Před celostátním sčítáním lidu v USA v roce 2010 se po celé zemi objevily kampaně vyzývající Američany íránského původu, aby se postavili a byli sečteni. Jednou z nejpamátnějších z nich bylo hnutí „Zaškrtni to správně, nejsi běloch“, které se zaměřovalo na Američany arabského a íránského původu a vyzývalo je, aby místo zaškrtnutí políčka „běloch“, jak to formuláře obvykle požadují po osobách „blízkovýchodního“ původu, napsali svou etnickou identifikaci.
Kampaň se nějak zvrtla a počet Íránců, kteří při sčítání lidu napsali „Íránec“, „Peršan“ nebo „Íránský Američan“, byl 289 465, což je podstatně méně než před deseti lety. Vzhledem k tomu, že neoficiální odhady současné íránsko-americké populace se pohybují mezi 1 a 1,5 milionu, drtivá většina Íránců se pravděpodobně identifikovala jako „běloši“, nebo se jinak neobtěžovala odevzdat své formuláře.
Volební kampaně Íránců a Američanů při sčítání lidu v USA v roce 2010 vypovídají o složitosti rasové a rasové politiky nejen v íránsko-americké komunitě, ale i Íránců v širším smyslu. Íránci v Íránu i jinde mají tendenci identifikovat se s bělošstvím v důsledku historie formování rasy a etnické politiky ještě v Íránu, zejména jak se vyvíjela za Pahlavího režimu do roku 1979. Íránci, kteří se do Spojených států přistěhovali koncem sedmdesátých let a později, mají tuto identifikaci s bělošstvím vštípenou v důsledku zkušeností s diskriminací, které v této zemi čelili od krize s rukojmími v roce 1979.
A přesto ztotožnění se s bílou barvou nevymazává problémy diskriminace, jimž čelí celé generace Íránců ve Spojených státech, a místo toho pouze vedlo ke zmatené situaci, kdy jsou Íránci diskriminováni na základě svého etnického původu, ale nadále se drží mýtu bělosti se zoufalou nadějí, že je přihlášení se k bělosti nějak zachrání.
Materiální úspěch, kterého se mnozí Íránci v této zemi dočkali, mezitím zastřel jejich spojení s jinými diskriminovanými skupinami a místo toho podpořil postoj „ležet při zemi, nedělat problémy“, který idealizuje finanční úspěch jako klíč k uskutečnění amerického snu. „Jsme hodní Peršané,“ říkají zřejmě vůdci komunity, ne jako ti „zlí Íránci“ tamhle, které všichni tak nenávidíme. Navzdory rasové diskriminaci, které Íránci jako komunita ve Spojených státech pravidelně čelí, mnozí z nich nadále trvají na své vlastní bělosti a odmítají se vůbec zabývat otázkou: „Jsou Íránci barevní lidé?“
Jsou Íránci Američané barevní lidé?“
„Barevná osoba“ (Person of Color, POC) je výraz, který vzešel z politických bojů proti etnické a rasové diskriminaci ve Spojených státech a existuje v protikladu k identitě „bílý“ a rasovým privilegiím, která tato identita nese. POC výslovně uznává společné zkušenosti těch, kteří nepatří k dominantní rasové skupině v této zemi, a vyjadřuje potřebu solidarity mezi těmito skupinami za účelem odstranění stávajícího systému rasových privilegií a hierarchie. Důležité je, že termín POC nenaznačuje, že zkušenosti všech barevných jsou podobné, ale naopak uznává různorodost zkušeností s rasovou diskriminací mezi jednotlivými skupinami. Používání termínu POC však trvá na tom, že je důležité uznat společný boj barevných lidí za rovnost a osvobození, který je podmíněn rovností a osvobozením všech.
Jako Američan světlé pleti, míšenec íránského původu, mám však údajně jasné hranice oddělující bělochy od POC poněkud ztížené. Na jedné straně se téměř vždy vydávám za pouhého bělocha a málokdy, pokud vůbec, zažívám pocit, že bych byl terčem útoku, vyčleňován nebo diskriminován pouze na základě svého vzhledu. Navzdory stále hustšímu obočí mi můj světlý odstín pleti už dlouho zajišťuje, že se těším značnému rasovému privilegiu pro svou schopnost vydávat se za (plně) bělošku.
