James Buchanan Duke vybudoval dva obrovské majetky, první v oblasti tabáku a druhý ve výrobě vodní energie. Díky svému bohatství se stal jedním z největších filantropů v dějinách Karolíny, dnes asi nejznámějším jako mecenáš Dukeovy univerzity.
Duke se narodil v prosinci 1856 nedaleko Durhamu v Severní Karolíně a vyrůstal na malé farmě s ovdovělým otcem. Poté, co občanská válka zpustošila karolinský venkov, začala Dukeova rodina pěstovat, sušit a prodávat tabák. V roce 1874 otevřeli Dukeovi v Durhamu tabákovou továrnu, kde patřili k prvním výrobcům cigaret na Jihu. Rodina byla – na doporučení J. B. – mezi prvními, kdo zavedli strojovou výrobu ve velkém měřítku. Dukesovi byli schopni vyrábět mnohem rychleji než výrobci používající starší metody, a aby prodali své rostoucí nadbytečné zásoby, vybudovali spotřebitelskou poptávku po značkách Duke tím, že se stali průkopníky celostátní reklamy na cigarety, včetně obchodovatelných „cigaretových obrázků“ a billboardů. Zbožný metodistický otec J. B. byl sugestivními obrázky znepokojen a jeho konkurenti si stěžovali na „ten zatracený obchod s obrázky“, který „degradoval“ cigaretový průmysl, ale kuřáci po celé zemi se stále častěji ptali svých místních trafikantů na značky Duke podle jména.
Stejně jako mnozí titáni průmyslu své doby se Duke snažil omezit konkurenci. Jeho firma se v roce 1890 spojila se čtyřmi dalšími a vytvořila společnost American Tobacco Company, na kterou připadalo až 90 % domácího obchodu s cigaretami. Duke, který fúzi zorganizoval, stál v čele nového monopolu. V roce 1901 koupil významnou britskou tabákovou společnost. Opět spojil síly s konkurenty a vytvořil British-American Tobacco Company. “ Největší uspokojení z tohoto mezinárodního triumfu,“ řekl obchodní partner William Whitney, „mu přineslo vědomí, že získal téměř neomezený a trvalejší odbyt pro tabák, který vyráběli jeho vlastní lidé na svých malých farmách.“
První desetiletí dvacátého století přineslo mezi Dukovými podnikatelskými úspěchy přestávku. V roce 1905 zemřel jeho otec. Rozvedl se a znovu se oženil. V roce 1912 se mu narodilo jediné dítě, Doris. V roce 1911 federální vláda rozpustila jeho konglomerát na základě Shermanova antimonopolního zákona.
V těchto letech Duke plánoval svůj další podnik: rozvoj hydroelektráren v západní Karolíně. Věřil, že trvalý růst a prosperita na Jihu budou vyžadovat levnou a vydatnou elektřinu, zejména v textilních oblastech Karolíny. (Duke svou prozíravostí předběhl o generaci vládní snahy o elektrifikaci údolí řeky Tennessee v době velké hospodářské krize). Nakoupil pozemky a postavil přehrady; přesvědčil majitele továren, kteří se nebáli riskovat, aby využívali nový zdroj energie. Ve dvacátých letech 20. století byla Dukeova společnost Southern Power Company vedoucím dodavatelem elektřiny v západní Karolíně. Dnes je firma známá pod názvem Duke Energy.
Dukeův bratr Ben se staral o většinu rodinných darů. („Velkou část toho, co vydělám, odevzdám Pánu,“ říkával s oblibou J. B. Duke, „ale mohu mu vydělat lepší úroky, když si je nechám, dokud jsem naživu.“). V roce 1924 však Duke věnoval 40 milionů dolarů na vytvoření Dukeova nadačního fondu. Na rozdíl od mnoha jeho vrstevníků, kteří zakládali nadace s rozsáhlým mandátem, Dukeova nadační smlouva dávala jeho správcům velmi konkrétní pokyny: měli podporovat nemocnice, péči o sirotky, venkovské metodistické církve a čtyři vysoké školy v Karolíně. Muži a ženy, kteří od té doby vedli Dukeovu nadaci, se velmi úzce drželi Dukeových plánů.
