„Hyperbola a půl“ Blogerka Allie Broshová se na šest let vzdala internetu. Je připravena o tom mluvit

U umělkyně, která otevřeně hovořila o svých psychických problémech a sebevražedných myšlenkách, bylo její pokračující mlčení znepokojivé. Šest let se zástupy jejích fanoušků divily, kam se poděla. Jak se ukázalo, některé její problémy byly ještě horší než deprese, o kterých se mnozí (právem) domnívali, že ji stále sužují. Čtenáři, kteří se obávali o její duševní zdraví, psali na její stránky na sociálních sítích povzbudivé komentáře. Neodpovídala na ně. Na Amazonu se datum vydání její další knihy změnilo z roku 2016 na 2017 až 2030. Její zmizení se stalo jednou z trvalých záhad webu. Proč by někdo zmizel z internetu zrovna v době, kdy se její kariéra rozjížděla?“

O šest let později se Broshová znovu objevila s druhou knihou Řešení a jiné problémy. Pětisetstránkové grafické memoáry přicházejí poté, co Broshová během své pauzy prožila ohromující množství tragédií, od život ohrožujícího zdravotního strachu přes smrt mladší sestry až po rozpad manželství. Na stránkách knihy Solutions Broshová zpracovává svou bolest a zároveň zkoumá existenciální otázky a bizarní dobrodružství z mládí tak, jak to vždycky dělala: prostřednictvím vtipů. „Komedie je pro mě velmi důležitý mechanismus, jak se vyrovnat se situací,“ říká Broshová v rozhovoru pro Rolling Stone. „Je to způsob, který jsem našla, jak se vztahovat k věcem, které mi pomohly se s nimi vyrovnat.“

Broshová začala psát svůj blog v roce 2009, když studovala na univerzitě v Montaně. Zpočátku převážně psala, ale ve snaze o efektivitu postupně přešla ke kreslení a využila nadání pro výtvarné umění, které měla už od dětství. „Když nevím, jak něco popsat slovy, možná to dokážu nakreslit,“ říká. „Slova nejsou vždy tím nejlepším nástrojem pro komunikaci. Jsou pomalá a těžkopádná. Obrázky se ukázaly být rychlejším řešením, které jsem hledala.“

Způsob, jakým se Broshová vykresluje, je součástí toho, co dělá její práci nezaměnitelnou: Vypadá jako žabí oči a bez krku, jako panáček v růžových šatech, kterému z hlavy trčí blonďatá žraločí ploutev v podobě ohonu. Broshové – která se v rozhovorech pozoruhodně často přirovnává ke zvířatům a broukům – to, že je podobná tvorům, ztěžuje čtenáři vytváření domněnek o ní jako o postavě. „Na lidech je spousta rušivých věcí,“ říká. „Existují způsoby, jak jsme se naučili interpretovat jeden druhého na základě všech těch vnějších vodítek. Kreslení sebe sama tímto křečovitým, animálním způsobem mi umožňuje komunikovat příměji o věcech, o kterých se snažím mluvit, aniž bych používala tento matoucí prostředek jako prostředek.“

Na vysoké škole Broshová plánovala, že se stane biomedicínskou výzkumnicí, ale na konci bakalářského studia prodělala něco, co popsala jako „krizi identity“, a balancovala na hraně. „Nejsem uzpůsobena k tomu, abych byla produktivním členem společnosti,“ napsala několik dní před promocí v roce 2009. „Pokud se můj blog stane slavným a výdělečným, zachrání mě to před hranicí dospělosti.“ Možná z ní mluvila kariérní panika vysokoškoláka, ale nastartovala ji na cestu ke komiksové velikosti.

Kromě toho v té době snaha nechat si platit za blog nebyla tak šíleným hazardem. Na začátku roku 2010 byly weby jako Gawker a Jezebel na vrcholu a dařilo se i osobním blogerům. Podle vyhledávače blogů Technorati vznikalo v roce 2010 každý den 12 000 nových blogů a 11 % dotazovaných blogerů se živilo samo. Brzy se to podařilo i Broshovi. Dospělost se jí úspěšně vyhýbala.

Přibližně v době, kdy stránky spustila, začala Broshová pociťovat znepokojivé zdravotní příznaky. Popisuje jednu příhodu v baru s přáteli krátce po maturitě. (Ukázalo se, že Broshová o tomto zážitku také nakreslila příspěvek.) Necítila se dobře, a tak si objednala malinový čaj. Když se cítila ještě hůř, omluvila se na toaletu. Když tam byla, omdlela. „Musela jsem se jakoby tahat z podlahy, padala jsem, znovu ztrácela vědomí a zase se probouzela,“ říká. „Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se dostala z koupelny, ale nakonec se mi podařilo vypotácet se na chodbu.“ Přátelé ji odvezli do nemocnice, kde lékaři nemohli přijít na to, co jí je, ani jak ji léčit.“

V době, kdy vyšla její kniha, tedy v roce 2013, se problém dostal do děsivého finále. V průběhu let omdlela ještě několikrát. Lékaři nakonec zjistili, že má endometriózu a že vnitřně krvácí z nádorů, které jí praskly. Sedm týdnů před svým knižním turné podstoupila Broshová celodenní operaci včetně hysterektomie, aby jí výrůstky odstranili a, jak sama popisuje, rozpletli vnitřnosti. „Můj chirurg dělá tyhle operace už asi 35 let,“ říká. „A popsal to jako nejhorší případ, jaký kdy viděl. Cítím se na to velmi hrdá.“