Vydávat se za bělošku znamenalo, že jsem vypadala jako „norma“ a nikdy jsem se necítila nepatřičně, viděla jsem lidi, kteří vypadali jako já, kdykoli jsem zapnula televizi, a nikdy jsem se nemusela bát nebo podezírat, že negativní zkušenosti, které jsem měla, jsou důsledkem rasismu (kromě mnoha dalších privilegií, kterým jsem se těšila). S jistotou jsem věděl, že schopnost mého otce vydávat se za dobře opáleného bělocha zajistila jemu samotnému možnost profesně uspět v době, kdy mu íránské jméno zavíralo mnohé dveře. Byl jsem si tím jistý, protože jeho schopnost projít, stejně jako moje, znamenala, že jsme oba byli „privilegovaní“ neslyšet tajné rasistické a islamofobní poznámky na adresu ostatních, které se děly v liliově bílých zasedacích místnostech a třídách, v nichž jsme se každý pohybovali.
A přesto čím více jsem mluvil s bělochy o rase, tím více jsem začínal chápat, že mnoho mých zkušeností se šikanou v dětství přímo souviselo s mým etnickým původem způsobem, který jsem si dříve neuvědomoval. Ačkoli to nyní zní jako samozřejmost, nikdy předtím mě nenapadlo, že šikana za to, že jsem údajně terorista, nebo oslovení „Saddáme“ či „Usámo“ na chodbách střední školy není univerzální zkušeností amerických dětí a že tyto zážitky nejsou jen nepříjemné, ale že jsou ve skutečnosti definitivně rasistické.
Jako Američan íránského původu jsem při svých návštěvách u babičky překračoval „nepřátelské“ hranice a tašky důkladně kontrolovali američtí celníci, aby se ujistili, že jsem si nepřivezl příliš mnoho pistácií, abych nedostal pokutu 250 000 dolarů za porušení amerických sankcí vůči Íránu. Touha poslat zpět peníze na nákup babiččiných léků nebo pomoci bratranci v tíživé finanční situaci musela být vždy zvažována s možností uvěznění v americkém vězení za účast na finančních transakcích s „nepřítelem“.
Přiznání amerického prezidenta Obamy o existenci domácího špionážního aparátu, který je mnohem rozšířenější a všudypřítomnější, než se dříve myslelo, bylo pro mnoho Američanů velkým překvapením. Jen málo z nich však bylo překvapeno Američany z Blízkého východu, pro které toto oznámení nebylo takovým šokem, jako spíše momentem typu „no, duh“. Po 11. září si starší lidé šeptali o tom, že budou shromažďováni a zavíráni do koncentračních táborů jako Japonci za druhé světové války, a dětský deník mého jedenáctiletého já si tehdy pouze poznamenal, že se zdá, že se věci „zhoršily“.
Když byly měsíc po 11. září tisíce mužů blízkovýchodního původu předvolány k výslechům a následně naplánovány jejich hromadné deportace, mnozí z nás si kolektivně oddechli, že máme ještě nějaký čas na přípravu, než na nás přijde řada. Vzhledem k tomu, že tato komunita byla po léta, a zejména od 11. září, v centru pozornosti různých složek vládních špionážních aparátů, stala se skutečnost, že Spojené státy špehují své občany a obyvatele a pozastavují jejich ústavní práva z důvodů, které nejsou povinny sdělovat, v blízkovýchodních komunitách prakticky všeobecně známou.
Ačkoli se „flying while brown“ (riff na klasiku „driving while black“) stává stále viditelnější formou diskriminace, které čelí Američané blízkovýchodního a muslimského původu, málokdo si uvědomuje, že jiné formy cílení jsou mimořádně rozšířené.
První velká vlna íránských přistěhovalců do Spojených států v 70. a 80. letech 20. století nepřipravila další generaci na nárůst protiíránského rasismu a islamofobie v letech po 11. září. Mnozí z této generace se nikdy zcela nevyrovnali s kolektivním traumatem, že se po íránské revoluci v roce 1979 a krizi s rukojmími stali přes noc „sympatizanty teroristů“. Více než rok Walter Cronkite zakončoval každý díl večerních zpráv CBS tím, že Američanům sděloval, kolik dní uplynulo od chvíle, kdy Íránci obsadili americké velvyslanectví v Teheránu, a každý večer připomínal Íráncům v USA, jak moc se označení „Íránec“ stalo přítěží.
