Fergana, na cestě do čínské Tarimské pánve ze západu, zůstala na hranicích řady říší klasické éry.
Achaimenovská říšeUpravit
Již v roce 500 př. n. l. byly západní části Ferganského údolí součástí regionu Sogdiana, který byl ovládán ze západu a v době Dareia Velikého byl věrný Achaimenovské říši. Nezávislá a bojovná Sogdiana tvořila hraniční oblast izolující achaimenovské Peršany od kočovných Skythů na severu a východě. Byla násilně osídlena vyhnanými Řeky z anatolského pobřeží, kteří se vzbouřili nebo jinak dělali Persii potíže. Nakonec zde vznikla významná řecká komunita. Hlavní město oblasti bylo Řekům známé jako Kyropolis, pojmenované po Kýrovi Velikém.
Sogdskou skálu neboli skálu Ariamazes, pevnost v Sogdianě, dobyla v roce 327 př. n. l. vojska Alexandra Velikého; po rozsáhlém tažení, během něhož potlačil odpor Sogdianů a založil vojenské základny obsazené svými řeckými veterány, spojil Alexandr Sogdianu s Baktrií v jednu satrapii.
Helénistické osídleníEdit
V roce 329 př. n. l. založil Alexandr Veliký město Alexandrie Eschate „Nejvzdálenější“, pravděpodobně přejmenoval Cyropolis. To se nacházelo v jihozápadní části Ferganského údolí, na jižním břehu řeky Syr Darja (starověký Jaxartes), v místě dnešního města Chudžand ve státě Tádžikistán. Doplnili jej Alexandrovi veteráni, později jej ovládali Seleukovci před odtržením Baktrie.
Po roce 250 př. n. l. město pravděpodobně zůstalo v kontaktu s řecko-baktrijským královstvím s centrem v Baktrii, zejména když řecko-baktrijský král Euthydemus rozšířil svou kontrolu na Sogdianu. Existují náznaky, že z Alexandrie Eschate mohli Řecko-Baktrijci vést výpravy až do Kašgaru a Ürümqi v čínském Turkestánu, což vedlo k prvním známým kontaktům mezi Čínou a Západem kolem roku 220 př. n. l. Severně od Tian Shanu, na prahu Číny, bylo nalezeno několik sošek a vyobrazení řeckých vojáků, které jsou dnes vystaveny v Muzeu Xinjiang v Urumqi (Boardman). O Řecko-Baktrijcích píše i řecký historik Strabón, že:
rozšířili svou říši dokonce až k Seres (Číně) a Phryni.
Oblast Fergany, kterou Číňané nazývali Dayuan, zůstala nedílnou součástí řecko-baktrijského království až do doby po Démétriovi I. Baktrijském (asi 120 př. n. l.), kdy čelil nájezdům Jüeziů z východu a Skytů Saků z jihu. Po roce 155 př. n. l. byli Yuezhiové zatlačeni do Fergany spojenectvím mocných Xiongnuů a sousedních Wusunů ze severu a východu, napadli městskou civilizaci Dayuanů a nakonec se usadili na severním břehu Oxusu v oblasti Transoxiany v dnešním Tádžikistánu a Uzbekistánu, severně od helénistického řecko-baktrijského království. Řecké město Alexandrie na řece Oxus bylo zřejmě kolem roku 145 př. n. l. vypáleno Yuezhi. Pod tlakem těchto dvojích sil se řecko-baktrijské království přeorientovalo na území dnešního Afghánistánu, zatímco noví útočníci byli částečně asimilováni helénistickou kulturou, která zůstala ve Ferganském údolí.
dynastie ChanUpravit
Dajuanové byli Číňany označeni za zemi s neobvyklými rysy, s vyspělou městskou civilizací, podobnou té, kterou měli Baktrijci a Parthové: „Syn nebes, když to všechno uslyšel, uvažoval takto:
Zemědělská činnost Dajuanů, o níž referuje Zhang Qian, zahrnovala pěstování obilí a hroznů pro výrobu vína. Oblast Fergany tak byla dějištěm první velké interakce mezi urbanizovanou kulturou hovořící indoevropskými jazyky a čínskou civilizací, která vedla k otevření Hedvábné stezky od 1. století př. n. l.
