Skarifikace, známá také jako cikatrizace, je trvalá úprava těla, která mění strukturu a vzhled povrchu kůže (dermis). Ačkoli skarifikace působí jako řízené poranění, není výsledkem nehody nebo chirurgického zákroku souvisejícího se zdravím. Značkování, řezání a některé tetovací praktiky jsou druhy skarifikace. Při skarifikaci se pokožka (dermis a epidermis) řeže, vypaluje (viz Branding), škrábe, odstraňuje nebo chemicky upravuje podle požadovaných vzorů, symbolů nebo obrazců. Výsledkem je rána, která po zhojení vytváří vyvýšené jizvy nebo keloidy, které se na povrchu kůže tvoří ze zvýšeného množství kolagenu. Osoby s tmavším odstínem pleti obvykle volily skarifikační vzory, protože jizvy a keloidy jsou viditelnější než tetování.
Historická skarifikace
Nejstarším dokladem skarifikace je archeologické naleziště v Ain Ghazal v Jordánsku, kde byly nalezeny dvě bezhlavé figurky paleolitických (8000 let př. n. l.) soch bohyň plodnosti se silnými skarifikačními liniemi vinoucími se kolem hýždí a břicha. Na skalní malbě ze Sahary (cca 7000 př. n. l.) v Tassili N’Ajjer v Tanzoumaitaku v Alžírsku je rovněž zobrazena skarifikace na prsou, břiše, stehnech, ramenou a lýtkách rohaté bohyně. Podobné vzory jizvení, jaké jsou zobrazeny na figurkách a malbách, byly nalezeny na ženách ze západní a střední Afriky.
Význam procesu jizvení a výsledných jizev se v jednotlivých kulturách liší. Historicky se skarifikace praktikovala v Africe, Austrálii, Papui-Nové Guineji, Jižní Americe, Střední Americe a Severní Americe. U kulturních skupin v těchto oblastech se skarifikace používala ke zdůraznění stálosti společenských a politických rolí, rituálních a kulturních hodnot, přechodových rituálů a věkových stupňů, erotizace těla, podpory sexuální přitažlivosti a posílení sexuálního potěšení, skupinové a kulturní identity, duchovních vztahů a estetických hodnot. Používá se také jako součást léčivých a léčebných rituálů a jako důkaz schopnosti snášet bolest. V důsledku měnících se kultur a globalizace byla většina těchto skarifikačních praktik místními vládami zakázána nebo postavena mimo zákon.
Současná skarifikace
Ve dvacátém a jednadvacátém století praktikují skarifikaci západní mikrokultury, jako jsou moderní primitivové a punkeři, stejně jako bratrstva a sesterstva. Skarifikace mezi těmito kulturními skupinami má různý význam, například jako skupinová identita, osobní identita, přechodový rituál, duchovní víra a spojení s kmenovými kulturami. Tyto mikrokultury využívají různé metody skarifikace, jako je řezání, balení, potírání inkoustem, stahování kůže, odírání a chemické prostředky, aby získaly požadované skarifikační vzory nebo vzory.
Řezání
Řezání je forma skarifikace, která zahrnuje řezání povrchu kůže ostrým nástrojem, jako je nabroušená kost, malý lékařský skalpel nebo žiletka, nazývaným skarifikátor. Současné řezací nástroje mohou být buď jednodílné jednorázové jednotky, nebo čepele, které lze nasadit na různé rukojeti. Řezy jsou hluboké asi jednu šestnáctinu palce; hlubší řezy zvyšují množství jizev a pravděpodobnost komplikací, zatímco mělké řezy se mohou zahojit bez jizev, což popírá účel úpravy.
Zdůraznění jizev
Udržování otevřené rány opakovaným přeřezáváním hojící se kůže vede ke vzniku výraznější jizvy; rovněž zpomaluje proces hojení a může vést k závažným zdravotním komplikacím. Obalováním se rovněž vytvářejí výraznější jizvy tím, že se do otevřených řezů zavádějí inertní látky, jako je popel nebo hlína, nebo se zvedají rozříznuté oblasti kůže a jizvy se nechávají hojit kolem ní nebo nad ní. Ačkoli se cicatrisace může vztahovat na jakoukoli jizvu, obvykle se používá v souvislosti s výraznějšími jizvami vzniklými v důsledku packingu.