A přesto mnoho příslušníků generace Američanů íránského původu, kteří zažili vlnu diskriminace po roce 1979, o svých zkušenostech nadále mlčí. Někteří Íránci byli zbiti na ulici a nazýváni „písečnými negry“ a „ručníkáři“, zatímco jiní zažili rasismus a xenofobii zákeřnějšími způsoby, jako je diskriminace při přijímání do zaměstnání.
I dnes průzkum z roku 2008 ukázal, že téměř polovina dotázaných Íránců a Američanů zažila osobně nebo osobně zná oběti diskriminace kvůli zemi původu. A přes to všechno se členové komunity z velké části snažili držet při zemi a tvrdošíjně jít za svým americkým snem, přičemž jejich životy byly vedlejšími škodami ve válce mezi Íránem a Spojenými státy, o jejíž účast nikdy nežádali. Je těžké vyvolat v íránských rodinách vzpomínky na ta léta, aniž by to vyvolalo rozhořčené mlčení a ostré repliky, aby se znovu neotevřely rány doznívající noční můry.
„Árijský mýtus“ a historie formování rasy v Íránu
Jedním z nejtěžších aspektů diskuse o rasové diskriminaci Američanů íránského původu je to, jak je celé téma vinou historie rasového diskurzu v Íránu zahaleno do rozpaků a studu.
Specifická forma nacionalismu formulovaná Pahlavího režimem do roku 1979 trvala na rasové nadřazenosti íránského perského národa nad svými sousedy všech etnik. Režim se úzce spojil s rasistickou politikou nadřazenosti bílé Evropy, kterou prosazovaly koloniální říše, a generace Íránců se učily být spokojené samy se sebou, že zaujímají nízkou příčku árijského rasového žebříčku.
Ačkoli je Írán multietnický národ Peršanů, ázerbájdžánských Turků, Kurdů, Balúčů, Arabů, Arménů a mnoha dalších skupin, Íránci byli naučeni být hrdí na svou árijskou krev a bílou pleť a na údajně „hloupé“ Turky a „zaostalé“ Araby se dívat svrchu. Vzhledem k tomu, že vzdělaní Íránci tento evropský systém rasové hierarchie široce přijali, začali se Íránci v globální perspektivě považovat za bělochy a mnozí si tuto identifikaci přenesli s sebou do Spojených států.
Tento narativ o formování rasy v Íránu způsobuje, že pro mnoho Íránců je nesmírně obtížné rozpoznat se v rasistické a islamofobní diskriminaci, kterou zažívají, a často obviňují Američany z nevědomosti způsobem, který implicitně podporuje rasistické a xenofobní útoky na ne-Iránce.
To asi nejlépe ilustruje časté tvrzení, že Íránci a Američané by neměli být terčem útoků, protože nejsou Arabové nebo protože jsou obecně laxní ve své islámské praxi, a tudíž nepředstavují pro Američany „skutečnou“ hrozbu. Implicitním argumentem ovšem je, že Arabové a praktikující muslimové by ve skutečnosti měli být sledováni a zaměřeni na ně, protože představují „skutečnou“ hrozbu.
„Bezpečný druh hnědé“
Ale zasvěcené diskuse o rase a rasových privilegiích Íránců a dalších Američanů ze Středního východu často zamlčují, jak historie rasového formování v naší vlasti i bělošská průchozí privilegia mnoha z nás komplikují pokusy podřadit se pod nálepku barevných lidí. Mnoho popisů rasové politiky a diskriminace opomíjí, že pro mnoho Američanů z Blízkého východu je schopnost vydávat se za bělochy chrání před formami diskriminace založenými na viditelné odlišnosti od bělochů, které jsou nedílnou součástí každodenního života mnoha barevných lidí.
Ačkoli toto výsadní postavení není pro Američany z Blízkého východu v této zemi v žádném případě pravidlem, ovlivňuje zkušenosti širokých vrstev různých komunit, které spadají pod tento pojem. Zkušenost Íránce tmavé pleti z jihu, který je Američany rasizován jako černoch, lze jen stěží srovnávat se zkušeností Íránce světlé pleti se zelenýma očima ze severu, který je Američany rasizován jako běloch.