Tyto filantropické zájmy vyrůstaly z Dukeova života. Úspěch své rodiny vždy přičítal metodistické víře. („Jestli na tomto světě něčeho dosáhnu,“ říkával, „vděčím za to svému tatínkovi a metodistické církvi“). Jeho zájem o sirotky pramenil z jeho vlastní zkušenosti bez matky. A Dukeova rodina po mnoho desetiletí štědře podporovala Trinity College, kterou Duke určil k přijetí darů, jež ji měly přeměnit v Dukeovu univerzitu, památku jeho otce a bratra. „Vybral jsem si Dukeovu univerzitu jako jeden z hlavních předmětů tohoto svěřenectví, protože si uvědomuji, že vzdělání, pokud je vedeno rozumným a praktickým směrem, na rozdíl od dogmatického a teoretického, má vedle náboženství největší civilizační vliv,“ napsal. Jeho záměrem bylo, aby Dukeova univerzita dosáhla „skutečně vedoucího místa ve světě vzdělávání“.
Duke dokonce vyčlenil konkrétní procenta z výplaty svého nadačního fondu, která měla jít do jednotlivých kategorií: Z toho 46 procent na vysokoškolské vzdělávání, 32 procent na nemocnice, 10 procent na péči o sirotky a 12 procent na metodistické účely. Omezil také dary svého nadačního fondu na Karolínu – domníval se, že dávat peníze jinam „by přineslo méně dobra, protože bychom se o to příliš snažili“. Kromě přísných procent Duke vypracoval prohlášení o zásadách, jimiž se měli jeho správci řídit, s mnoha podrobnostmi, v němž je například nabádal, aby „dbali na to, aby v příslušných obcích byly zajištěny přiměřené a vhodné nemocnice, se zvláštním zřetelem na ty, kteří nejsou schopni hradit tyto výdaje ze svého“. Pokud jde o sirotky, napsal, že ačkoli „nic nemůže nahradit domov a jeho vlivy, mělo by být vynaloženo veškeré úsilí na ochranu a rozvoj těchto svěřenců společnosti.“
Podle Dukových pokynů jsou správci Dukova nadačního fondu za svou službu placeni. Každý rok nahlas přečtou celé znění Dukeova indultu. „Po přečtení je vždy čas na zamyšlení a komentáře o panu Dukovi, jeho myšlenkách a našem poslání,“ řekla zesnulá Mary D. B. T. Semansová, dlouholetá členka správní rady a Dukova vnučka. „Tato blízkost k zakladateli nás obnovuje a dodává nám pocit nové energie.“ Dukovi nástupci pokračovali v programu, který stanovil, s určitými úpravami zohledňujícími změny ve způsobu poskytování zdravotní péče a péče o sirotky.
V prvních letech existence nadační fond pomohl nemocnicím v Severní Karolíně růst dvakrát rychleji než v jiných jižních státech. Pomohlo také k tomu, že se Dukeova univerzita stala jednou z nejlépe hodnocených institucí na světě. „Trinity byla malá metodistická kolej,“ řekl prezident nadačního fondu Eugene Cochrane, „a pan Duke řekl: ‚Chci, aby se z ní stala velká univerzita – a to se také stalo.“
James Duke je připomínán sochou před monumentální kaplí Dukeovy univerzity. V letech před svou smrtí v roce 1925 měl zvláštní potěšení z návrhu gotického kampusu Dukeovy univerzity. „Teď mě nerušte, rozvrhuju univerzitní pozemky,“ řekl své ošetřovatelce několik dní před smrtí. „Dívám se do budoucnosti, jak budou stát a vypadat za sto let.“
~ Evan Sparks