Intervenční kardiologie

Intervenční kardiologie je jedinečný lékařský obor, který se vyznačuje znalostmi z vnitřního lékařství a kardiologie ve spojení s fyzikálními dovednostmi a analytickým myšlením běžnými pro chirurgické subspecializace. Není divu, že odborná příprava potřebná k tomu, aby se člověk mohl stát intervenčním kardiologem, je značná a ukončení kariéry intervenčního kardiologa představuje zvláštní výzvu. Vzhledem k soustředění a fyzickým nárokům, které jsou nutné k dosažení vynikajících výsledků v tomto oboru, může odchod do důchodu přijít brzy po ukončení profesní kariéry. Bohužel neexistují žádné pokyny, kdy přestat být intervenčním kardiologem nebo jaké činnosti by měly následovat. V článku se budeme zabývat otázkami, které se nejvíce týkají zahájení a ukončení kariéry intervenčního kardiologa.

První výzva při výkonu povolání intervenčního kardiologa přichází během odborné přípravy. V jeho počátcích se intervence prováděné v srdeční katetrizační laboratoři omezovaly na perkutánní transluminální koronární angioplastiku a pro školence neexistoval žádný formální vzdělávací program.1 Nyní, o 40 let později, je soubor nástrojů koronárního intervenčního kardiologa rozsáhlý a zahrnuje mnoho komplexních a specializovaných terapií včetně stentování, aterektomie, zařízení pro hemodynamickou podporu, filtrů a trombektomie. Navíc techniky a strategie pokročilých a vysoce rizikových intervencí se staly složitějšími a jejich zvládnutí vyžaduje více času věnovaného vzdělávání.

Obsah praxe intervenční kardiologie se již neomezuje pouze na koronární intervence, ale spíše se rozšířil o periferní cévní a strukturální intervence. Rozsah a složitost této nabídky výkonů je navíc tak značný, že podle mnohých je žádný jednotlivý intervencionista nedokáže zvládnout všechny.

Aby se stážisté mohli účinně vzdělávat ve všech aspektech koronárních intervencí a zároveň zahrnout výcvik v periferních cévních a strukturálních intervencích, rozšířily se mnohé vzdělávací programy z 1 na 2 nebo 3 roky.2 Průměrný stážista již stráví 6 let absolvováním rezidentury v oboru vnitřního lékařství a stáže ve všeobecné kardiologii. Přibližně 8 let postgraduálního vzdělávání, z nichž většinu stráví mimo srdeční katetrizační laboratoř, je podobných jako u nejpokročilejších chirurgických subspecializací. Budoucí intervenční kardiologové musí zvážit osobní a finanční dopad tohoto dlouhého období přípravy. Další okolnosti, včetně klesajícího objemu procedur, kumulace dluhů během výcviku a měnícího se prostředí zdravotní péče, činí současnou cestu k získání titulu intervenčního kardiologa výrazně náročnou.

Po ukončení výcviku se novopečení intervenční kardiologové seznamují s vyvíjejícím se pracovním prostředím. Intervenční kardiologové jsou obecně na celostátní úrovni i nadále žádaní a po celé zemi existuje více oblastí, kde je výrazná potřeba dalších operatérů. Typy a lokality dostupných pracovních míst však mohou pro některé z nich představovat výzvu. Mnoho mladých intervenčních kardiologů narazí na omezenou dostupnost práce a nižší odměny ve velkých městech a velmi žádaných částech země a mnoho pracovních míst je spojeno s rostoucím procentem času stráveného v rámci neinvazivní kardiologie.3 Kromě toho je obtížné najít pracovní příležitosti, které by využívaly všechny procedurální dovednosti, jež člověk získá během výcviku. Absolvující intervenční kardiologové tak po mnoha letech náročného výcviku se zaměřením na zvládnutí mnoha nástrojů a technik mohou být nuceni učinit významné kompromisy s ohledem na to, kterých dovedností a postupů jsou ochotni se po výcviku vzdát.

Mladí intervenční kardiologové čelí na počátku své kariéry mnoha výzvám. Mnohé z nich jsou společné všem lékařům, včetně navázání vztahů s účinnými mentory, zajištění odpovídajícího financování výzkumu nebo chráněného času a splácení dluhů.4 Pro obor intervenční kardiologie je specifičtější včasné a proaktivní zvládání pracovních rizik oboru, včetně radiační bezpečnosti a ortopedických úrazů. Mladí intervenční kardiologové musí brát tyto otázky vážně a dávat si pozor, aby neuspěchali svou kariéru. Vystavení radiaci má závažné negativní dlouhodobé účinky a je moudré, aby se lékaři vzdělávali o rizicích expozice a osvojili si techniky radiační bezpečnosti, které mohou tato rizika zmírnit. Některé postupy, jako je minimalizace doby fluoroskopie, používání technologií pro snížení dávky záření, používání ochranných štítů a oděvů a pochopení rozptylu záření a toho, při kterých polohách a pohledech je člověk vystaven nejvyššímu riziku expozice, mohou významně ovlivnit jeho efektivní radiační expozici a dlouhodobá rizika.5

Ačkoli se potenciální dlouhodobá rizika radiační expozice mohou zdát nejvíce alarmující pro mladé intervenční kardiology, ortopedická zranění jsou nejpravděpodobnějším nebezpečím, které ovlivní jejich pracovní schopnost.6 Roky dlouhých hodin na nohou v těžkých ochranných pomůckách mohou vést k významným muskuloskeletálním poraněním a je nezbytné, aby mladí intervenční kardiologové upřednostňovali péči o vlastní tělo a zdraví a zkrátili dobu procedur, pokud je to z lékařského hlediska nezbytné.

