Úryvek z knihy Nástroje pozitivní kázně pro učitele
od Dr. Jane Nelsenové a Dr. Kelly Gfroererové
Příliš často žáci (i dospělí) obviňují druhé ze svých pocitů slovy: „Kvůli tobě se cítím _____.“ Víte, co se děje? To není pravda. Nikdo nemůže způsobit, aby někdo jiný něco cítil. Mohou vás vyzvat, abyste něco cítili, ale vždy máte na výběr. Jedním ze způsobů, jak studentům pomoci převzít odpovědnost za své pocity, je naučit je používat sdělení „já“.
Požádejte studenty, aby sestavili seznam věcí, které ostatní lidé dělají a které je vybízejí k tomu, aby se cítili naštvaní nebo rozzlobení (tedy co je štve). Seznam může zahrnovat věci, jako je předbíhání ve frontě, pomlouvání a nepřizvání ke hře. Dejte jim najevo, že je v pořádku, když při brainstormingu přehánějí, aby to bylo zábavnější.
Poté se s nimi podělte o příklad použití formule „Cítím se __________ na __________ a přeji si __________“: „Cítím se dotčený, když mě nenecháš zapojit se do hry, a přál bych si, abys mě nechal vystřídat se ve hře.“. Může být užitečné zahrát si určité situace, jako je šikana, strkání do fontánky s vodou nebo nepomáhání při vracení herního vybavení, aby si žáci mohli procvičit používání sdělení „já“. Nechte je trénovat, dokud se nebudou cítit pohodlně při sdílení svých pocitů a přání.
Samoregulace (převzetí odpovědnosti za své pocity) je důležitá sociální a životní dovednost. Sdělení „já“ vyžadují seberegulaci a zdá se, že žáci se rádi učí tento jazyk a procvičují ho.
Nástroj v akci z Londýna, Anglie
Přibližně týden poté, co jsem učil své žáky desáté třídy používat zprávy „já“ (vždycky s nimi žertuji, že nemám na mysli zprávy na iPhonu), mě jeden žák požádal, zda by si se mnou mohl přijít promluvit o své známce ze slohové práce. Přišel za mnou a řekl: „Slečno Marcheseová, cítím se zmatený ohledně známky za esej, protože jsem na úkolu opravdu tvrdě pracoval a nechápu, proč jsem dostal tak nízkou známku.“
To bylo geniální! Kdyby ke mně přistoupil svým obvyklým tónem, mohl říct: „Slečno Marcheseová, nemyslím si, že známka, kterou jste mi dala, je spravedlivá!“ „Ne,“ odpověděl jsem. S tímto přístupem bych se cítil nakloněn obhajovat známku, kterou jsem mu dal. Protože však použil sdělení „já“ a svěřil se, že se cítí zmatený, chtěl jsem mu pomoci porozumět a cítit se lépe.
Seděli jsme asi třicet minut a procházeli jsme všechny části eseje a rubriky. Nakonec jsem mu známku nezměnil, ale on se cítil lépe, když věděl, co mohl udělat, aby se zlepšil, a já jsem se cítil jako lepší učitel. Výhra pro obě strany! Pochválil jsem ho za používání sdělení „já“ a vyjádřil jsem mu vděčnost za to, že ke mně přistupoval s respektem.
Když učím „já“ vzkazy, vždy se s nimi podělím o příklad, jak je mohou použít při diskusi s rodiči o večerce, například: „Cítím se odstrčený, protože jsem jediný ze svých kamarádů, který musí být doma v jedenáct, a přál bych si, abychom se mohli domluvit na pozdějším čase, který by nám oběma vyhovoval.“
Studentům se tento příklad líbí a mnozí z nich ho půjdou domů použít. Většinou se studentům podaří vyjednat pozdější večerku, protože rodiče se nebrání a oceňují pozitivní způsob, jakým s nimi jejich dospívající komunikují. Když dáme našim studentům příležitost, ukáží nám, jak jsou skutečně inteligentní.
-Joy Marchese, učitelka desáté třídy, American School of London, certifikovaná trenérka pozitivní disciplíny
.