Málokterá melodická linka v historii populární hudby je tak všudypřítomná jako ta ze singlu ‚All Apologies‘ od Nirvany z roku 1993. Ačkoli jsou dodnes úvodní riffy písní ‚Smells Like Teen Spirit‘ nebo ‚Come As You Are‘ pravděpodobně všudypřítomnější, co se týče hraní v rádiích, ‚All Apologies‘ má v sobě úplně jinou kvalitu, jakési mystické tápání, které se snaží natrvalo vryje do zadní části mozku. Možná je to jen můj pocit, ale nemůžu být jediný, kdo si tu píseň brouká nepravidelně, ale podivně neustále – ta téměř přízračná všudypřítomnost je prakticky zakotvena v její hudební DNA a obývá jakýsi sdílený prostor v našem kolektivním vědomí. Dave Grohl o té písni v rozhovoru pro Harfu v roce 2005 řekl: „Vzpomínám si, jak jsem ji slyšel a říkal si: ‚Bože, ten chlap má tak krásný smysl pro melodii, nemůžu uvěřit, že pořád křičí‘.“
Možná jen hudební teorie může dostatečně vysvětlit, proč je ta píseň tak strašidelně silná – Kurt Cobain měl ve skutečnosti nepravděpodobnou zálibu v popových melodiích, což je odraz některých méně než zjevných mainstreamových vlivů, které prostupují jeho hudbou. Další zdánlivě neméně životaschopnou teorií však je, že Cobain do písně vložil část své duše, což by vysvětlovalo její umístění jako dvanácté a poslední skladby na posledním studiovém počinu skupiny In Utero. Ačkoli oblíbené vyprávění o tom, že album sloužilo jako druh rock n‘ rollové sebevraždy, bylo od té doby zpochybněno kritiky, kteří dokázali Cobainovu hudbu oddělit od truchlivého kontextu poukazem na syrovou vitalitu zvuku alba, je stále obtížné použít stejný argument pro „All Apologies“, děsivě dojemné mistrovské dílo, které je poháněno všepohlcujícím pocitem rezignace a existenciální ennuie. Přestože je obalena vrstvami sarkasmu, zdá se nemožné nevnímat omluvný tón textů jako „všechno je moje vina“ a „všechnu vinu vezmu na sebe“ jako předtuchu Cobainovy sebevraždy.
Za klamavě jednoduchým vzorcem písně se však skrývá mnoho věcí, které je třeba rozkrýt. Zjevnějším způsobem se „All Apologies“ prezentuje částečně jako sardonická reakce na Cobainovu nově nabytou slávu a s ní spojenou kontrolu – což je ovšem často považováno za utváření podmínek, které vedly k jeho smrti. Za doprovodu bezstarostně optimistické melodie se Cobain falešně omlouvá všem, kteří si od něj vytvořili mnohonásobná, někdy protichůdná očekávání. Píseň otevírá řečnickou otázkou „Co jiného bych měl být?“, načež se rýmuje „Co jiného bych mohl říct?“ s nechvalně proslulým „Každý je gay“, čímž se vysmívá nejen těm, kteří se rychle pohoršovali nad každým jeho slovem, ale i těm, kteří ho chválili jako hluboce pronikavé a nějakým způsobem objevné. Oba se provinili stejným zločinem: vybudovali si o něm falešnou představu na základě nějakého příběhu, který neměl pod kontrolou, ale mohl si s ním alespoň pohrávat v podobě ostře hloupé písně.
