Frontiers in Systems Neuroscience

Úvod

V posledních dvou desetiletích dramaticky vzrostl počet studií o regulaci emocí. Tyto studie posílily naše znalosti o tom, jak je účinnost regulace emocí klíčová pro různé aspekty zdravé afektivní a sociální adaptace (Gross, 2001; John a Gross, 2004). Dysregulace emocí dále typicky charakterizuje poruchy nálady a úzkostné poruchy (Gross a Thompson, 2007).

Dvě hlavní strategie regulace emocí, které byly zvláště studovány, jsou kognitivní přehodnocení a expresivní potlačení (Gross a John, 1998). Zejména kognitivní přehodnocení je definováno jako snaha reinterpretovat situaci vyvolávající emoce způsobem, který mění její význam a mění její emocionální dopad (Lazarus a Alfert, 1964; Gross a John, 2003). Expresivní potlačení je definováno jako snaha skrýt, potlačit nebo omezit probíhající emočně expresivní chování (Gross a Levenson, 1993; Gross a John, 2003).

Na základě analýzy toho, jak se emoce vyvíjejí v čase, se tvrdí, že kognitivní přehodnocení a expresivní potlačení mají svůj primární dopad v různých bodech procesu generování emocí (obrázek 1; Gross, 2001; Gross a John, 2003). Konkrétně kognitivní přehodnocování je strategie zaměřená na předchůdce, která působí dříve, než dojde k úplné aktivaci tendencí k emoční reakci. Lze tedy očekávat, že změní celý časový průběh emoční reakce dříve, než se emoční reakce zcela vytvoří. Expresivní potlačení je strategie zaměřená na reakci, která zasahuje, jakmile již emoce probíhá a poté, co již byly zcela vygenerovány behaviorální reakce. Lze tedy očekávat, že bude vyžadovat opakované úsilí o zvládnutí průběžně vznikajících emočních reakcí, což je náročné na zdroje jedince.

Použití kognitivního přehodnocení umožňuje realizovat a produkovat interpersonální chování, které je vhodně zaměřeno na sociální interakci a je druhými vnímáno jako emočně angažované a citlivé. Oproti tomu expresivní potlačení přichází relativně pozdě v procesu generování emocí a zásadně modifikuje behaviorální aspekt emočních reakcí, aniž by snižovalo subjektivní a fyziologické prožívání negativních emocí, na které není potlačení přímo zaměřeno, a které tak mohou nadále přetrvávat a hromadit se nevyřešené. Protože expresivní potlačení přichází v procesu generování emocí pozdě, vyžaduje od jedince, aby usilovně zvládal emoční reakce, které se neustále objevují. Toto opakované úsilí vyčerpává kognitivní zdroje na úkor sociálních výkonů a vytváří v jedinci pocit nesouladu mezi vnitřním prožíváním a vnějším projevem (Higgins, 1987). Konečný účinek tohoto pocitu neautentičnosti může vést k negativním pocitům vůči sobě samému, což ztěžuje navazování citově blízkých vztahů a spíše přispívá k vyhýbavému, odkloněnému a úzkostnému vztahovému chování (Sheldon et al., 1997; John a Gross, 2004).

V následujících částech budou stručně analyzovány experimentální poznatky o kognitivním přehodnocování a potlačování exprese. Poté budou zohledněna individuálně-diferenční zjištění o dispozičním využívání těchto dvou strategií. Nakonec budou podrobně rozebrány strukturální základy mozku a funkční aktivace související s obvyklým používáním kognitivního přehodnocování a expresivního potlačování.

Experimentální studie

V experimentálních studiích jsou účastníci vystaveni situacím vyvolávajícím emoce a náhodně přiřazeni k používání strategií kognitivního přehodnocování nebo expresivního potlačování nebo k přirozenému jednání (kontrolní stav). Experimentální studie využívají výkonné výzkumné plány: díky přímé manipulaci s procesy regulace emocí totiž mohou prokázat bezprostřední kauzální účinky konkrétních strategií na závislé proměnné, které jsou předmětem zájmu, jako jsou afektivní, kognitivní a sociální důsledky.

