Intendant, správní úředník za ancien régime ve Francii, který sloužil jako zástupce krále v každé z provincií neboli généralités. Přibližně od roku 1640 do roku 1789 byli intendanti hlavním nástrojem používaným k dosažení správní unifikace a centralizace ve francouzské monarchii.
Původ úřadu intendanta zůstává nejasný a nebyl nalezen žádný dokument, který by jej výslovně vytvořil. Úřad měl své počátky v potřebě koruny dohlížet a kontrolovat prodejnou královskou byrokracii, jejíž mnozí členové si své úřady koupili. Koruna nad tyto úředníky dosazovala na základě lettres de commission na určitou dobu zástupce s přesně vymezenými pravomocemi. Řada takových agentů neboli komisařů objížděla provincie po stanovenou dobu a s určitým cílem, ale v roce 1555 Jindřich II. přidělil každému z nich určité území zvané généralité. Zvláštní komisaři byli nadále vysíláni do zvláště problémových oblastí a podávali zprávy provinčnímu guvernérovi nebo vojsku v poli s tituly „intendant spravedlnosti“ nebo „intendant vojska“ a nakonec se jim začalo říkat intendanti.
Během počátku 17. století se místa intendantů v jednotlivých provinciích stala stálými a po roce 1635 byl intendant jmenován prakticky do každé provincie. Ve třicátých letech 16. století začali komisaři neboli intendanti fungovat v provinciích jako jakási paralelní správa, která tak umožňovala koruně nahrazovat autoritu gubernátorů (vojenských velitelů provincií) a dalších místních úředníků. V polovině 40. let 16. století se komisaři stali konkurenty místních úřadů, zejména pokladníků působících v jednotlivých provinciích, nebo je dokonce v podstatě vytlačili. Následná nespokojenost místních úředníků byla jedním z faktorů série povstání známých jako Fronda (1648-53), která v roce 1648 dočasně donutila Ludvíka XIV. zrušit pravomoci všech intendantů s výjimkou intendantů v některých pohraničních provinciích. Toto rozhodnutí nemělo trvalý účinek a intendanti spravedlnosti, policie a financí byli v roce 1653 obnoveni.
Od počátku své osobní vlády (1661) si Ludvík ponechal intendanty, kteří se od té doby stali řádnými představiteli královské moci. V roce 1789 bylo ve Francii 33 intendantů pro 34 généralités. Pravomoci intendantů zasahovaly do všech oblastí provinční správy: byli zodpovědní za plnění příkazů ústřední moci ve svých généralités, dohlíželi na místní úředníky, zastupovali korunu v místních autonomních orgánech (zejména na provinčních shromážděních) a informovali ústřední moc o hospodářské situaci a veřejném mínění ve svých généralités. Jejich posláním zůstávalo vždy spíše poskytování informací než rozhodování, a aby mohli jednat, museli získat příkaz od královské rady, který však byl obvykle vypracován podle jejich návrhu. Jako intendanti spravedlnosti mohli předsedat místním soudům, suspendovat nevyhovující soudce a zřizovat mimořádné tribunály k potlačení zbojnictví a vzpoury. Jako intendanti financí určovali výskyt daní v okrese a projednávali se sněmy výši ročních daní, které měly být odhlasovány na okresních sněmech; koncem 17. století bylo jejich povinností vybírat nové daně. Odpovídali za veřejný pořádek, koordinovali činnost prévôts des maréchaux (policejní sbor spadající pod francouzské maršály) a někdy zasahovali do záležitostí soukromých osob a dávali podněty k zasílání lettres de cachet. Kontrolovali také městskou správu. Jejich velká moc je činila nepopulárními a částečně právě proto, aby se napravila jejich přílišná moc, byly v roce 1787 po celé Francii zřízeny tzv. assemblées provinciales s poradními a správními pravomocemi; pravomoci intendantů byly v roce 1789 zrušeny.