Jakkoli může tato interpretace znít rozumně, historie písně ji zároveň činí poněkud nevěrohodnou. ‚All Apologies‘ byla údajně poprvé napsána už v roce 1990 a poprvé nahrána Craigem Montgomerym v Music Source Studios v Seattlu ve státě Washington 1. ledna 1991, tedy sedm měsíců předtím, než vůbec vyšla Nevermind, a celý rok předtím, než se Cobain a Courtney Love vzali. A přestože text byl skutečně zcela jiný, verše, které jsou dnes vnímány jako odkaz na jeho slávu a bouřlivé manželství, v něm zůstaly – buď byl, jak si mnozí z jeho nejzarytějších stoupenců myslí, schopen magicky předvídat budoucnost, nebo to vůbec nebyl zamýšlený význam. Pokud víme, Cobain ani nechtěl, aby píseň zněla zlověstně, ale skutečně klidně – „klidná, šťastná, pohodová – prostě šťastné štěstí“ – tak ji popsal Michaelu Azerradovi v biografii Come As You Are z roku 1993: Příběh Nirvany. Píseň věnoval Courtney Love a jejich dceři Frances Bean Cobainové s vysvětlením, že „ta slova ve vztahu k nám moc nesedí… pocit ano, ale ne text.“
Je samozřejmě docela možné, že píseň nechtěně nabyla nového významu, když popularita kapely začala prudce stoupat, což lze vysledovat v mnoha mutacích, které se objevily v průběhu jejího života. To první demo, které se objevilo na reedici k 20. výročí alba, je akustický kousek, který si bere inspiraci z Beatles v jejich nejveselejším období a který Stuart Berman z Pitchforku trefně popsal jako „přeměnu zastřešujícího pocitu rezignace v písni v optimismus s jasnýma očima a čerstvým startem“. Text písně je ještě jednodušší než ten, který se objevuje ve finální verzi, a Cobain v něm zpívá: „You stole things from me/ All apologies/ I stole things from you/ All of us stand accused“. Cobain zde možná ukazuje prstem na konkrétní osobu, ale je ochoten se s radostí přenést přes to, co se zdá být relativně malicherným sporem. Dokonce i to, co se nyní stalo jedním z určujících veršů písně, zní spíše jako „ženatý/vdaná“ – temný cynismus rovnice „ženatý/pohřbený“ se ještě nestačil usadit. „All in all is all we are“, buddhistická mantra, která píseň uzavírá a která vystihuje velkou část filozofie kapely, také nápadně chybí – celkově je to prostě ironicky veselá melodie.
Další demo, tentokrát nahrané samotným Cobainem v jeho rezidenci neznámého data, připomíná spíše verzi, kterou si pamatujeme dnes, i když je samozřejmě mnohem intimnější. Zní sice konfliktněji než na druhém demu („Nechci bojovat,“ prohlašuje v první sloce místo „Nemám na to právo“), ale tentokrát jde spíše o vnitřní konflikt; píseň se už neobrací ke konkrétnímu vy, ale spíše směřuje k osobní sebereflexi. Zároveň se však ještě nevyvinula v jakýsi metakomentář k jeho veřejné image, kterým se píseň stane později: „Čím jiným bych mohl být?“ zpívá místo palčivějšího „Čím jiným bych měl být?“. Jediný případ, kdy nepoužívá první osobu, je v outru písně, kde odkazuje na onen hluboce duchovní citát o tom, jak jsou všechny věci ve vesmíru propojené – což by mělo sloužit ke zdůraznění smysluplnosti jeho vlastní existence, ale místo toho se zdá, že naráží na zdrcující pocit bezvýznamnosti a odcizení (není náhoda, že verš je často slyšet jako „All alone is all we are“). To nutně neznamená, že by se jednalo o ranou známku sebevražedných myšlenek – jakýkoli takový náznak je pravděpodobně jen pokusem napasovat text písně do nějakého mediálního příběhu kolem Cobainovy smrti. Ale když najednou zjistíte, že vás zbožňují miliony lidí po celém světě, pravděpodobně vám pomůže připomenout si, že ve velkém měřítku nejste o nic důležitější než mravenec.
„All Apologies“ se často připomíná jako píseň, která začala jako elektrická skladba, než byla zvěčněna na MTV Unplugged, ale jako elektrická skladba zazněla až při prvním živém vystoupení ve Wolverhampton Civic Hall v Anglii 6. listopadu 1991. Zajímavé na tomto provedení je, že Cobain nejenže přehodil závěrečnou větu na přesnější „all is one and one is all“, ale také mu tato univerzální pravda zní nepříjemně a křičí ji hlasitěji než v jakékoli jiné verzi. Pokud však hledáte vybroušenější živou nahrávku, která zároveň zní, jako by skutečně pocházela od grungeové kapely, Live at Reading z roku 1992 nabízí právě to, zvyšuje intenzitu a zároveň projevuje více onoho smyslu pro zdrženlivost, který bude skladbu definovat. Ze všech dosud uvedených verzí zní nejblíže té studiové, která byla nahrána v únoru 1993 s legendárním Stevem Albinim v Pachyderm Studios v Cannon Falls v Minnesotě.