Všechny experimentální studie prokázaly, že kognitivní přehodnocení má pozitivní dopad v afektivní oblasti tím, že snižuje negativní emoční prožívání a negativní emoční behaviorální expresi bez jakéhokoli zvýšení fyziologické aktivace. Naopak potlačení má negativní dopad snižující pozitivní emoční prožitek a ponechávající nezměněný subjektivní negativní emoční prožitek a zhoršující fyziologickou aktivaci (Gross a Levenson, 1993, 1997; Gross, 2002; Mauss et al., 2005; Hayes et al., 2010; Brans et al.,

Kognitivní přehodnocení vede k nezměněnému nebo zvýšenému behaviorálnímu paměťovému výkonu, zatímco expresivní potlačení paměťový výkon zhoršuje (Richards a Gross, 1999, 2000; Dillon et al., 2007; Sheppes a Meiran, 2007, 2008; Hayes et al., 2010). Paměťová výhoda kognitivního přehodnocování může být podřízena efektu úrovně zpracování (Dillon et al., 2007), který je charakterizován hlubší kognitivní analýzou podnětů (Craik a Lockhart, 1972).

V experimentálních studiích zaměřených na účinky strategií regulace emocí v sociálním kontextu je jeden člen každé dyády zpravidla požádán buď o potlačení, přehodnocení, nebo o přirozenou interakci se svým konverzačním partnerem. Při interakci s osobou, která používala potlačení, pociťovaly pokusné osoby větší stres (tj. větší zvýšení krevního tlaku) než při interakci s osobou, která používala přehodnocení (Butler et al., 2003; Richards et al., 2003). Zatímco tedy reappraisal nemá škodlivé účinky, kognitivní náklady expresivního potlačování mohou současně ohrožovat sociální fungování, protože potlačující osoba nepřebírá informace potřebné k adekvátní reakci na druhé a zdá se, že není naladěna na tok interakce.

Studie individuálních rozdílů

Protože experimentální studie nemohou zohlednit dlouhodobé, kumulativní důsledky používání jednotlivých regulačních strategií pro emoční život, vztahy a pohodu jedince, byl použit doplňkový, korelační výzkumný přístup. Za tímto účelem Gross a John (2003) vyvinuli sebeposuzovací dotazník Emotion Regulation Questionnaire (ERQ) k posouzení individuálních rozdílů v používání habituálního, dispozičního kognitivního přehodnocování a expresivního potlačování. Studie využívající ERQ ukázaly, že obvyklé používání těchto strategií se mezi jednotlivci systematicky liší a je stabilní v čase (Gross a John, 2003). Kromě toho kognitivní přehodnocování a expresivní potlačování vyústilo v mizivou souvislost s inteligencí, sociální žádoucností a osobnostními rysy, ale ve vysokou souvislost s konstruktem neautentičnosti, zvládání stresu a zvládání nálady (John a Gross, 2004).

Používání kognitivního přehodnocování v každodenním životě souvisí s větším prožíváním a vyjadřováním pozitivních emocí a menším prožíváním a vyjadřováním negativních emocí. Naopak jedinci často využívající expresivní potlačení prožívají a vyjadřují méně pozitivních emocí, aniž by se lišili v těch negativních (Gross a John, 2003; Abler et al., 2010; Larsen et al., 2012). Expresivní potlačení však může zvyšovat negativní afekty díky svému striktnímu propojení s neautentičností, konkrétně vést ke špatnému pocitu ze sebe sama a dokonce k depresivním symptomům (John a Gross, 2004).

