Čukčové a jejich psi
Každý ví, že sibiřští huskyové pocházejí ze Sibiře, nebyli však nalezeni jen tak pobíhající ve volné přírodě. Sibiřský pes pochází z čisté a velmi staré linie, která se datuje do doby před 4000 a více lety. Sibiřské plemeno bylo vyšlechtěno Čukči ze severovýchodní Asie, starobylým sibiřským loveckým národem, který používal psy jako pomocníky při lovu a k tahání nákladů na dlouhé vzdálenosti v extrémně chladném a drsném prostředí sibiřské Arktidy.
Slovo Sibiř je běžně spojováno s velmi chladným prostředím, avšak nejstarší Čukčové měli pravděpodobně mnohem mírnější klima než dnes. V těchto teplejších dobách se možná spoléhali na psy, kteří jim pomáhali při lovu hojných sobů. Asi před 3 000 lety se klima změnilo k horšímu a sobi museli za potravou cestovat stále dál a dál, Čukčové závislí na sobech museli cestovat s nimi a brát s sebou celé domácnosti. Tím se na seznam úspěchů sibiřských husařů přidalo tahání saní.
Čukčové si svých sibiřských husařů velmi vážili a v saních směli jet jako pasažéři jen velmi mladí, staří a nemocní. Sáně se většinou používaly k přepravě zboží, zatímco lidé chodili pěšky. Příležitostně táhly saně po boku psů i čukčské ženy a děti.
Přestože byli Čukčové negramotní, měli velmi složitou kulturu, vyvinuli náboženství založené na šamanském léčení a představovali si nebe, jehož brány střežil pár čukčských psů. Čukčové věřili, že kdo psa týrá, nebude do nebe vpuštěn.
Po nějaké době se Čukčové naučili domestikovat soby, v důsledku čehož se sibiřští huskyové naučili pást jeleny, místo aby je zabíjeli. Sibiřští huskyové byli vyšlechtěni pro víceúčelovou práci, jako je lov, pasení a tahání lehkých nákladů. Nyní, když Čukčové domestikovali soby, byli používáni k tahání nejtěžších nákladů, sibiřští huskyové byli vyšlechtěni spíše pro svou sílu, vytrvalost a obratnost než pro hrubou sílu. Jejich vývoj se vyplatil, protože žádné jiné plemeno na světě nedokáže táhnout lehký náklad tak rychle a daleko jako sibiřský husky – a za tak málo potravy.
Rusko začíná čistit Čukče
V roce 1742 vyhlásili Rusové Čukčům totální válku, po více než 40 letech se je snažili přimět, aby se vzdali své země, Čukčové byli Rusy pokaždé poraženi, ale odmítali se vzdát a prostě si sbalí věci a půjdou dál.
V době vrcholící stalinské éry ve 30. letech 20. století vyvinuli komunisté velké úsilí, aby zničili každý náznak „nesovětské“ kultury, včetně původních plemen psů. Rozhodli, že tažní psi jsou zastaralá stvoření, která by měla být nahrazena moderními motorovými vozidly, avšak když se s motorovými vozidly dostali do země Čukotů, všechna uvízla ve sněhu. V tomto okamžiku byli komunisté nuceni přiznat psům ekonomickou užitečnost.
Namísto toho, aby udělali rozumnou věc a nechali Čukčy v klidu chovat jejich psy, rozhodli se sověti „reorganizovat“ stávající plemena do čtyř umělých oddílů, a to na saňové psy, požírače sobů, lovce velké zvěře a lovce drobné zvěře. V roce 1947 sovětský sjezd rozhodl, že saních psů ani sobích hlídačů není třeba, a překlasifikoval psy do čtyř nových pododdělení. Pes nyní nazývaný sibiřský husky byl ze všech těchto klasifikací vynechán. Sověti rozhodli, že sibiřský husky je příliš malý na to, aby něco táhl, přestože táhl saně po Sibiři posledních několik tisíc let.
Čukčové nově zjistili, že jejich původní psy pro tažení saní na dlouhé vzdálenosti nic nepřekoná. Když Čukčové potřebovali větší sílu, jednoduše přidali další psy. Kvůli vynikajícímu temperamentu huskyů se na jedno spřežení mělo zapřáhnout až 18-20 psů a nedocházelo k žádným rvačkám. Taková spolupráce s ostatními severskými plemeny s krátkým temperamentem prostě nebyla možná.