Studiová verze, která se ještě předběžně jmenuje „La La La“ (což kupodivu zní přesně tak, jak by během outra písně slyšel někdo, kdo nevěnuje vážnou pozornost textu – v podstatě každý, kdo by na ni narazil v rádiu), obsahuje důležitý přídavek violoncella, které je dnes se skladbou spojeno stejně silně jako ona kytarová melodie. Hraje na něj Kera Schaley a jeho čnící přítomnost v pozadí je z velké části zodpovědná za strašidelnou atmosféru skladby, která ji posouvá na zcela novou úroveň. Studiová verze, která se objevila na původním albu In Utero, však nezněla tak, jak ji Albini zamýšlel. Vedle „Heart-Shaped Box“ a „Pennyroyal Tea“ byla „All Apologies“ předána producentovi R.E.M. Scottu Littovi, aby vytvořil čistší, rádiovější verzi, která by podle slov baskytaristy Krista Novoselica posloužila jako „brána“ k alternativnějšímu zvuku alba. V rozhovoru s Jonem Savagem v roce 1993 Cobain řekl, že problém byl ve skutečnosti v tom, že „vokály nebyly dostatečně hlasité… V každém Albiniho mixu, který jsem kdy slyšel, jsou vokály vždycky příliš tiché. Tak to má prostě rád a je opravdu těžké ho přesvědčit o opaku.“ Při poslechu původního mixu, který se objevil na reedici k 20. výročí alba, jsou vokály skutečně přehlušeny způsobem, který téměř nechtěně zapadá do tématu písně – Cobainův bolestný vokál se snaží povznést nad chaos zkreslení a ten monstrózní snare kick. Ve všech ostatních ohledech jsou však rozdíly téměř nerozluštitelné, což svědčí o množství kontrol, kterým byla kapela ze strany svého vydavatelství neustále vystavena.
Píseň byla vydána jako oboustranný A-side singl spolu s mnohem kontroverznější ‚Rape Me‘ 6. prosince 1993, což zvýšilo prodejnost alba In Utero, které vyšlo o dva měsíce dříve. Jediným Cobainovým pokynem pro výtvarného ředitele Roberta Fishera pro obal singlu bylo, že chce „něco s mořskými koníky“. Ačkoli nikdo přesně neví, proč si vybral právě tento obrázek, je zajímavé, že během oněch prvních živých vystoupení v roce 1991 otevřel píseň slovy „Living in the sea“ (ve spojení s „What else can I do/ I’m in love with you“). Je zde také verš „aqua seafoam shame“, který lze interpretovat různými způsoby. Mohlo by jít jen o příklad absurdní slovní hříčky – Cobain, ač někdy považován za slabého textaře, měl zálibu v abstraktní, někdy nesmyslné poezii; případně by mohlo jít o narážku na jeho užívání heroinu, zejména vedle verše „najdi mé hnízdo soli“, i když to se zdá být trochu přitažené za vlasy; a konečně by mohlo jít o narážku na pocity sebenenávisti, které Cobain prožíval po úspěchu Nevermind, vzhledem k symbolice ikonického obalu alba. Ačkoli je tento druh lyrického pitvání přesně tím, čím by Cobain pohrdal, nelze popřít, že motiv podmořských obrazů opakujících se v celé tvorbě Nirvany má přinejmenším určitý význam.
Ačkoli je lákavé spojovat Cobainův výběr mořského koníka pro obal singlu se starověkou vírou, rozšířenou mezi Féničany a Etrusky, že hipokampi doprovází mrtvé na jejich cestě do posmrtného života, je mnohem pravděpodobnější, že jde jen o další projev Cobainovy dlouhodobé fascinace mořskými koníky, zejména březími. „Opravdu se mu líbil celý ten aspekt, že samci mají nosit svá mláďata,“ řekl Fisher, což dále dokládají jeho původní výtvarná díla i náčrty, které se objevily v jeho Denících (v nichž se objevil i návrh nápadu na videoklip k písni „Rape Me“, který obsahoval scény s mořskými koníky i s mužem připravujícím se na gynekologické vyšetření). To také souvisí s názvem alba, protože schopnost mořského koníka poskytnout embryu dělohu je případem toho, čemu se vědecky říká in utero pateris. Nic z toho samozřejmě přesně nevysvětluje, proč byl Cobain mořskými koníky tak posedlý, ale vzhledem k tomu, že píseň věnoval své dceři, která se narodila v srpnu 1992, lze oprávněně spekulovat, že šlo o projekci jeho nově se rodících otcovských instinktů, stejně jako jeho celoživotního pohrdání pevnými genderovými rolemi. Ale ve stejném roce, kdy Cobain řekl časopisu Spin, že texty na albu In Utero jsou „více zaměřené, jsou téměř postavené na tématech“, řekl také časopisu Q, že hojnost obrazů porodu a kojenců nemá nic společného s jeho nově nabytým otcovstvím. Nakonec je asi nejmoudřejší držet se toho, co řekl v rozhovoru s Frédéricem Brébantem (když mluvil o „Teen Spirit“): „Ať si z toho děláte, co chcete. Je to na vás. Je to vaše křížovka.“
