Začněme od začátku. Jak jste se poprvé setkal s Carlosem Santanou?
Carlos a já jsme se potkali na záhonku s rajčaty. Hrál ve Fillmore v úterý večer, kdy Bill Graham zrovna pouštěl místní. A jeden můj kamarád, Tom Frasier, ho viděl a řekl: „Půjdu toho chlápka najít.“ A tak jsem si ho všiml. Přišel ke mně domů a řekl mi to, a já na to: „Dobře, super.“ A tak jsem si řekl: „Dobře. Našel ho, jak pracuje ve stánku s hamburgery Tick Tock na Columbia Street v San Francisku, a řekl: „Nechceš si s tímhle chlápkem zajamovat?“
Přišel, hráli jsme a samozřejmě jsme kouřili marihuanu a tak. Když přišli policajti, řekl jsem jim: „Musíme odsud vypadnout.“ A oni se vrátili. A viděl jsem jen jeho zadek a lokty. Byl daleko před námi. Říkal jsem si: „Skvělý nápad.“ Utekl jsem do rajčatového záhonu a počkal, až policajti odjedou. A tak to se mnou začalo. Myslím, že to bylo v roce 1968.
Jak dlouho potom vznikla kapela?
1968 a půl. Prostě se to stalo. Měli jsme kamaráda ze střední školy Dannyho Haro a Guse Rodrigueze na bicí a basu a byl tam Carabello. Pak se to rozrostlo. Pořád jsme přibírali nové lidi. V hudbě, kterou všichni znají, hraje Mike Shrieve, Chepito a David Brown a my všichni ostatní. To je všechno.
Kolikrát v životě myslíš, že se tě někdo ptal, jestli chceš hrát na Woodstocku? Myslíš, že už jsou to tisíce?
Můžu o tom mluvit. Je to pořád ta samá historka. Faktem je, že to odstartovalo mou kariéru. Odstartovalo to nás všechny. Jestli jsi byl na tom koncertě, tak jsi udělal kariéru. Pak už jde jen o to, co s tím uděláte. Hudebně jsme se spojili s generací lidí, se kterými je třeba se spojit. Tak nějak to je. A odtud to šlo dál.
Věděl jsi, když jsi hrál, jak moc byl Carlos na meskalinu?“
Ne, neměl jsem o tom ani tušení. Vlastně jediné, co mě napadlo, bylo: „Člověče, ten má fakt problém se naladit.“ A taky jsem si říkal, že je to těžké. To byla moje myšlenka. Zjistil jsem to až o několik let později. Pak jsem si řekl: „Aha! Dobře! Teď už to chápu!“
Ty jsi byl naprosto upřímný?
Kromě jednoho nebo dvou piv, jo.
Myslím, že to byl opravdu film, který vytvořil legendu skupiny, která nikdy nezemře.
Nezemře. Je to naprosto úžasné. Když se ohlédneš za tím, čím si všichni procházeli, každý jednotlivě, ale hlavně Carlos. . . . Sedí tam a drží se kytary, protože byl pod vlivem meskalinu. Říkal si: „Bože, ať to zvládnu. Už to nikdy neudělám.“ No, lhal. A já jsem prostě hrál, jak nejvíc jsem mohl. Carlos říkal: „Vznášeli jsme se jako draci a Gregg ležel na zemi a držel se za struny.“ A tak jsem si říkal, že to není pravda. Jediné, co jsem mu na to mohl říct, bylo: „Jo, ale já tě dohnal“. Zanedlouho jsme se všichni vznášeli všude možně.
Po Woodstocku měla Santana spoustu velkých rádiových hitů a ty jsi ve všech zpíval hlavní roli. Rozčiluje tě, že si spousta lidí myslí, že je nazpíval Carlos, nebo přinejmenším neznají tvoje jméno?“
„Nerozčiluje“ ne, ale mate mě to. „To si ze mě děláš srandu? Viděl jsi vůbec něco z toho, co jsme dělali? Byl jsi někdy na koncertě?“ Je to pořád to samé. Ale podívej, vybrali jsme si „Santanu“, protože to bylo cool jméno. Dobře se tiskne. Zdůrazňovalo to, o co v té době šlo. Bylo to jako „The Paul Butterfield Blues Band“ nebo „Allman Brothers“. Všechny ty názvy vycházely z blues. A on byl tak nějak v popředí. Tak jsme to vybrali a bylo to. Všichni říkali, že je lídrem kapely a že je to on.
