Během druhé světové války byla obrana Havaje a kontinentálních Spojených států součástí Pacifického divadla a Amerického divadla. Medaile za americkou kampaň byla udělována vojenskému personálu, který sloužil v kontinentálních Spojených státech při plnění služebních povinností, zatímco těm, kteří sloužili na Havaji, byla udělována medaile za asijsko-pacifickou kampaň.
Nacistické NěmeckoPodle
Když Německo v roce 1941 vyhlásilo válku Spojeným státům, německé vrchní velení okamžitě uznalo, že současná německá vojenská síla nebude schopna přímo zaútočit nebo napadnout Spojené státy. Vojenská strategie se místo toho soustředila na ponorkovou válku, přičemž ponorky U-boot zasáhly americkou lodní dopravu v rozšířené bitvě o Atlantik, zejména na totální útok na americkou obchodní lodní dopravu během operace Drumbeat.
Adolf Hitler odmítl hrozbu Ameriky s tím, že tato země nemá rasovou čistotu, a tudíž ani bojovou sílu, a dále prohlásil, že „americká veřejnost se skládá ze Židů a černochů“. Němečtí vojenští a hospodářští představitelé měli mnohem realističtější názory, přičemž někteří z nich, jako například Albert Speer, uznávali obrovskou výrobní kapacitu amerických továren i bohaté zásoby potravin, které by bylo možné sklízet v srdci Ameriky.
V roce 1942 němečtí vojenští představitelé skutečně krátce zkoumali a zvažovali možnost útoku přes Atlantik proti USA.-nejpřesvědčivěji vyjádřeno soutěží RLM Amerika Bomber na projekt bombardéru s transatlantickým doletem, poprvé vypsanou na jaře 1942 – pokročilo vpřed s pouhými pěti letuschopnými prototypy letadel vytvořenými mezi dvěma soutěžícími, ale tento plán musel být opuštěn jak kvůli nedostatku základen na západní polokouli, tak kvůli rychle klesajícím vlastním kapacitám Německa na výrobu takových letadel s pokračující válkou. Poté bylo největší nadějí Německa na útok na Ameriku vyčkat na výsledek války této země s Japonskem. V roce 1944, kdy ztráty ponorek prudce rostly a kdy došlo k obsazení Grónska a Islandu, bylo německým vojenským představitelům jasné, že slábnoucí německé ozbrojené síly již nemají naději na přímý útok na Spojené státy. Nakonec byla německá vojenská strategie ve skutečnosti zaměřena na kapitulaci před Amerikou, přičemž mnohé bitvy na východní frontě byly vedeny výhradně za účelem úniku před postupem Rudé armády a kapitulace namísto toho před západními Spojenci.
Jedním z mála oficiálně uznaných vylodění německých vojáků na americké půdě bylo během operace Pastorius, při níž bylo ve Spojených státech vyloděno osm německých sabotérů (jeden tým přistál v New Yorku, druhý na Floridě) na ponorkách. Tým byl vzhledem k povaze svého úkolu rychle zajat a postaven před soud jako špioni, nikoliv jako váleční zajatci. Poté, co je soud shledal vinnými ze špionáže, bylo šest německých agentů popraveno na elektrickém křesle ve washingtonské věznici. Zbylí dva nebyli odsouzeni k trestu smrti a místo toho dostali trest odnětí svobody, protože dobrovolně udali své kamarády tím, že přeběhli do Spojených států a řekli FBI o plánu mise. V roce 1948, tři roky po skončení druhé světové války, byli oba propuštěni a vrátili se do tehdy Spojenci okupovaného Německa, později rozděleného mezi Západní a Východní Německo.
Luftwaffe začala plánovat možné transatlantické strategické bombardovací mise již na počátku druhé světové války, přičemž Albert Speer ve své vlastní poválečné knize Spandau: Deníky, že Adolf Hitler byl fascinován představou New Yorku v plamenech. Ještě před svým Machtergreifungem v lednu 1933 se Hitler v roce 1928 domníval, že Spojené státy budou po Sovětském svazu dalším vážným nepřítelem, kterému bude muset budoucí Třetí říše čelit. Návrh RLM německým vojenským leteckým firmám na projekt Amerika Bomber byl vydán říšským maršálem Hermannem Göringem koncem jara 1942, asi šest měsíců po útoku na Pearl Harbor, na soutěž o výrobu takovéto konstrukce strategického bombardéru, přičemž pouze Junkers a Messerschmitt postavily do konce války každý několik letuschopných prototypů.
Císařské JaponskoEdit
Možnost plnohodnotné invaze císařského Japonska na Havajské ostrovy a kontinentální část Spojených států byla považována za zanedbatelnou, protože Japonsko k tomu nemělo ani lidské zdroje, ani logistické schopnosti. Minoru Genda z japonského císařského námořnictva obhajoval invazi na Havaj po útoku na ostrov Oahu 7. prosince 1941, protože věřil, že Japonsko může Havaj využít jako základnu k ohrožení kontinentálních Spojených států a možná i jako nástroj k vyjednávání o ukončení války. Americká veřejnost se v prvních měsících po útoku na Pearl Harbor obávala japonského vylodění na Havaji a západním pobřeží Spojených států a nakonec reagovala se znepokojením na údajný nálet v bitvě o Los Angeles. Přestože japonská armáda po Pearl Harboru nikdy neuvažovala o invazi na Havaj, uskutečnila 4. března 1942 operaci K, při níž dvě japonská letadla shodila bomby na Honolulu, aby narušila opravárenské a záchranné práce po útoku na Pearl Harbor o tři měsíce dříve, což způsobilo jen malé škody.
3. června 1942 zaútočilo japonské námořnictvo v rámci kampaně na Aleutské ostrovy na Aljašku bombardováním Dutch Harboru ve městě Unalaska, které způsobilo zkázu a zabilo 43 Američanů. O několik dní později se vylodilo 6-7 000 japonských vojáků, kteří obsadili Aleutské ostrovy Attu a Kiska; o rok později, mezi květnem a srpnem 1943, je americké a kanadské jednotky zcela vyhnaly. Tažení na Aleutské ostrovy počátkem června 1942 bylo jedinou zahraniční invazí na území USA během druhé světové války a první významnou zahraniční okupací amerického území od války v roce 1812. Japonsko rovněž provádělo letecké útoky pomocí ohňových balónů. Při těchto útocích bylo zabito šest amerických civilistů; Japonsko rovněž podniklo dva letecké útoky s posádkou na Oregon a také dva případy ostřelování západního pobřeží USA japonskými ponorkami.