Ink rubbing je řezání, při kterém se do čerstvého řezu vtírá nesmazatelný tetovací inkoust nebo jiný pigment. Inkoust zůstává v ráně při hojení a výsledkem je barevná jizva. Ačkoli intenzita se u jednotlivých osob liší, tato metoda vytváří viditelnější jizvy u světlejších odstínů pleti.
Skinning
Skinning je běžná metoda používaná k vytvoření velkých ploch jizvení. Vyřízne se obrys určené oblasti, která má být zjizvena. Poté se skarifikátor nebo liftingový nástroj umístí pod povrch kůže, aby ji nadzvedl a odstranil po zvládnutelných úsecích. Alternativní metodou pro zvětšení jizvení je zabalení inertních materiálů pod zvednutou kůži a její nechání zahojit. Proces hojení je zdlouhavý a mohou se vyskytnout komplikace. Při této metodě vznikají rozsáhlé a přesnější oblasti jizvení.
Abrazivní jizvení
Abrazivního jizvení se dosahuje tak, že se pomocí tření odstraňují vrstvy škáry kůže a vytvářejí se jizvy. Elektrické nástroje vybavené brusným papírem, ocelovou vlnou nebo brusnými kameny jsou některé z nástrojů používaných k vytvoření abrazivní skarifikace. Abrazivní jizvení lze provést také ručním tlakem, ale elektrické nástroje tento proces urychlují. Tato metoda vytváří jemné jizvy, pokud se abrazivním skarifikátorem nevyvíjí nadměrný tlak.
Chemická skarifikace
Při chemické skarifikaci se používají chemické sloučeniny, například tekutý dusík, k poškození a spálení kůže, což vede ke vzniku jizev. Složitých vzorů je s tekutými chemickými prostředky obtížné dosáhnout, jinak jsou výsledky podobné jako u jiných typů skarifikace. Tato metoda je relativně nová a existuje o ní jen málo výzkumů.
Rizika skarifikace
Stejně jako u většiny trvalých tělesných úprav je i skarifikace spojena s estetickými a zdravotními riziky. Výsledný vzhled jizev se liší, protože v procesu hojení je mnoho proměnných. Úplné zhojení skarifikace může trvat rok, a pokud se jedná o stahování kůže nebo balení, tak i déle. Během počátečního procesu hojení je nutná pečlivá péče, aby se předešlo infekcím.
K dalším zdravotním rizikům patří nesprávná technika, například příliš hluboké řezání, nebo získání krví přenosných infekcí, jako je hepatitida B a C. Lékaři provádějící skarifikaci by měli přijmout vhodná opatření, aby zajistili zdraví a bezpečnost svých klientů. Vybavení a nástroje, které budou použity pro více než jednoho klienta, se sterilizují v autoklávu, vysokoteplotním pařáku, který ničí krevní patogeny a bakteriální původce. Oblast kůže, která má být zjizvena, je dezinfikována a připravena pracovníkem provádějícím skarifikaci. Během procesu skarifikace je kůže průběžně zbavována přebytečné krve a dezinfikována.
Viz také Body Piercing; Branding; Modern Primitives; Tattoos.
Bibliografie
Beck, Peggy, Nia Francisco a Anna Lee Walters, eds. The Sacred: Ways of Knowledge, Sources of Life [Posvátno: způsoby poznání, zdroje života]. Tsaile, Ariz: Navajo Community College Press, 1995.
Bohannon, Paul. „Krása a skarifikace u Tivů“. Man 51 (1956): 117-121.
Camphausen, Rufus C. Return to the Tribal: A Celebration of Body Adornment (Návrat ke kmeni: oslava zdobení těla). Rochester, Vt: Park Street Press, 1997.
Rubin, Arnold, vyd. Marks of Civilization (Znaky civilizace): Rubin: Marks of the Human Body: Artistic Transformation of the Human Body (Umělecká transformace lidského těla). Los Angeles: Museum of Cultural History, University of California, 1988.
Vale, V. Modern Primitives: An Investigation of Contemporary Adornment and Ritual [Zkoumání současného zdobení a rituálu]. San Francisco Re/Search Publications, 1989.