Když se na to dívám zpětně, tak se to nestalo. Ta kapela byla opravdu kapela. Proto to tak dobře fungovalo. Řekněme to takhle: Bez deseti procent, které do toho vložil tenhle člověk, a dvaceti procent, které do toho vložil tenhle člověk – Carlos a já jsme udělali 40/40 nebo kolik – bez toho zbytku by to nebyla taková hudba, jaká to je.
Po třetím albu se chtěl hudebně vydat jiným směrem. Měl jsi na to jiný názor?“
Měl jsem na to úplně jiný názor. Když jsi Beatles a chceš do své hudby dát rohy nebo udělat Rubber Soul nebo cokoliv jiného, tak můžeš, protože jsi Beatles. . . . Ale my jsme Santana a změnit kompletně směr hudby a ztratit lidi, které už máš, přejít od hudby Santana III v podstatě k jazzu – to jsem považoval za chybu a měl jsem pravdu.
Ale nemohl jsi tomu zabránit.
Ne. Další věc je, že osobně jsme byli všichni vzhůru nohama. Carlos to v těchto dnech dobře vystihl, když řekl: „Nechovali jsme se k sobě moc dobře.“ To je pravda. To je přesně ono. Bylo toho příliš mnoho a příliš brzy. Měli jsme svět v hrsti a neuvědomovali jsme si to. To se stalo. Ale mluvit o tom, že jsme měli chvilku času? Byl jsem tak pyšný na to, co díky tomu vzniklo. Tak pyšný.
Pověz mi o dni, kdy jsi odešel. Jaký byl tvůj bod zlomu, kdy jsi věděl, že končíš?“
„Nerad o tom moc mluvím, ale Carlos vznesl požadavek, aby z kapely odešel ten a ten. Ale dělali jsme to všichni společně. On vznesl požadavky, a tím nechci říct, že se úplně mýlil, ale byl to způsob, jakým to udělal. Nemohl jsem s tím žít. K tomu jsem se neupsal. Skončili jsme dost špatně. Ale hudba, kterou jsme vytvořili, vznikla díky všemu tomu zápalu. Bez něj by to nejspíš nevzniklo. Vždycky jsem říkal: „Hele, chceš dobrou latino rockovou kapelu? Radši v ní měj Nora!“
Co jsi dělal hned po odchodu z kapely?“
Úplně jsem opustil hudbu. Prostě jsem si řekl: „Končím. Chci dělat něco úplně jiného.“ Tak jsem si s otcem založil restauraci v Seattlu. Ne že by to byl špatný nápad podnikat s otcem, ale přeskočit z hudební branže do restaurace je jako přejít z pánve na friťák. Zapomeňte na to. Je to hrozné. Zkrátka potřebujete tisíciprocentní kapacitu, aby to fungovalo, protože každý večer nikdo nepřijde. Byla to docela katastrofa. Zároveň jsem se naučil spoustu věcí. Byl jsem opravdu hrdý, že jsem to dělal s tátou, ale byl to špatný počin. Hele, když vyhraješ, tak prohraješ. Tak to chodí.
Jak začalo Journey?
To začalo hned potom. Zavolali mi Neal a Herbie . A Herbie byl hlavním pilířem toho, proč to fungovalo. Zavolali mi a zeptali se: „Co to děláš?“. Řekl jsem: „Nic.“ Řekli, že se chystají založit něco, co se jmenuje Golden Gate Rhythm Section. Byla to v podstatě kapela, která hrála pro umělce, kteří přijeli do města. To mi řekli, ale během dvou týdnů jsme psali písničky. Byl to nesmysl. Lhali .
Journey v těch prvních letech hodně koncertovali a neprodali spoustu desek. Muselo to být těžké.
Velmi. V té době, když jsi mladý a máš tu cikánskou krev a cestuješ, je všechno zapomenuto. Měli jsme nějaký cíl. Byl v tom skutečný cíl úspěchu. My jsme to tolik nevnímali. Opravdu jsme jezdili na čtyři měsíce v kuse, dva týdny volno, čtyři měsíce v kuse, dva týdny volno. Bylo to prostě neustálé a dost vyčerpávající.
