Přečtěte si aktualizovanou verzi tohoto článku publikovanou v únoru 2017: Vymýcení lvíčků
Nešťastné nehody na počátku 90. let vedly k jejich invazi a rozšíření po velké části Karibského moře a až na sever po východní pobřeží Rhode Islandu. I když v našich chladnějších vodách nežijí dlouho a nejsou schopni přežít tuhé zimy (Kimball et al. 2004).
Lovci v Atlantiku jsou označováni jako invazní druhy: nepůvodní organismus, který pronikl do určité oblasti a může mít vážné škodlivé účinky na původní organismy, místní hospodářství a lidské zdraví. Jedním z nejznámějších případů je invaze nepůvodních mlžů zebřiček (Dreissena polymorpha) do Velkých jezer v roce 1988. Ty způsobily vážné problémy v elektrárnách tím, že ucpaly potrubí, a také vyhubily původní populaci škeblí.
Většina invazí cizích druhů je důsledkem lidské činnosti a globalizace světového trhu. Podle některých odhadů stojí hlavní škody na životním prostředí, ztráty a opatření proti invazním druhům USA v průměru 138 miliard dolarů ročně a invazní druhy také ohrožují téměř polovinu druhů, které jsou v současnosti chráněny zákonem o ohrožených druzích (NOAA).
Jak se lvíčci vůbec dostali do amerických vod?“
Spekuluje se, že příčinou problému bylo pouhých 6 lvíčků náhodně vypuštěných z akvária během hurikánu Andrew v roce 1992. Genetický výzkum tuto domněnku podporuje, ale je pravděpodobné, že mnohem více jich bylo záměrně vypuštěno „vysloužilými“ akvaristy. Vzhledem k tomu, že nemají žádné přirozené nepřátele a jejich reprodukční rychlost je extrémně vysoká – 2 miliony jiker ročně od jedné samice, není překvapením, že se rychle ujaly (NOAA).
Nízké teploty vody drží jejich počty pod kontrolou na severu, ale to neplatí pro jih, kde se lvíčci rychle šíří ústími řek jižní Floridy, Mexickým zálivem a Karibským mořem. Mořští vědci se domnívají, že se během příštích pěti až deseti let usadí až v Brazílii.
Průzkumy, které v roce 2004 provedla Paula Whitfieldová se svým týmem, zjistily, že lvíčci jsou již stejně hojní jako mnozí původní skupinovci a v početnosti jsou druzí po mrchožroutech (Mycteroperca phenax) (Whitfield et al, 2007). To je velmi znepokojující vzhledem ke krátkému časovému období, za které k takovému nárůstu populace došlo. Nejnovější odhady hustoty lvounů ukazují, že populace stále rostou, přičemž nejvyšší odhady uvádějí v některých lokalitách více než 1 000 lvounů na akr (NOAA).
Lovci nyní zaujímají rozsáhlý geografický areál a jsou schopni přežívat v různých biotopech a hloubkách (2-140 m). Lvíčci se nyní usadili na Bermudách, Bahamách, v Kolumbii, na Kubě, v Dominikánské republice, na Jamajce, v Portoriku, na Turks a Caicos a na Kajmanských ostrovech. Hlášena jsou také pozorování v Belize, na Haiti, na Amerických Panenských ostrovech, v Mexiku a na Arubě, Curacau a Bonaire (NOAA).
Proč je to špatné?
Lvi jsou nenasytní predátoři a berou útokem již tak ohrožené karibské útesy. Lvíčci jsou neselektivní potravou a vzhledem k tomu, že v tropickém západním Atlantiku prakticky nemají přirozené nepřátele, pozvali se na mořský bufet „all you can eat“. Bylo pozorováno, že lvíčci během 30 minut zkonzumují 20 malých ryb a kořist o délce až 2/3 své délky. Působivé je, že jejich žaludek se po jídle může zvětšit až na 30násobek své normální velikosti. Mark Hixon a další (2009) zjistili, že jediný levhart dokáže snížit populaci mladých ryb o 79 % za pouhých 5 týdnů.
Vzorky obsahu žaludků lvounů v západním Atlantiku ukázaly, že konzumují více než 50 různých druhů, z nichž mnohé jsou přeloveny a zmenšeny na již kritickou úroveň (Gupta, 2009). Vzhledem k této extrémní míře potravy lvíčci vytlačují původní predátory z potravních zdrojů a také snižují rybí populace přímou predací.
Nejenže jsou nebezpeční pro křehké ekosystémy, ale mohou člověku způsobit extrémně bolestivé žihadlo, které sice obvykle není smrtelné, ale může vám udělat docela zle.
Existuje nějaké řešení?
Vzhledem k rozsahu invaze lvounů je nyní jedinou možností kontrola, protože pokusy o vymýcení stávajících populací lvounů by byly nepraktické a pravděpodobně neúspěšné (NOAA).
Je známo, že v Tichém oceánu se lvouny živí skupináři, žraloci a korunatci. V Atlantiku jsou skupináři silně přeloveni a snaží se tuto úlohu plnit. První zdokumentovaný případ predace grouperů byl zaznamenán na Bahamách v roce 2008, kdy bylo odchyceno několik grouperů, kteří měli v žaludku částečně strávené zbytky lvounů (Maljkovic, 2008). Z tohoto a mnoha dalších důvodů je třeba populace dravců chránit a umožnit jim, aby se zotavily.
Jinou metodou kontroly je něco, v čem jsou lidé notoricky dobří – pojďme je sníst! Lvíčci jsou zjevně chutní, mají světlé, bílé a vločkovité maso a po úspěchu bermudské kampaně Eat ‚Em to Beat ‚Em , byli velmi dobře přijati v některých špičkových restauracích v New Yorku, Washingtonu a Chicagu. Vědci z Roger Williams University, REEF, NOAA a North Carolina Sea Grant (Morris et al, 2011) právě publikovali studii, která podrobně popisuje nutriční výhody konzumace lvíčků; lvíčci mají nejvyšší koncentraci omega-3 ve své kategorii a jsou lepší než chovaná tilápie, tuňák obecný, chňapal červený a grouper. Tvrdí se, že jde o „dokonalé stravování bez pocitu viny – chutné, výživné a ekologické“. Lví ryba je rozhodně na seznamu mořských plodů šetrných k oceánům. Co takhle nadýchané batikované lvíče, lvíčí sushi nebo lvíčí prsty?“
Nejvíce unikátní přístup zkoušejí potápěči v Hondurasu, kteří se snaží vycvičit místní žraloky k pojídání invazivních lvíčat (National Geographic).
Při současném tempu růstu populace tato opatření pravděpodobně nedokážou obnovit rovnováhu ekosystému, ale je naděje, že by snad mohla zpomalit šíření a získat trochu více času na řešení.