Kognitivně nemá přehodnocení vliv na mnestické výkony, zatímco potlačení negativně souvisí s pamětí, zejména pro sociálně relevantní informace (Richards a Gross, 2000; Egloff et al., 2006; Hayes et al., 2010; Moore a Zoellner, 2012). V oblasti mezilidského fungování a pohody bylo kognitivní přehodnocení zajímavě spojeno s lepším psychickým zdravím. Jedinci, kteří reappraisal běžně používají, totiž vykazovali nižší příznaky deprese, byli spokojenější a optimističtější a měli vyšší sebeúctu, úroveň zvládání prostředí, osobní růst, sebepřijetí, dovednosti zvládání, pocit autonomie a také lepší mezilidské vztahy (Garnefski et al., 2001; John a Gross, 2004). Naopak potlačovatelé se cítí mít menší sociální oporu, horší schopnosti zvládání, nižší životní spokojenost, sebehodnocení, optimistický postoj k budoucnosti, vyšší vyhýbavost a nedostatek blízkých sociálních vztahů a podpory, což jsou všechno faktory zvyšující riziko depresivních příznaků (Sheldon et al., 1997; John a Gross, 2004). Každopádně zajímavé nedávné studie prokázaly, že kultura má být moderující proměnnou regulace emocí, přičemž vztah mezi expresivním potlačováním a negativními ukazateli duševního zdraví je silnější v západní kultuře než ve východní (Soto et al., 2011; Hu et al., 2014).

Neurální koreláty kognitivního přehodnocování a expresivního potlačování

Jelikož obvyklé používání strategií regulace emocí vykazuje stabilní individuální rozdíly, mohlo by být možné, že tyto strategie buď jako důsledek (tj. již existující individuální rozdíly v objemu vedou k rozdílům v regulaci emocí), nebo jako předpoklad (tj. objemy mozkových oblastí jsou ovlivněny používáním strategií regulace emocí) souvisejí s individuálními rozdíly v objemu mozku a funkční aktivaci. Několik studií zkoumalo základní neurobiologické substráty používání kognitivního přehodnocení a expresivního potlačení.

Následuje přehled studií o strukturálních a funkčních rozdílech mozku spojených s používáním kognitivního přehodnocení a expresivního potlačení.

Strukturální studie mozku

Ve studii zobrazování magnetickou rezonancí (MRI) Welborn et al (2009) zkoumali vztah mezi pohlavními rozdíly v subregionech orbitofrontální kůry (OFC) a afektivními individuálními rozdíly u zdravých dospělých. Jak již bylo dříve uvedeno (Gross a John, 2003), ženy uváděly, že používají potlačení méně často než muži. Byly také zjištěny objemové rozdíly na základě pohlaví účastníků, přičemž muži vykazovali větší levé planum temporale a ženy větší ventromediální prefrontální kůru (vmPFC), pravý laterální OFC, mozeček a bazální ganglia. Pozoruhodné je, že objem vmPFC (ale nikoli OFC) pozitivně souvisel s individuálními rozdíly v kognitivním přehodnocování a negativně souvisel s používáním expresivního potlačení. Dále objem vmPFC plně zprostředkovával rozdíly mezi pohlavími v potlačování emocí a částečně v kognitivním přehodnocování.

V jiné neurozobrazovací studii založené na oblasti zájmu (ROI) zjistili Giuliani et al. (2011a) u zdravých žen pozitivní korelaci mezi kognitivním přehodnocováním a objemem dorzální přední cingulární kůry (dACC), nikoli však ventrální ACC. Nebyl zjištěn žádný vztah mezi objemem dACC a expresivním potlačením, negativním afektem nebo věkem. Vzhledem k tomu, že expresivní potlačení je strategie regulace emocí, která vyžaduje interoceptivní a emoční uvědomění, byla dále zkoumána úloha přední insulární části mozku v tomto procesu (Giuliani et al., 2011b). Ukázalo se, že objem přední insula pozitivně koreluje s expresivním potlačením, ale ne s kognitivním přehodnocením a negativním afektem. Tato zjištění jsou v souladu s myšlenkou, že rysové vzorce zpracování emocí souvisejí se strukturou mozku, a naznačují, že individuální rozdíly v kognitivním přehodnocování souvisejí s různými objemy dACC, zatímco individuální rozdíly v expresivním potlačování souvisejí s různými objemy přední insulární části mozku.