Kariéra intervenčního kardiologa bude pravděpodobně zahrnovat mnoho dalších výzev, jako je emocionální a profesionální vyrovnávání se s procedurálními komplikacemi a negativními výsledky, zvládání problémů s nesprávným postupem, prevence vyhoření a udržování zdravé rovnováhy mezi prací a životem. Doufejme, že tyto výzvy budou daleko překonány četnými pozitivními aspekty oboru, jako je intelektuálně a fyzicky stimulující každodenní práce a obrovský dopad na pacienty.

V této poměrně mladé specializaci bylo mnoho intervenčních kardiologů, kteří jsou v současné době na konci své kariéry, u zrodu oboru. Stejně jako u mnoha jiných lékařských specializací může tak dlouhá praxe v jednom oboru, zejména tak náročném, dynamickém a vlivném, jako je intervenční kardiologie, zanechat výraznou stopu na identitě člověka, takže je obtížné odejít. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je volba, kdy přesně ukončit praxi, což vyžaduje pečlivé zvážení vlastní odbornosti, psychické a fyzické odolnosti a touhy pokračovat v praxi.

Přestože má představa odchodu do důchodu konotaci odpočinku a volného času, existují aspekty odchodu do důchodu, které mohou být problematické. Některé z těchto obav jsou společné pro všechny oblasti lékařské profese a zahrnují pocit ztráty z hlediska poskytování zdravotní péče ostatním. Intervenční kardiologové mají navíc jedinečné zkušenosti, které se liší i od ostatních kardiologů. Jednou z nich je například role intervenčního kardiologa při léčbě pacientů s akutním infarktem myokardu. Primární perkutánní koronární intervence může být život zachraňující, přesto je fyzicky a intelektuálně náročná vzhledem k ostrosti a závažnosti onemocnění, nutnosti kritických rozhodnutí a nepředvídatelnosti toho, kdy se pacienti dostaví. Navzdory těmto nárokům je pocit dobře vykonané práce, který intervenční lékař po úspěšné primární perkutánní koronární intervenci pociťuje, výjimečný. Tuto schopnost poskytnout okamžité a podstatné klinické zlepšení lze v jiných oblastech kardiovaskulární medicíny najít jen obtížně.

Přestože má starší intervencionista výhodu zkušeností, musí se zdatný operatér přizpůsobovat novým technikám, přístrojům a procedurálním přístupům. Přestože technologický pokrok může vést ke zdokonalení přístupů, z nichž mají pacienti prospěch, může být obtížné změnit svou praxi po desetiletích zvládnutí alternativního přístupu. Obzvláště vynikajícím příkladem je nástup radiálního přístupu s novým přístupem, který je pro pacienty jednoznačně přínosný, ale vyžaduje odhodlání a zvládnutí nového souboru dovedností a postupů. Jak jsme viděli při pomalém zavádění radiálního přístupu ve Spojených státech, někdy je největší výzvou překonání setrvačnosti.7 Intervenční kardiologie není statický obor a člověk musí zůstat otevřený získávání nových dovedností po celou dobu kariéry.

Jaké možnosti má lékař, který přestane provádět kardiologické intervence? Může odejít do důchodu a dále nepůsobit jako lékař. Případně existují neintervenční kardiovaskulární kariérní možnosti, jako je administrativa, výuka a vyšetřování, fungování jako neinvazivní kardiolog nebo kombinace těchto možností.8

Někteří vyjádřili obavy ze stárnutí lékařů a vyzvali k formálnímu fyzickému a kognitivnímu testování. Je jisté, že věk jako kritérium pro ukončení práce je arbitrární a nezohledňuje variabilitu individuálních schopností. Nicméně některé instituce se těmito obavami aktivně zabývají. Například Pittsburská univerzita i Cooperova univerzitní zdravotní péče vyžadují fyzické prohlídky a kognitivní testy u lékařů starších 70 let. Penn Medicine vyžaduje rutinní kognitivní testy.9 Podrobnější je dvoudenní hodnocení výkonnosti stárnoucích chirurgů v nemocnici Sinai v Baltimoru. Program zahrnuje všeobecné lékařské vyšetření, screening sluchu, neurologické vyšetření, neuropsychologické vyšetření a formální oftalmologické vyšetření.10

Zdá se, že neexistuje jednotná strategie pro odchod z oboru intervenční kardiologie. Přesto existují obavy nemocnic, zdravotnických systémů, lékařských fakult a jistě i lékařů. Toto téma si zaslouží studium a doufejme, že existují snahy o stanovení vědecky podložených pokynů, které umožní informované rozhodování.

Intervenční kardiologie je jednou z nejnáročnějších a nejvděčnějších lékařských specializací. Zahájení i dokončení kariéry intervenčního kardiologa provázejí jedinečné výzvy, které si zaslouží pozornost. Lékaři by měli tyto výzvy přijmout a řešit s uznáním mnoha pozitivních aspektů této nesmírně uspokojující a obohacující kariéry.

Poznámky

.