Juan Manuel Santos

Juan Manuel Santos, celým jménem Juan Manuel Santos Calderón, (narozen 10. srpna 1951, Bogota, Kolumbie), kolumbijský politik, spoluzakladatel (2005) Sociální strany národní jednoty (Partido Social de Unidad Nacional, nebo Partido de la U), později zastával funkci prezidenta Kolumbie (2010-18) a v roce 2016 mu byla udělena Nobelova cena míru za úsilí o ukončení vleklé války s marxistickou guerillovou organizací FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia; „Revoluční ozbrojené síly Kolumbie“).

Santos se narodil do vlivné politické rodiny. Jeho prastrýc Eduardo Santos Montejo byl v letech 1938-1942 kolumbijským prezidentem a jeho bratranec Francisco Santos Calderón působil jako viceprezident (2002-2010) za vlády Álvara Uribeho Véléze. Rodina také založila deník El Tiempo, jeden z největších novin v zemi. Santos navštěvoval námořní akademii v Cartageně a poté odcestoval do Spojených států, kde získal bakalářský titul v oboru ekonomie a obchodu na Kansaské univerzitě (1973). Po ukončení studia vedl kolumbijskou delegaci v Mezinárodní organizaci pro kávu se sídlem v Londýně. Během pobytu Santos studoval ekonomii, hospodářský rozvoj a veřejnou správu na London School of Economics. Získal magisterský titul v oboru veřejné správy na Harvardově univerzitě (1981) a poté se vrátil do Kolumbie, kde pracoval jako redaktor v deníku El Tiempo, kde za své reportáže získal řadu ocenění.

V roce 1991 se Santos stal ministrem zahraničního obchodu za prezidenta Césara Gavirii Trujilla. O dva roky později byl jmenován designovaným prezidentem, přičemž tato funkce byla později sloučena s funkcí viceprezidenta. V roce 1994 byl Santos členem týmu vyjednavačů, kteří se snažili dosáhnout mírové dohody s FARC, jež v Kolumbii působily od 60. let 20. století. Koncem 90. let stál v čele Kolumbijské liberální strany (Partido Liberal Colombiano) a v letech 2000-2002 působil jako ministr financí a veřejného úvěru ve vládě prezidenta Andrése Pastrany.

V roce 2005 se Santos podílel na založení Sociální strany národní jednoty, koalice zákonodárců a úředníků z různých stran, kteří podporovali program prezidenta Uribeho, jenž zahrnoval úsporná opatření a silné protiteroristické zákony. V roce 2006 se Santos stal členem Uribeho kabinetu jako ministr obrany a vystupňoval vládní vojenskou kampaň proti FARC. Kontroverzní úder na ekvádorském území v březnu 2008 zabil vysokého vůdce FARC a několik jeho podřízených, což způsobilo diplomatickou roztržku se západním sousedem Kolumbie. O čtyři měsíce později Santos dohlížel na operaci Checkmate, zpravodajskou operaci, která vedla k dramatické záchraně 15 rukojmích držených FARC, včetně kolumbijské političky Ingrid Betancourtové. Tyto dvě události spolu s úmrtím zakladatele FARC Manuela Marulandy Véléze na infarkt v březnu 2008 zasadily povstaleckému hnutí zničující ránu. Později téhož roku však Santos čelil kontroverzím, když vyšlo najevo, že polovojenské, policejní a armádní jednotky zabily stovky civilistů a vydávaly je za povstalce, aby zvýšily počty mrtvých během protipartyzánských kampaní. Santos kvůli tomu propustil desítky důstojníků, ale skupiny na ochranu lidských práv kritizovaly, že vláda otálí s postavením odpovědných osob před soud.

Santos v roce 2009 rezignoval na svou vládní funkci, aby mohl kandidovat na prezidenta. Jeho slib, že bude pokračovat v politice Uribeho, který se podle ústavy nemohl ucházet o třetí funkční období, se u voličů osvědčil. V prvním kole voleb v květnu 2010 získal Santos 47 % hlasů a ve druhém kole, které se konalo 20. června, si zajistil drtivé vítězství 69 % hlasů. Santos se ujal úřadu 7. srpna 2010.

Přestože se mnozí Kolumbijci na počátku Santosova funkčního období domnívali, že se jejich ekonomický blahobyt a bezpečnost zhoršují, HDP země v letech 2009-2013 rostl v průměru o více než 4 procenta, zatímco nezaměstnanost a inflace obecně klesaly. Nejvýznamnějším úspěchem Santosovy vlády však byl úspěch, který přivedl FARC k jednacímu stolu. Potřetí v kolumbijské historii vláda iniciovala přímá mírová jednání, která začala v roce 2012 v Oslu a pokračovala v Havaně. Zahájení těchto rozhovorů vedlo k tomu, že Santosova popularita stoupla na zhruba 60 % příznivců.

Když však rozhovory pokračovaly i v roce 2013, aniž by došlo k oboustrannému příměří, byly nadále podrobovány tvrdé kritice ze strany konzervativních vrstev kolumbijské společnosti, včetně bývalého prezidenta Uribeho. Podpora obyvatelstva ochabla, když se na veřejnost dostaly některé z hlavních sporných bodů, včetně možnosti politické účasti současných členů guerilly, možnosti přepsání ústavy, případného lidového referenda o mírové dohodě a amnestie, která by mohla být guerille udělena. Rozhovory se staly středobodem prezidentských voleb v roce 2014, které Santos vyhrál v červnovém druhém kole a získal přibližně 51 % hlasů, čímž porazil pravičáka Oscara Ivana Zuluagu.