Pomocí explorativního přístupu k celému mozku zkoumali Kühn et al. (2011) strukturální koreláty obvyklého používání expresivního potlačování emocí. Zjistili pozitivní korelaci objemu pravé dorsomediální prefrontální kůry (dmPFC) s expresivním potlačením, ale žádnou souvislost žádné jiné oblasti mozku s kognitivním přehodnocením. Jak se očekávalo na základě důležité role, kterou dmPFC hraje v sebekontrole a dobrovolné inhibici jednání (Brass a Haggard, 2007; Brody et al., 2007; Campbell-Meiklejohn et al., 2008; Kühn et al., 2009), strategie regulace emocí zaměřená na reakci – expresivní potlačení – je spojena se zvýšeným objemem šedé hmoty v dmPFC. I když nelze vyloučit, že zvýšený objem dmPFC u subjektů se strategií expresivního potlačování je spíše apriorní podmínkou než důsledkem chování, lze spekulovat, že expresivní potlačování je pod vnitřní kontrolou jako důsledek internalizace společenských norem, zvyklostí a způsobů, které upravují adekvátní či nežádoucí emoční projevy.

Nedávno byla pomocí voxelové morfometrie (VBM) na velkém vzorku mladých jedinců analyzována souvislost objemů šedé hmoty apriorních ROI, včetně amygdaly, inzuly, dACC/paracingulární kůry, mediálního a laterálního PFC, s kognitivním přehodnocením a používáním expresivního potlačení, jakož i s neuroticismem (Hermann et al.), 2013a). Zajímavé je, že byla pozorována pozitivní asociace kognitivního přehodnocování a neuroticismu s objemem amygdaly. Navíc expresivní potlačení vedlo k pozitivní asociaci s objemem šedé hmoty dACC/paracingulární kůry a mediálního PFC. Tato zjištění zdůrazňují roli amygdaly v individuálních rozdílech v používání kognitivního přehodnocování i neuroticismu, která nebyla v předchozích studiích zjištěna. Kromě toho souvislost používání expresivního potlačení s většími objemy dACC/paracingulární kůry a mediálního PFC podtrhuje roli těchto oblastí v regulaci emočně-expresivního chování. Je zřejmé, že Hermann et al. (2013a) nereplikovali předchozí výsledky týkající se většího objemu dACC (Giuliani et al., 2011a) a vmPFC (Welborn et al., 2009) u jedinců často užívajících kognitivní reapraisery a většího objemu insula (Giuliani et al., 2011b) a menšího objemu vmPFC (Welborn et al., 2009) u jedinců často užívajících expresivní supresi. Naopak pozitivní korelace expresivního potlačení s objemem dACC/paracingulární kůry a s objemem šedé hmoty vmPFC je v souladu se zapojením dmPFC do sítě spojené s inhibicí jednání (Kühn et al., 2009).

Ačkoli si poněkud protiřečí, celkové strukturální studie mozku ukazují, že odlišné strukturální rozdíly objemu šedé hmoty mozku v amygdale, insule, dACC, vmPFC a dmPFC mohou být základem individuálních rozdílů v kognitivním přehodnocování a používání expresivního potlačení. Replikace těchto výsledků však stále chybí, protože většina výše uvedených studií se zaměřila na různé oblasti mozku. Kromě toho rozumnému srovnání výsledků brání metodologické faktory (např. VBM vs. ROI přístup) i charakteristiky vzorku (např. pohlaví a věk účastníků).

Funkční studie mozku

Neurální základ procesů regulace emocí byl dále zkoumán v několika funkčních neurozobrazovacích studiích pomocí manipulace se strategiemi regulace emocí (Ochsner a Gross, 2005). Obecně se používají negativní afektivní obrázky a účastníci jsou trénováni, aby snížili emoční dopad obrázků pomocí kognitivního přehodnocení. Je dobře známo, že ne u všech jedinců, kteří zažívají nepříznivé zážitky, se v důsledku individuálních rozdílů v regulaci negativních emocí vyvinou úzkostné poruchy. Každopádně se ukázalo, že častější používání habituálního (dispozičního) kognitivního přehodnocování v každodenním životě je adaptivnější. Zajímavé je, že na snížení regulace negativních emocí prostřednictvím kognitivního přehodnocení ukazuje zvýšená aktivace mediálního a laterálního PFC spolu se sníženou aktivací mozkových struktur souvisejících s emočním vzrušením, jako jsou amygdala a insula (Ochsner a Gross, 2005; Ochsner et al., 2012).