Jak jste se dozvěděl o tom, že najali druhého zpěváka?
Myslel jsem si, že je to ohromné, protože už nebudu muset hrát na čtyři nástroje najednou, na harmoniku a zpívat hlavní a doprovodné písně. Líbila se mi celá ta představa, co by se z toho mohlo stát. Když Perry poprvé vstoupil do kapely, říkali jsme si s Nealem: „Já nevím. Tenhle kluk to tak nějak křepčí.“ Chtěli jsme to rozjet. Ale když se podíváte na výsledný produkt, mýlili jsme se. Alespoň co se týče úspěchu, byl to on.
Začali jsme psát písničky pro zpěváka, místo abychom psali písničky pro všechnu tu sólovou tvorbu a zkušenost s hraním. Mimochodem, kdyby Journey vyšla před deseti lety, hráli bychom na jam circuit. Bylo by to úplně něco jiného, protože to bylo nabité energií a cool a jiné se všemi těmi rytmy, sóly a tak. Pak jsme se dostali k tomu, že jsme to začali hrát na vokály a bylo to super.
Píseň jako „Lights“ byla pro vás v té době úplně jiný druh věci. Nevadilo ti dělat takové jemnější balady?“
Ne, víš co? Řeknu to takhle. Hudba je hudba a pro mě je to jedno. Mohl bych se vrátit k Franku Sinatrovi a říct si: „Člověče, to je úžasný.“ To je úžasný. To, co jsme udělali s Journey, bylo to samé. Byla s tím spojená jamová záležitost, ale pak to začalo být kongruentnější a víc o vokálech a harmoniích. To jsem nikdy nedělal. Přišlo mi to velmi přitažlivé.
V podstatě dodnes používám tyto nápady ve své vlastní hudbě. Možná to není tak silné nebo tolik harmonií a trojhlasů a všech těch věcí, ale je to stejný přístup. Hodně jsem se o psaní hudby naučil od Journey a její… cesty .
Takže kapela startuje. Máte obrovské hity s „Wheel in the Sky“ a „Lovin‘, Touchin‘, Squeezin'“ a pak odejdete. Co se stalo?
Odešel jsem, protože se mi už nelíbil můj život. Už jsem to říkal milionkrát a vím, že se najdou lidi, kteří řeknou: „To není ten důvod“. Ale odešel jsem, protože jsem byl nespokojený s tím, co jsem dělal ve svém vlastním životě. Měl jsem rád vedení. Miloval jsem hudbu. Miloval jsem to, co jsme vybudovali. Jen jsem nebyl šťastný, tak jsem to musel zatroubit a prostě to ukončit.
Všichni si myslí, že to bylo proto, že přišel Perry a začal zpívat všechny hlavní písničky. Proboha! Zase jsem byl tak roztahaný se všemi těmi klávesovými party a zpěvem leadů, že byl pro mě vítaným zjevem. A uměl zpívat jako pták! Nebylo těžké na to přijít. Nikdy jsem nebyl proti. Pořád jsem chtěl zpívat, ale to šlo tak nějak stranou . To už je ale jiný příběh. To je tak nějak všechno. Líbilo se mi, že jsme chtěli napsat něco jiného.
Myslím, že tyhle mylné představy vznikají proto, že Departure vyšlo v roce 1980 a ty jsi moc nezpíval.
To je úplně špatně! Celé je to špatně! Je jedno, kolikrát to řeknu. Třeba to nakonec pochopíš správně. To bude opravdu fenomenální. Nezáleží na tom, kolikrát lidem řeknu velmi jednoduše: „Takhle to je. Byl jsem nešťastný. Příliš jsem pil. Bla, bla, bla. Už jsem neměl pocit, že je to pro mě. A ze všeho nejvíc jsem chtěla založit rodinu“. A mimochodem, rodina byla mým nejlepším dílem. Opravdu je. Můj syn a dcera, moje žena, to je výjimečné. Udělal jsem správnou věc, ale s klukama na Facebooku to prostě nehraje dobře .
Jak ses cítil, když jsi odešel a oni se jen zvětšovali a zvětšovali a měli všechny ty hity? Měl jsi někdy malinkou chvilku lítosti?