„All Apologies“ by nenašla stejný komerční úspěch, nebýt MTV Unplugged, ani by neměla stejný ohlas. Mnohými označovaná za definitivní verzi písně je mnohem víc než jen příjemné akustické provedení – je stejně mrazivě intimní jako ono domácí demo, ale mnohem vznešenější a rafinovanější ve své kráse, Cobainův drsný vokál doprovází nezvykle ztišené bicí Davea Grohla a nadpozemská vznešenost violoncella. Je to ohromující důkaz toho, jak dokonale přesný a vyrovnaný uměl Cobain být ve svém projevu, což jen umocňuje emocionální napětí, které vře pod klidnou slupkou písně. Kromě toho, že kapela dokázala diverzifikovat svůj zvuk úspěšněji než kdokoli z jejích kolegů, Cobainova strohá upřímnost také vykresluje píseň v jiném světle a vyvrací domněnku, že šlo jen o žertovnou píseň. V ponurém prostředí Unplugged nabývá na váze i závěrečná mantra písně, kterou Kyle McGovern ze Spinu trefně popsal jako „epitaf, který je stejnou měrou záhadný, útěšný i zničující“ – stejně jako se zdá, že se táhne donekonečna.
„All Apologies“ zahrál Cobain naposledy 1. března 1994 v Terminal Einz v německém Mnichově, ale v dubnu 2014 ji přeživší členové Nirvany – Novoselic, Grohl a Pat Smear – zahráli s nikým jiným než s Lorde v hlavních vokálech na slavnostním uvedení do Rock and Rollové síně slávy. Samotné vystoupení bylo více než uspokojivé, ale jeho síla byla především symbolická – jednak v něm vystoupily rockové ikony Annie Clarková, Kim Gordonová a Joan Jettová, což lze chápat jako přitakání Cobainovu přijetí feminismu i jeho blízkému spojenectví s hnutím riot grrl. A přestože se výběr vycházející popové hvězdy pro zpěv písně Nirvany mohl zpočátku zdát jako pochybný nápad, toto rozhodnutí zdůraznilo, jak popová píseň ve skutečnosti byla. Je tu však i mnohem zřejmější a významnější paralela – podobně jako Cobain byla i Lorde opakovaně označována za „hlas generace“, což se jí příliš nezamlouvá. Její hudba oslovuje masy a zároveň je jedinečně alternativní – jak řekl Grohl: „Je na ní něco, co představovalo nebo připomínalo estetiku Nirvany.“
Od svého vzniku až do posledního provedení však melodická linka písně zůstává burcující konstantou, která jako by zaujímala jakýsi liminální prostor. Díky svému ukolébavkovému vyznění je nepravděpodobnou, ale ideální volbou pro sérii Rockabye Baby!, která reinterpretuje populární písně do podoby ukolébavek určených pro miminka, a to nejen kvůli zvláštnímu způsobu, jakým je celý koncept spojen s dětskými obrazy na albu. Skladba, která vyšla v roce 2006 jako součást alba Lullaby Renditions of Nirvana a která byla se strašidelným efektem využita ve vynikajícím dokumentu Montage of Heck z roku 2015, odhaluje pravou podstatu písně, když je rozebrána až na dřeň – podle mého názoru dokonce více než vystoupení na MTV Unplugged. Ukolébavka má tu zvláštní vlastnost, že existuje ve vědomí i mimo něj a její ozvěna přetrvává i poté, co vás ukolébá ke spánku. ‚All Apologies‘ působí nadčasově nejen v tom smyslu, že obstojí ve zkoušce časem, ale také v tom, jak se zdá, že její přízračná ozvěna nikdy doopravdy nezmizí, jako by zcela unikala času – skutečné ztělesnění mantry „All in all is all we are“. Píseň je často připomínána jako Cobainovo poslední sbohem, jako neodvratná předzvěst jeho sebevraždy, ale je skutečně připomínkou toho, že v tom nejnepříjemněji reálném smyslu jeho duch žije dál prostřednictvím jeho hudby.