Další dispoziční přehodnocení bylo spojeno se sníženou aktivací insuly, hipokampu a amygdaly, jakož i se silnější aktivací dACC a dorsolaterálního PFC v reakci na averzivní emoční podněty (např, obrázky nebo tváře; Drabant et al., 2009; Carlson a Mujica-Parodi, 2010; Hayes et al., 2010; Vanderhasselt et al., 2013; Hermann et al.,

Nedávno byla pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI; Kanske et al., 2012) zaznamenána korelace obvyklého používání kognitivního přehodnocování se silnější down-regulací aktivace amygdaly během poučené regulace emocí také u skupiny pacientů s remitentní depresí a zdravých kontrol.) Hermann et al. (2013b) zjistili, že jedinci trpící dentální fobií s vyšším skóre dispozičního kognitivního přehodnocení vykazovali v průběhu provokace symptomů sníženou aktivaci pravého dmPFC a zvýšenou aktivaci pravého vmPFC a laterálního OFC. Kognitivní reappraisal byl spíše prediktorem habituace během expozice fobickým podnětům než závažnosti symptomů. Vzhledem k tomu, že učení se extinkci i kognitivní reappraisal jsou zásadními součástmi kognitivně-behaviorální terapie (KBT) fobií založené na expozici, jsou zjištění Hermanna et al. (2013b) poukazují na zvláštní význam zohlednění individuálních rozdílů v obecných schopnostech kognitivního přehodnocení u pacientů s fobií před expozičními sezeními a případné zlepšení těchto schopností s cílem posílit (dlouhodobé) výsledky CBT.

Dosud jen několik studií zkoumalo nervové koreláty expresivního potlačení v reakci na emoční podněty (Ohira et al.), 2006; Goldin et al., 2008; Hayes et al., 2010; Vanderhasselt et al., 2013). Ohira et al. (2006) prokázali sníženou aktivaci amygdaly při potlačování emocí. V další PET studii Goldin et al. (2008) prokázali zvýšenou aktivaci PFC, inzuly a amygdaly během potlačování obličejových reakcí vyvolávajících odpor v reakci na filmové klipy vyvolávající odpor. Individuální rozdíly v používání expresivního potlačení byly dále spojeny s vyšší aktivací amygdaly při potlačování reakcí na smutné vs. veselé výrazy tváře (Vanderhasselt et al., 2013). Potlačování výrazů obličeje v reakci na negativní snímek zapojovalo bilaterální inzulární kůru, supramarginální gyrus a střední frontální gyrus (Hayes et al., 2010).

Souběžně se studiemi objemu šedé hmoty tyto studie o funkční aktivaci během kognitivního přehodnocování a potlačování výrazu dohromady potvrzují, že diferenciální aktivace amygdaly, inzuly, dACC, PFC a OFC může být základem individuálních rozdílů v používání různých emočních strategií.

Diskuse

Souhrn experimentálních studií a studií individuálních rozdílů podtrhuje klíčovou roli kognitivního přehodnocení a expresivního potlačení v adaptivním i dysfunkčním zpracování a regulaci emocí. Strukturální a funkční studie mozku navíc zobrazují výslednou mozkovou síť tvořenou cílovými oblastmi pro několik procesů emoční regulace. Konkrétně amygdala má klíčovou roli v regulaci emocí, protože zpracovává senzorické informace z thalamu a somatosenzorické kůry a má obousměrné projekce s hipokampem (emoční vzpomínky) a hypotalamem (fyziologická aktivace). Regulace emočních procesů je modulována bohatou sítí propojení mezi amygdalou, insulou (enterocepce, pocit sebe sama) a kortiko-subkortikálními okruhy OFC (salienční hodnocení emočního stavu, výběr adekvátního chování) a ACC (interpretace emočního stavu, motivované chování). Také PFC (exekutivní funkce, kognitivní elaborace) se nepřímo podílí na emoční regulaci prostřednictvím svého propojení s OFC.

