). Lanham, Md: University Press of America, 2004. ISBN 9780761828075.
• D’Arcy, Martin C. Humanismus a křesťanství. New York: The World Publishing Company, 1969. OCLC 3888.
• Lemerle, Paul. Byzantský humanismus První fáze: Lemerle: Poznámky a poznámky ke vzdělání a kultuře v Byzanci od jejích počátků do 10. století. Canberra: Australian Association for Byzantine Studies, 1986. OCLC 16808726.
• Oser, Lee. Návrat křesťanského humanismu: Chesterton, Eliot, Tolkien a romantika dějin. Columbia: University of Missouri Press, 2007. ISBN 9780826217752.
• Shaw, Joseph M. Readings in Christian Humanism. Minneapolis: Augsburg Pub. House, 1982. ISBN 9780806619385.

.