Ne. Cítil jsem se velmi hrdý, že jsem pomohl vybudovat něco, co zašlo do takového extrému. Vždycky jsem to tak cítil. Ano, bez toho, že bych to dělal, by se to možná nikdy nestalo. Ale není to o mně. Je to o všech. Je to mylná představa v tomto oboru: „Kdo co dělá?“. Všichni jsme něco udělali. Musím ti říct, že bez manažera Herbieho Herberta by se to nestalo.
V osmdesátých letech ses podílel na několika albech Santany. Vypadá to, že jste se zase spřátelili.
Byli jsme občasní přátelé. To je to nejlepší, co k tomu můžu říct. Rád s ním hraju hudbu, ale pak na některé věci, které dělá, řeknu: „Ne, s tím nesouhlasím.“ To je pravda. Pak se odcizíme.
Řekni mi něco o kapele Abraxas Pool, kterou jsi založil v roce 1997 a která byla v podstatě Santana mínus Santana.
Dělali jsme to u mě doma v malé chatce s tím nejmenším vybavením. Všichni jsme se tísnili v jedné místnosti, jako když jsi byl dítě. A za dva týdny jsme tu hudbu napsali.
Jsem si jistý, že bez Carlose bylo těžké získat velkou pozornost.
Jo. Tak je to vždycky, protože se jmenuje Santana. A tak je těžké si uvědomit, že v kapele byli i jiní hráči, díky kterým ta hudba vznikla. Carlos to nedělal sám. A stejně tak bych řekl, že ani já ne. Byli to všichni.
Jaká byla zkušenost se Síní slávy, když ses tam dostal se Santanou?
Zavolali mi, že mě tam přidají, a já si řekl: „To je moc fajn, ale já si stavím hot rod. Prostě mi pošli cokoliv.“ Stavěl jsem Ford z roku 32 a zavolal mi můj bubeník Ron Wikso a řekl: „Možná by sis to měl rozmyslet. Spousta lidí dostává ceny Grammy a tohle a tamto, ale Rock &rollová síň slávy? Ta tu zůstane.“ Tak jsem tam šel a líbilo se mi to. Užil jsem si to.
Ten večer jsi hrál s Peterem Greenem.
Ano! Michael Shrieve mě na Petera Greena upozornil mnohem dřív. On mě přivedl na „Black Magic Woman“. Říkal jsem si: „To je tak super. Tohle fakt umím zpívat.“ Stal se z toho hit číslo pět nebo tak nějak. Dodnes ji zpívám stejně, jen s většími koulemi. Jen jsem teď starší.
Jaká byla zkušenost s působením v All Starr Bandu Ringo Starra?
Být Beatles, asi bych byl architekt. Na střední a vysoké škole v té době začalo být hraní v kapele opravdu cool. Vždycky jsem to měl v pozadí. Tak jsem se spojil s těmi kluky, abychom to hráli. Hlavně jsem vždycky chtěl hrát hudbu, kterou jsem chtěl hrát, ne kopírovat od někoho jiného. To totiž neumím. Jsem v tom příšerný. „Kam se ti poděje prst? Na tohle zapomeň! Nevím, co je to za akord, ale zní to líp.“
Setkání s Ringem, to bylo poprvé, kdy mi někdo řekl: „Děláme tyhle písničky.“ A já jsem mu to řekl. A já na to: „Ty vole. Jsi si jistý, že jsi zavolal tomu správnému člověku? Já tohle nedělám. Tohle nedělám!“ O sedm let později zřejmě ano!“
Jaké byly první zkoušky, když jsi zjistil, že hraješ všechny ty klasiky Beatles s Beatlem?“
Tak tvrdě jsem cvičil. Řekl jsem Marku Riverovi, hudebnímu režisérovi: „Pošli mi ty věci hned. Jestli mi to nepošleš hned, budu se stydět. Nevím, co s tím mám dělat. Mám hrát na varhany nebo na klavír? Na tomhle není ani klavír, ani varhany. Vůbec nevím, co mám dělat!“ „Nevím. Tak to udělali a já přišel na první zkoušku a první konkurz a objevil se Ringo a já si říkám: „Do prdele! Hraju s Ringo Starrem! Děláte si ze mě srandu?“
A dva roky jsem si říkal: „Do prdele! Hraju s Ringo Starrem!“ A pak jednoho dne v letadle sedíme všichni uvolněně. Je to takový pohodář, krásný člověk. Seděl jsem vedle něj a povídali jsme si o různých věcech. Řekl jsem mu pár věcí a on na to: „Konečně se uvolňuješ!“
Je zvláštní, že All Starrovy kapely vydržely jedno léto a příště už to byli jiní lidé. Ale on tě tu držel rok co rok.