Ne náhodná souvislost mezi objemem šedé hmoty amygdaly a rysy/stavy souvisejícími s úzkostí byla zaznamenána v mnoha studiích u zdravých osob (Barrós-Loscertales et al., 2006; Tottenham et al., 2010; van der Plas et al., 2010; Gerritsen et al., 2012), stejně jako změněná aktivace a objem amygdaly jsou běžnými nálezy u poruch nálady a úzkosti (Etkin a Wager, 2007; Drevets et al., 2008; Irle et al., 2010; Atmaca, 2011; Kempton et al., 2011; Sacher et al., 2012). Kromě toho byla u pacientů se specifickou fobií a posttraumatickou stresovou poruchou pozorována snížená aktivace vmPFC spolu s hyperaktivací amygdaly a dysfunkčním náborem ACC a dmPFC (Schienle et al., 2007; Hermann et al., 2009; Milad et al., 2009), což pravděpodobně ukazuje na sníženou kognitivní kontrolu emočních reakcí. Zajímavé je, že fobičtí jedinci, kteří častěji používají kognitivní přehodnocení, mají zvýšenou aktivaci vmPFC během extinkčního učení a vzpomínání (Hermann et al., 2013b), což pravděpodobně souvisí se silnějším extinkčním učením jako po úspěšné CBT (Schienle et al., 2007).

Síť emoční kontroly shora dolů prostřednictvím kognitivního přehodnocení zapojuje také OFC (Ochsner a Gross, 2005; Hermann et al., 2013b). Naproti tomu habituální použití expresivního potlačení zdola nahoru se více opírá o přední insula (Giuliani et al., 2011a) a objem dACC/paracingulární kůry a mediálního PFC (Hermann et al., 2013a), stejně jako o zvýšenou aktivaci insula, PFC a amygdaly (Ohira et al., 2006; Goldin et al., 2008; Hayes et al., 2010; Vanderhasselt et al., 2013). V tomto vzorci neuronálních korelátů se objevuje úloha insuly, a to nejen v primární podpoře interocepce a monitorování emočního uvědomování a vnějšího emočního projevu, ale také jako reléového bodu mezi signály zdola nahoru z mozkových oblastí zapojených do emočního reagování a vnitřního emočního stavu, jako je amygdala, a signály zdola nahoru z jiných oblastí zapojených do kognitivní regulace a regulačních cílů, jako je PFC (Nunn et al., 2008).

Závěry

Závěrečné úvahy vyžadují další studie, které by hlouběji nastínily vztahy mezi strukturálními a funkčními daty, rysovou a stavovou regulací emocí a jejich interakcemi. Vzhledem k přísnému vztahu mezi expresivním potlačením, depresí a symptomy souvisejícími se stresem (Moore et al., 2008) zůstává totiž stále otevřená otázka, zda je tato strategie zranitelným nebo příčinným faktorem. V opačném případě by pro vyhodnocení jejích dlouhodobých účinků na úzkost, depresi nebo jiné patologie mohly být navrženy inovativní klinické intervence trénující klienty na kognitivní přehodnocení nebo dokonce pozitivní přehodnocení, které se v poslední době snaží začlenit meditaci všímavosti do kognitivní terapie (Garland et al., 2009; Hanley a Garland, 2014).

Nakonec dalším směrem budoucích studií je provádění longitudinálních výzkumů, které by díky možnosti opakovaného pozorování účinků používání jednotlivých strategií regulace emocí pomohly pochopit kauzální pořadí účinků navyklého používání kognitivního přehodnocování nebo expresivního potlačování.

Prohlášení o střetu zájmů

Autor prohlašuje, že výzkum byl proveden bez jakýchkoli komerčních nebo finančních vztahů, které by mohly být chápány jako potenciální střet zájmů.

.