Tyto dvojznačnosti a složitosti se v žádném případě neomezují pouze na blízkovýchodní nebo íránsko-americké komunity, ale jsou naopak nedílnou součástí každé politiky identity založené na binárním systému.
Jak brilantně argumentuje Janani Balasubramanianová v souvislosti s jihoasijskou diasporou v článku „I’m the Safe Kind of Brown“, kategorie „Person of Color“ není založena na uniformitě zkušeností těch, kteří toto označení přijímají, a pokusy vymazat nebo ignorovat rozdíly mezi barevnými lidmi a mezi nimi budou bezpodmínečně pouze reifikovat hierarchie rasových privilegií a útlaku, které jsou mnohem komplexnější než jen národnostní původ nebo viditelné znaky rasy či odstínu. Jak vysvětluje autor:
„Přestaňme věřit narativu, že se sem všechny naše rodiny dostaly, protože jsme ‚tvrdě pracovali a dostali se do Ameriky‘. Zvláště proto, že ti z nás, kteří přišli do USA v oné první vlně profesionálních jihoasijských (převážně indických) přistěhovalců, do značné míry těžili ze svého kastovního a třídního postavení v jižní Asii. Naše rodiny měly přístup ke vzdělání a kapitálu, který byl nutný pro vstup do těchto profesních sfér.“
Podobné argumenty lze uvést i pro íránsko-americkou komunitu.
Solidarita není podmíněna stejností, ale naopak musí být podložena otevřeným a upřímným uznáním odlišnosti. Tato odlišnost musí také zahrnovat pochopení toho, jak jsou všechny tyto výrazy kontextuální; ve Spojených státech mohu být barevným míšencem, který se vydává za bělocha, zatímco v Íránu jsem příslušníkem dominantní etnické skupiny a požívám privilegia amerického občanství, které mě ještě více odlišuje.
Složité dědictví rasové politiky v USA a Íránu, stejně jako velmi specifická historie íránské migrace do Spojených států a diskriminace íránsko-americké komunity nás společně dovedly přímo do pasti modelové menšiny. Zatímco seriál „Shahs of Sunset“ a „perské paláce“ v Beverly Hills jsou oslavovány jako symboly íránského úspěchu, velmi reálné problémy, kterým Íránci v této zemi čelí, jsou zametány pod příslovečný perský koberec ve snaze poskytnout ostatním i sobě co nejdokonalejší, idealizovaný obraz Íránců.
Když nás jediný mainstreamový americký televizní pořad, v němž vystupují Američané íránského původu, zobrazuje jako bandu bohatých idiotů, jejichž největším životním cílem je vybrat si toho správného plastického chirurga, trochu se pohoršíme, ale řekneme si: „V tomhle pořadu alespoň nejsme teroristé.“ Opravdu takto měříme svůj úspěch a blahobyt jako společenství?“
Identifikace jako běloch nesmaže problémy diskriminace, kterým čelí celé generace Íránců a Američanů, ani nepomůže v boji za odstranění systémů útlaku, které strukturují celou americkou společnost. Íránští Američané v této zemi jsou dnes různorodí a potýkají se s celou řadou naléhavých problémů, od právního postavení až po chudobu a náboženskou diskriminaci. Otázky rasy a rasové diskriminace nastíněné v tomto článku jsou pouze dvěma optikami, kterými lze chápat a interpretovat postavení íránské komunity v dnešních USA.
Pokud si však Íránci a Američané neuvědomují své vlastní komplikované rasové postavení ve Spojených státech, riskují, že naší komunitě prokáží velkou medvědí službu. Musíme být k sobě i k sobě navzájem brutálně upřímní, pokud jde o systémy rasy a rasového útlaku v této zemi i o to, jak do nich zapadáme, a to jak z hlediska privilegií, tak z hlediska útlaku.
Pouze prostřednictvím této upřímné diskuse si můžeme začít jasněji představovat, jak může vzniknout solidarita mezi íránskými Američany a dalšími barevnými komunitami v této zemi v boji za konfrontaci a odstranění institucionalizovaného rasismu.
.