Já a Luke . Mimochodem, o Lukovi toho nemůžu říct dost. Kromě jeho talentu je to opravdu dobrý člověk. Důvod, proč hraje tak dobře, je ten, že to má v sobě. Je to skvělý člověk. A Ringo si prostě řekl: „Tohle se opravdu povedlo. Proč bych to měl měnit? Tohle opravdu funguje.“ Já a Luke dokážeme zahrát prakticky cokoli. To jsem tehdy nevěděl.
Můžete hrát písničky Toto nebo Men at Work nebo Todda Rundgrena nebo cokoliv jiného.
Jo, není to přesně to, co se hrálo na deskách. Je to jako: „OK, tady jsou ty změny. Ale kam se to hodí?“ To samé s Ringovými věcmi. Jeho právník, který s ním byl 40 nebo 50 let, říkal: „Prostě jsi tou věcí zaplnil místnost. Zní to fantasticky.“ Já na to: „Já vím. Když si sedneš do pozadí, zaplní to celou místnost. Když si sedneš dopředu, je to varhanní kapela a není to tak dobré.“
Musí to být příjemný zážitek, protože letíš soukromým letadlem, bydlíš v pěkných hotelech a celé to neleží jen na tvých bedrech.
O tom to celé je. Vedl kapelu stejně, jako já vedu tu svou, až na to, že je to na steroidech. Je to nejlepší cestování, nejlepší jídlo, nejlepší všechno. S každým se zachází dobře. Neexistují žádná pravidla kromě toho, že se staráš o svůj koncert. A dostaneš zaplaceno. Je to jako chlapecký klub, který cestuje po celém světě, aby hrál pro lidi. A oni přijdou. Je to zatraceně nejlepší věc, kterou jsem kdy dělal, protože tam nejsou žádné mezihry. Tak, jak to vede, není o čem se dohadovat.
Jaká byla zkušenost s natáčením reunionové desky Santana IV v roce 2013?
Neuvěřitelná. Nejvíc mi to připomněl Michael Shrieve: „Greggu, nezáleží na tom, co děláš. Všechno je správně.“ Být s těmi kluky a hrát s nimi bylo jako za starých časů. Opravdu jsme chtěli, aby nám to všem fungovalo, a to se povedlo. Myslím, že ty nahrávky jsou neuvěřitelné. To je to, co bych udělal, kdybych to režíroval, udělal bych Santanu IV po Santaně III. A jde o to, že to byl Carlos, kdo to tak nazval. Řekl: „Chci, aby se to jmenovalo Santana IV, protože tehdy kapela skončila.“ A tak to bylo. Já jsem řekl: „Jdu do toho.“
Hráli jste v Las Vegas a jen na několika dalších koncertech. Proč se nekonalo turné?“
„Nevím. Management nebo Carlos to celé zatrhli. S Journey jsme odehráli tři skvělé koncerty. Neal s námi hrál. Bylo se na co dívat. Šlo to skvěle. Měli jsme tři koncerty: New York, Allentown a Mohegan Sun. Velká kolosea. A pak se to celé stáhlo. Chtěl jsem odehrát třicet koncertů a vrátit peníze lidem, kteří to chtěli vidět.
Nemáš tušení, proč to skončilo?
Ne. Dodnes ne.
Ptal ses Carlose?
Ne. Možná to vím, ale nebudu ten, kdo to řekne. Víš, co tím myslím?“
Ne tak docela, ale to nevadí. Na začátku tohoto roku jsi odehrál několik koncertů s Nealem Schonem a bývalým bubeníkem Journey Deenem Castronovem pod názvem Journey Through Time. Jaký to byl zážitek?