Broshová zvládla celé třítýdenní propagační turné, podepisovala knihy a setkávala se s fanoušky od Seattlu po Brooklyn, ale říká, že se poté zhroutila a dostala se do hluboké deprese. Zrušila plány odjet na svátky k rodičům do Idaha, čehož dodnes lituje. Na Silvestra zemřela sebevraždou její mladší sestra, pětadvacetiletá Kaitlin, která léta bojovala s bipolární poruchou, když vjela autem pod vlak. „Člověk ví, že smrt se může stát, že je to hrozné a každý se jí bojí, ale zrovna v tomto období mého života mi to bylo nejbližší,“ říká. „A já jsem nevěděla, jak se s tím vypořádat.“

Částečně se s tím vypořádala tak, že svou sestru vložila do své nové knihy, do komiksů o jejich společném dětství. „Tato část začala být mnohem kratší, a když jsem ji psala, uvědomila jsem si, že se z ní pro mě stává velmi terapeutický nástroj,“ říká. „Při kreslení těch obrázků a zachycování zážitků jsem měla pocit, že se svou sestrou zase trochu komunikuji.“

Broshová si přesně nepamatuje, v jakém psychickém rozpoložení byla, když na jaře na Facebooku psala o své další knize. Její manželství se začalo rozpadat – s prvním manželem dokončila rozvod, a to smírně, v roce 2016 – a v té době se také rozešli její rodiče. Myslí si, že se možná snažila dokázat, že je stále v pořádku, uprostřed toho všeho, co se dělo. „Jedna moje část velmi intenzivně reagovala na pocit bezmoci, jako bych se cítila téměř bezohledně,“ říká. „Chtěla jsem sama sobě dokázat, že se obejdu bez všech věcí, na kterých mi záleží.“

Bylo toho, abych si vypůjčila z Broshova kánonu, hodně. Ale je tady.

Vydala novou knihu, která je ještě syrovější, opravdovější a vtipnější než ta předchozí; aktualizovala svůj blog a přidala na něj zdarma kapitolu pro fanoušky o tom, jak se v dětství vloupala do sousedova domu psími dvířky; a vrátila se do veřejného života. „Je to trochu překvapivé,“ říká. „Strávila jsem hodně času sama a hodně času jsem nebyla na očích veřejnosti. Je to jako být zvířetem, které se vrací do divočiny. Jako by mě, panebože, lidé mohli vidět.“

Nyní už není sama. Během pandemie Covid-19 byla se svým manželem Kevinem a jejich kočkou Veverkou doma v oregonském městě Bend. Cítit se lépe je pro Broshovou neustálá cesta, která není přímá. Jeden den ji může hluboce utěšit spojení se čtenářem na internetu, druhý den stojí v kuchyni, pláče a cítí beznaděj. „Nevím, jestli se někdy vrátím do stavu, v jakém jsem byla předtím, než jsem začala trpět depresí,“ říká. „Začínám se smiřovat s tím, že to může být součástí mého života, a musím se naučit, jak se tomu přizpůsobit, místo abych se snažila, aby to zmizelo.“

Na pokrocích za posledních několik let se částečně podílí její psychiatr, se kterým se nyní každý týden setkává prostřednictvím FaceTimu. Dalším velkým faktorem bylo rodící se přátelství se sebou samou. „V posledních letech byly chvíle, kdy jsem se cítila neuvěřitelně osamělá,“ říká. „Snažím se poznat sama sebe a to, kdo doopravdy jsem“. Za tímto účelem má Broshová v počítači soubor „Talkin Bout Shit With Myself“, kam píše oboustranné rozhovory, v nichž se ptá, jak se jí daří, a dovoluje si to ventilovat. Jako vždy jsou takové zranitelné momenty prostřeleny komediální absurditou, a to i pro jedno publikum. V jednom rozhovoru sama se sebou Broshová napsala: „Myslí si lidé, že se chovám jako krab?“. Odpověděla:

„Počkejte. Co myslíš tím: „Myslí si, že se chovám jako krab?“

„Víš, jak se krabi jakoby plazí bokem, s očima…?“

„Jo.“

„Někdy mám pocit, že tak vypadám.“

A tak dále.“

Setkávání se sama se sebou vedlo Broshovou také k úvahám, jakým člověkem chce být. „Strávila jsem spoustu času přemýšlením, co si o mně myslí ostatní lidé? Teprve nedávno mě napadlo zamyslet se nad tím, co si myslím já sama?“ Na otázku, co si o sobě myslí, se Broshové zlomí hlas. „Myslím, že jsem upřímná, myslím, že se opravdu snažím být férová. Myslím, že mi záleží na ostatních lidech a že chci natáhnout ruku a dotknout se něčeho – bože, slzím – jako natáhnout ruku a dotknout se něčeho v té prázdnotě.“

Broshová už nechce být duchem na světě. Bude se hodně snažit, aby to neudělala. Dokonce si založila účet na Instagramu, aby se povzbudila a zůstala v kontaktu. „Požádala jsem lidi, aby se o mě zajímali nebo mi věnovali pozornost,“ říká. „Když slyším, jak jsou lidé znepokojení, když se odmlčím, začínám si myslet, že je potřeba něco jiného . Jen jsem nepřišla na to, kde se setkává moje zodpovědnost vůči čtenářům a zodpovědnost vůči mým introvertním sklonům.“

Už začala pracovat na své třetí knize, což je proces, o kterém zjistila, že ji baví víc než blogování. „Mám pocit, že jsem našla své médium,“ říká. „Psaní knih mi připadá jako zdravější způsob kreativity než něco, kde zveřejňuji věci jednotlivě.“ Kdo ví, jak dlouho bude trvat dokončení třetí knihy. V online světě, kde se neustále mění obsah, je Broshová držák: někdo, kdo se nenechá uspěchat.