Rozhovory mezitím přinesly dohody o třech z pěti hlavních bodů agendy stanovených vyjednávajícími stranami, ale v polovině listopadu byly rozhovory vládou pozastaveny, když byl guerillovou skupinou unesen (spolu s dalšími dvěma lidmi) vysoce postavený armádní důstojník. Rozhovory byly okamžitě obnoveny, když ho FARC po dvou týdnech propustili. Dne 20. prosince FARC zahájily jednostranné příměří, které platilo ještě v polovině ledna 2015, kdy Santos překvapil mnohé pozorovatele tím, že dal vyjednavačům v Havaně pokyn k zahájení jednání o dvoustranném příměří (o kterém předtím odmítal uvažovat, dokud nebude dosaženo konečné dohody).

První dvě třetiny roku 2015 přinesly přerušení tohoto příměří, spolu s iniciováním dalšího příměří ze strany FARC – což vláda uvítala omezením svého vojenského úsilí – a 23. září setkání v Havaně mezi Santosem a zástupci FARC, na němž bylo oznámeno, že se dohodli na dosažení konečné mírové dohody do šesti měsíců.

O pouhé dva dny dříve se při setkání v Ekvádoru setkali Santos a venezuelský prezident. Nicolásem Madurem zahájili normalizaci vztahů mezi svými zeměmi, které se začaly zhoršovat v polovině srpna, kdy Venezuela uzavřela své hranice s Kolumbií. Venezuelská vláda rovněž deportovala přibližně 1 500 Kolumbijců, které obvinila z účasti na pašování dotovaného venezuelského zboží do Kolumbie za účelem prodeje.

Ačkoli konečná mírová smlouva mezi vládou a FARC nebyla uzavřena v dohodnutém termínu, 23. června 2016 byl Santos opět v Havaně, tentokrát společně s vůdcem FARC Rodrigem Londoñem („Timoleón Jiménez“ nebo „Timochenko“), aby podepsali dohodu o trvalém příměří. Dohoda stanovila, že bojovníci FARC odevzdají své zbraně pod dohledem OSN do 180 dnů od podpisu konečné smlouvy. Uribe mezitím zesílil svou jestřábí kritiku Santosova úsilí a prezidentův rating se propadl, přinejmenším částečně v reakci na zdlouhavost mírových jednání. Nicméně Santos dosáhl vítězství, když ústavní soud v zemi rozhodl, že konečná dohoda může být předložena kolumbijskému lidu ke schválení v referendu.

Po doladění všech zbývajících detailů podepsali Santos a Londoño 26. září v Cartageně historickou konečnou mírovou dohodu. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly na solidní podporu dohody ze strany lidu, ale když Kolumbijci 2. října hlasovali v referendu, dohodu těsně odmítli (50,21 % hlasujících bylo proti dohodě, zatímco 49,78 % ji schválilo). Obecně ti, kteří hlasovali „proti“, uvedli, že se jim dohoda zdála příliš mírná vůči povstalcům z FARC, z nichž většina měla být amnestována, zatímco vůdci FARC měli stanout před tribunály přechodné spravedlnosti, které by měly možnost odsoudit odsouzené spíše k veřejně prospěšným pracím nebo k pobytu v rehabilitačních zónách než ve vězení. I přes tento zdrcující neúspěch vláda i FARC oznámily, že budou nadále dodržovat již uzavřené příměří.

Porážka referenda byla velkou ranou pro Santose, který na zprostředkování mírové dohody do značné míry vsadil své prezidentství. Poté, co se o Santosovi hovořilo jako o možném kandidátovi na Nobelovu cenu míru, se s blížícími se prezidentskými volbami v roce 2018 náhle jevil jako politicky zranitelný. Sklonil se, ale odhodlaně slíbil, že svolá všechny zainteresované politické strany, zejména ty, které se stavěly proti dohodě, aby se pokusily dosáhnout řešení. Vyslal také vyjednavače do Havany, aby tam obnovil rozhovory s Londoñem. Naděje na jednání a mírovou budoucnost vzrostly o necelý týden později, kdy Nobelův výbor navzdory neúspěchu referenda překvapivě udělil Santosovi cenu míru za jeho úsilí o ukončení války. V reakci na oznámení o udělení ceny Santos řekl:

Jsem za toto čestné ocenění z celého srdce neskonale vděčný. Nepřijímám ho jménem svým, ale jménem všech Kolumbijců, zejména milionů obětí tohoto konfliktu, kterým trpíme již více než 50 let.

Právě kvůli obětem a proto, aby nevznikla jediná nová oběť, jediná nová oběť, se musíme smířit a sjednotit, abychom završili tento proces a začali budovat stabilní a trvalý mír.

Koncem listopadu Sněmovna reprezentantů a Senát (v obou měla převahu Santosova vládnoucí koalice) ratifikovaly znovu projednanou dohodu, která obsahovala řadu změn požadovaných opozičními vůdci. Přesto byla nová dohoda odsouzena opozicí, které nebylo umožněno revidovanou dohodu přezkoumat a která se ohradila proti tomu, že do ní nebyly zahrnuty některé klíčové opoziční návrhy. Počátkem roku 2017 se však ozbrojenci FARC začali soustřeďovat v přechodných zónách, v nichž měli odevzdat své zbraně pozorovatelům OSN.

15. srpna 2017 se FARC vzdaly posledních dostupných zbraní (přibližně 900 zbraní zůstalo ve skrýších v odlehlých oblastech) ve prospěch zástupců OSN. Při vyhlášení oficiálního ukončení konfliktu Kolumbie s FARC Santos na slavnostním ceremoniálu ve městě Fonseca prohlásil: „Nyní můžeme rozvíjet části země, které jsme předtím nikdy nemohli rozvíjet.“ Dědictví mírové dohody však bylo ohroženo, když byl v prezidentských volbách v roce 2018 zvolen Santosovým nástupcem Uribeho vybraný kandidát Iván Duque.

.