Také úžasný. Skvěle jsem si to užil. Především jsem si mohl zahrát s Deenem a Marcem společně s Nealem. Opravdu jsem se s nimi spojil. Jsou to neuvěřitelní hráči. Měli jsme tolik materiálu. Musel jsem ho zkrátit. To, co chtěl Neal udělat, jsem si říkal: „To je nemožné. Tohle nikdo nedokáže. Je to příliš mnoho informací.“ Musel jsem se vrátit a naučit se ty věci. Ale hrál jsem to rád a reakce publika byla taková: „Páni, to jsou ti Journey, které si pamatuju.“
Některé z těch písní Journey, jak si představuji, jsi nehrál asi 40 let.
Jo, musel jsem se vrátit. Jedna písnička se jmenuje „Daydream“ a já jsem se zeptal klávesisty: „Co je to za písničku ‚Daydream‘? Odkud pochází?“ A on na to: „Je z Evolution.“ Vrátil jsem se k ní, poslechl si ji a řekl jsem si: „Aha, já jsem ji napsal spolu s ním.“ Nepamatoval jsem si, že jsem ji napsal já.
Jaké to bylo hrát písničky jako „Don’t Stop Believin‘ „, na kterých jsi nikdy nehrál?
Neměl jsem žádný problém, protože Deen ty věci zpíval a znělo to tak, jak to má znít. Udělali jsme to trochu zemitější, protože tam nebyl žádný … . Bylo to prostě opravdové. Všichni hráli opravdově. S těma věcma jsem neměl problém. Vlastně když se ke kapele přidal Jonathan Cain, přišel s písničkami, které bych nedokázal napsat ani za milion dní – a on je napsal. A kapela se díky tomu stala úspěšnou. Chci tím říct, že jsem to pomohl vybudovat a vím, že jsem to udělal. Kdybych tam byl já, neměl by koncert.“
Odehráli jste jen několik koncertů Journey Through Time a Neal na Twitteru napsal, že další budou koncem roku, ale od té doby jste nehráli. Co se stalo?“
V podstatě se vrátil k Journey a ti byli letos mimo, takže se to celé tak nějak rozpadlo. Měli jsme pár koncertů, které jsme odehráli společně, ale on se pustil do další věci. A to se stalo. A to je v pořádku.
Myslíš, že by se to v budoucnu mohlo obnovit?
Nevím. Momentálně jsem Nealovi zavázán, protože mám Deena a Marca ve své vlastní kapele, která se jmenuje New Blood. Už jsme nahráli tři písničky, které jsou úplně jiné než všechny tyhle věci. Kdybyste je slyšeli, řekli byste si: „Ty vole, to je něco jinýho.“ To je fakt. Vychází to z toho, co začal Neal. Jak už jsem řekl, jsem mu za to vděčný. Tihle kluci jsou fenomenální muzikanti. Pikantní je, že můj syn hraje na Sonic Ranch na slide kytaru. A je na celém DVD a videoklipech. Nejde jen o tyhle nostalgické věci. Připadám si jako Jack Nicholson. „Ještě jste nic neviděli.“ Tak se opravdu cítím.
Řekni mi něco o Sonic Ranch. Vím, že se na něm pracovalo několik let.
Začal jsem s ním asi před 18 lety. Začal jsem s tím a pak jsem měl práci. Začal jsem s Ringem, Santanou IV… všechny tyhle věci mi vzaly všechen čas a já nemohl dokončit, co jsem začal. A všechny ty věci měly přednost. Jsem si jistý, že to každý pochopí.
Řekni mi něco o „What About Love“. Byla inspirována Ringem?“
„Poselství je inspirováno Ringem. Začal jsem ji hrát s Ringovou kapelou během našich zvukových zkoušek. Nebyla ještě úplně hotová a já jsem našel basovou linku, kterou jsem chtěl mít, a stala se z ní věc. Hlavně je to o jeho poselství míru a lásky. Trochu jsem to vyšperkoval. Říkal jsem si: „Posloucháte mě lidi? Slyší to někdo?“
Co tě přitahovalo k tomu, abys znovu nahrál starou píseň od Journey „Look Into the Future“? Vždycky jsem tu píseň miloval a tehdy jsem neměl takovou představu o tom, co říká. Vlastně toho říká spoustu. Ale líbila se mi textově i celkově. Rozhodl jsem se: „Pojďme to udělat. Tuhle melodii miluju.“
Bylo skvělé, že jsi přibral Michaela Shrievea, aby hrál na bicí.