Chanové se později Dayuanu zmocnili ve válce mezi Hanem a Dayuanem a dosadili zde krále. Později Hanové zřídili protektorát západních oblastí
KušánEdit
Kušánská říše se zformovala ze stejných Jüeziů, kteří dobyli helénskou Ferganu. Kušánové se v 1. století n. l. rozšířili z konfederace Yuezhi na území starověké Baktrie po obou stranách středního toku řeky Oxus neboli Amu Darji v dnešním severním Afghánistánu a jižním Tádžikistánu a Uzbekistánu. Kušánové dobyli většinu území dnešní severní Indie a Pákistánu a táhli na východ přes Ferganu. Kušánská moc také upevnila dálkový obchod, který spojoval Střední Asii s Čínou dynastie Chan i s Římskou říší v Evropě.
Sásánovci (3.-5. století)Edit
Kušáni vládli oblasti jako součásti své větší říše až do 3. století n. l., kdy na kušánské území z jihozápadu vtrhla zoroastrická perská říše Sásánovců. Poté zůstala Fergana pod střídajícími se místními a zaoceánskými vládci. Ve 4. a 5. století sásánovská říše po určitou dobu přímo ovládala Transoxanu a Ferganu, a to díky výbojům Šapura II. a Chosraua I. proti Kušánům a Heftalitské říši.
HeftalitéEdit
Sásánovskou vládu nad Ferganou přerušili Heftalité, pravděpodobně Peršané nebo Turci.
GokturkovéEdit
Vládu Heftalitů ukončili Gokturkové v polovině 6. století. Turkický kaganát ji ovládal až do první čtvrtiny 8. století, kdy si ji podmanila dynastie Tchangů
IksidéEdit
Ferghanskému království vládli Ikshidé, kteří se v letech 659 až 790 podřídili jako vazalové čínské dynastii Tchang. V roce 715 bylo napadeno Tibetskou říší.
Umajjovský chalífát v roce 715 sesadil panovníka a na trůn dosadil nového krále Alutara. Číňané vyslali do Ferghany 10 000 vojáků pod velením Čang Siao-sunga. Ten porazil Alutara a arabské okupační vojsko u Namanganu a znovu dosadil na trůn Iksida.
Islámské invazeUpravit
V průběhu 8. století byla Fergana místem tvrdého soupeření mezi Čínou dynastie Tchang a expanzí muslimské moci. Umajjovci vedli několik válek proti sogdskému a turkickému obyvatelstvu. Byli poraženi Turgy, kteří přišli ovládli Ferganské údolí až do své porážky od Tangů v roce 750. Ve stejné době Abbásovci porazili Umajjovce a vyslali svá vojska do Střední Asie. To vedlo k bitvě u Talasu v roce 751, která skončila vítězstvím Abbásovců a odtržením Číny od Střední Asie. Ve dvou předchozích bitvách v letech 715 a 717 zvítězili Číňané nad arabskými silami. Nad Ferganou se vystřídala řada arabských, perských a později turkických muslimských vládců.
Samanidská, Karachanidská a Chwarezmidská vládaUpravit
Samanidská říše, vzešlá z arabského muslimského dobytí Persie, se ze západu tlačila do oblasti, která se tehdy nazývala Velký Chorásán, včetně Transoxiany a Ferganského údolí. V roce 819 získal Ahmad ibn Asad – syn Asada ibn Samana – od chalífy al-Ma’munova správce Chorásánu Ghassana ibn ‚Abbáda vládu nad městem Fergana jako odměnu za podporu v boji proti vzbouřenci Rafi‘ ibn Laithovi. Po smrti svého bratra Nuha, který vládl v Samarkandu, dostal Ahmad a jeho další bratr Jahja vládu nad městem od churasánského guvernéra Abdalláha.