Sibiřané měli i další výhody, díky nimž se lišili od většiny ostatních severských plemen. Protože byli vychováváni v rodinném prostředí a nebyli ponecháni sami sobě, mohli jim být svěřeny děti, mohli běhat rychleji, déle a s menším množstvím potravy než kterékoli jiné plemeno na světě. To platí pro huskyho dodnes.
Smutné je, že v zemi, kde se narodil, už dnes možná nezůstal žádný čistokrevný sibiřský husky. Zmizeli během stalinských čistek spolu s většinou Čukčů. Někteří huskyové však byli vyvezeni do Severní Ameriky, poslední dorazili v roce 1929.
Leonhard Seppala, Sérum Run a Iditarod
Jedním z největších jmen sibiřské historie je jméno Nora Leonharda Seppaly. Leonhard se narodil za polárním kruhem a kruté počasí mu nebylo cizí, když v roce 1914 emigroval do Ameriky, vybral si za svůj nový domov chladnou Aljašku. Začal pracovat na zlatých polích, řídit nákladní psy a brzy začal závodit se spřežením.
V roce 1914 Seppala proháněl svůj tým psů v „All Alaska Sweepstakes Race“, byl těžce poražen. Ztratil se v bílé vánici a přiblížil se k dvousetmetrovému srázu, jen pohotovost jeho rodilého sibiřského vodicího psa ‚Suggena‘ zabránila úplné tragédii. V následujícím roce Seppala vyhrál All Alaska Sweepstakes, a to tři roky po sobě. Seppala prokázal schopnost huskyho závodit na všech vzdálenostech.
Největšího výkonu dosáhl Leonhard Seppala v lednu 1925 a neměl nic společného se závoděním. Nome zachvátila zuřící epidemie záškrtu, zemřely už dvě eskymácké děti a panovaly obavy, že domorodé obyvatelstvo, které bylo nemoci málo vystaveno, může být zcela vyhubeno, pokud okamžitě nepřijdou léky.
Městské malé zásoby séra byly vyčerpány, nejbližší zásoby byly téměř 1000 mil daleko v Anchorage. Aljašská železnice je mohla dopravit až do Nenany, ale ta byla stále vzdálená 658 mil. Na celé Aljašce byla jen tři letadla a tři lidé, kteří s nimi uměli létat, trávili zimu jinde. Letadla byla navíc uzemněna větrem o rychlosti 80 km/h a zuřícími vánicemi. Obávali se, že se letadla během vánic neudrží ve vzduchu a že sérum bude ztraceno.
Na pomoc přišli sibiřští huskyové. Pod vedením Leonharda Seppaly bylo na cestu najato 20 potápěčů a 100 psů. Psi uběhli za pět a půl dne 658 mil po poštovní trase, která obvykle trvala 25 dní, a někdy cestovali ve vánicích a závějích vysokých až po pás. Sněžilo tak hustě, že řidiči neviděli psy před sebou. Občas teplota klesala až k 62 stupňům pod nulou. Dva psi v postrojích skutečně umrzli; jejich musher Charlie Evans je vystřídal a spolu s ostatními psy táhl spřežení zbývající míle sám.
Leonhards ujel 340 mil štafety, jeho vedoucím psem byl Togo, syn vynalézavého Suggena. Togo byl malý pes a na dnešní poměry nic moc, ale dokázal vést tým jako žádný jiný pes. Seppala odhadoval, že Togo během své kariéry uběhl přes 5 000 mil. Velký sérský běh byl jeho posledním vystoupením. Stárnoucí a na cestě zraněný starý hrdina byl posléze penzionován a později zemřel v roce 1929 ve věku 14-15 let.
Závěrečný úsek štafety běžel Gunnar Kassan, který řídil Seppalovu druhou šňůru psů a jako vodicího psa používal psa jménem Balto. Když se Kassan ztratil na ledu řeky Topkok, byl to právě Balto, kdo vyčenichal správnou stopu (ve větru o rychlosti 50 km/h) a bezpečně dovedl tým na místo. Kdyby to zůstalo na Kassanovi, celý tým by se propadl ledem.
Kassan se do Nome dopotácel 2. února 1925 v 5:30 ráno. Jeho psi byli promrzlí a vyčerpaní, nohy měli potrhané a zakrvácené. Sérum bylo doručeno. Z tohoto velkého závodu se zrodil moderní závod spřežení, kterému říkáme Iditarod.
„Vytrvalost, věrnost, inteligence“
.