Hraje v písni „Only You“. Je to píseň, kterou jsem napsal o své ženě. Ona mi řekla: „Nikdy jsi nenapsal písničku o mně.“ A já na to: „Zlato, všechny písničky jsou o tobě.“ A tak jsem jí řekl, že to není pravda. Svým způsobem na to řekla: „Kecy“. A já na to: „Napíšu o tobě písničku.“ A tak jsem jí řekl, že o ní napíšu písničku. A to je ta pravá. Shrieve byl ideální člověk, aby v ní hrál na bicí, protože je velmi lyrický bubeník. Hraje pro tu písničku. Mimochodem, stejně tak Deen Castronovo. Jsem z něj unešený. Hraje jednoduše a vždycky na správných místech. Je velmi těžké ho najít. Shrieve je na tom stejně. Je to o té písničce. Proto byl vybrán. Navíc je to skvělý kamarád. Znám ho odjakživa.
Řekni mi něco o své nové kapele.
Jmenuje se New Blood. Už jsme nahráli tři písničky. Mám čtyři, které jsem napsal. Doufám, že s nimi napíšu ještě nějaké další. Opravdu to záleží na klucích v kapele. Není to o mně. Když dostanu nějaké ocenění, je to skvělé, ale bez nich to nedokážu. Mám hráče, kteří opravdu hrají, kteří jsou opravdu výjimeční. To je to, co děláme. Podílí se na tom můj syn a také Yayo Sanchez, šestadvacetiletý kluk. Je to kluk z Kiss, který dostal 200 000 lajků za to, že hrál s Davem Grohlem. A je to kamarád mého syna.
Chystá se kapela příští rok na turné?“
Když dáme všechno dohromady. Ptali se mě, jestli se chystám na turné Sonic Ranch. Ne, chystám se na turné se vším všudy. Chystám se porušit všechna pravidla. Poruším všechna existující pravidla a vytvořím pár nových. Pojedu tam a udělám nové věci se Sonic Ranch, Santanou, Santanou IV a Journey, protože mám všechny lidi, kteří to mohou udělat.
Jaký byl pro tebe zážitek ze Síně slávy Journey?
Bylo to super. S těmi kluky to bylo pořád stejné. Přijdeš tam a uděláš tohle, převezmeš cenu. Bylo super tu cenu dostat. Bylo fakt super sedět vedle Neala a jít tam nahoru a jen tak se poflakovat a dělat tohle. Nebyli jsme spolu už léta, kromě Neala a mě. Byl to super zážitek. Bylo to dobrý.
Konečně sis zahrál s Arnelem.
To, po čem teď jdu, je mnohem víc cool zážitek, to ti můžu říct.
Mluvil jsi ten večer se Stevem Perrym?
Ne. Nikdo s ním nemluvil! Všechno dělá za zavřenými dveřmi a já to nechápu. Nerozumím tomu a je mi to jedno. Já bych to takhle nedělal. Tady s tebou mluvím já. A není se mnou docela jednoduché mluvit? To jsem já. Všechny ty nesmysly, kterými prochází, plíží se zadními dveřmi . . . No tak, člověče! Tohle budeš dělat celý život? Děláš si srandu?
Strávil jsem s ním čas asi před rokem, když vydal album. Připadal mi docela normální a otevřený.“
Víte co: on se tak jeví pořád. Jde mi o to, že po letech, co toho chlapa znám, se tak jenom jeví. Co ti říkám, můžeš si tisknout, kdykoli budeš chtít, kdykoli budeš chtít. Všechno je absolutní evangelium. Jasně, tady jsem to posral já, tady to posrali oni a bla, bla, bla. Steve si velmi chrání to, kým je, a své hlasové schopnosti. Je to zkurvený nesmysl. Dřív nebo později si všichni řeknou: „Je to tak trochu kokot, co?“ A pak se to stane. Vím, že mám pravdu. Přesně to se stane. Objeví se skuteční lidé, a ti, co nejsou, se objeví taky. Takhle jsem žil celý život.