V době Ahmadovy smrti v roce 864 nebo 865 byl vládcem většiny Transoxiany, Buchary a Chvárazmu. Samarkand a Fergana připadly jeho synovi Nasrovi I. Samanidskému, což vedlo k řadě muslimských vládců údolí z dynastie Samanidů. Během zániku Samanidů v 10. století bylo Ferganské údolí dobyto Karachánovci. Východní část Fergany později patřila Karachitajům. Vláda Karachanidů trvala do roku 1212, kdy západní část údolí dobyli Chvárezmšáhové.
Mongolsko-turecká vládaEdit
Mongolský vládce Čingischán vpadl do Transoxie a Fergany v roce 1219 při dobývání Chválazmu. Před svou smrtí v roce 1227 přidělil země západní Střední Asie svému druhému synovi Čagatajovi a tato oblast se stala známou jako Čagatajský chanát. Netrvalo však dlouho a zaoceánští turkičtí vůdci ovládli tuto oblast spolu s většinou střední Asie jako léna Zlaté hordy Mongolské říše. Fergana se stala součástí větší turko-mongolské říše. Tato mongolská kočovná konfederace, známá jako Barlas, byla pozůstatkem původní Čingischánovy mongolské armády.
Po mongolském dobytí Střední Asie se Barlasové usadili v Turkistánu (který se tehdy začal nazývat také Mogulstán – „Země Mongolů“) a do značné míry se smísili s místním turkickým a turkojazyčným obyvatelstvem, takže v době Timúrovy vlády se Barlasové jazykově i zvyky důkladně turkizovali. Přijetím islámu navíc středoasijští Turci a Mongolové převzali také perskou literaturu a vysokou kulturu, která ve střední Asii dominovala od počátku islámského vlivu. Perská literatura přispěla k asimilaci timuridské elity s persko-islámskou dvorskou kulturou.
Dědic jedné z těchto konfederací, Timur, zakladatel dynastie Timuridů, připojil koncem 14. století údolí k nově konsolidované říši a vládl oblasti ze Samarkandu.
Fergana, ležící na severní hedvábné stezce, sehrála významnou roli v rozkvětu středoasijského islámu ve středověku. Jejím nejslavnějším synem je Babur, Timurův dědic a slavný dobyvatel a zakladatel dynastie Mughalů ve středověké Indii. Z Ferganského údolí pocházeli islámští proselyté jako al-Firghání الفرغاني, al-Andijání الأندجاني, al-Namangani النمنگاني, al-Khojandi الخوجندي rozšířili islám do částí dnešního Ruska, Číny a Indie.
Ferganské údolí bylo ve středověku ovládáno řadou muslimských států. Po většinu tohoto období si místní a jihozápadní vládci rozdělili údolí na řadu malých států. Od 16. století vládla Ferganě dynastie Šajbanidů z Bucharského chanátu, kterou v roce 1599 vystřídala dynastie Džanidů z Buchary. V roce 1709 vyhlásil šajbanidský emír Šahrukh z rodu Minglar Uzbeků nezávislost na Bucharském chanátu a založil stát ve východní části Ferganského údolí. V městečku Kokand vybudoval citadelu, která se stala jeho hlavním městem. Jako Kokandský chanát byl Kokand hlavním městem území rozkládajícího se na území dnešního východního Uzbekistánu a Tádžikistánu, jižního Kazachstánu a celého Kyrgyzstánu.
Ruská říšeEdit
Fergana byla provincie ruského Turkestánu, která vznikla v roce 1876 z bývalého Kokandského chanátu. Na severu a severozápadě sousedila s provinciemi Syrdarja, na západě se Samarkandem a na severovýchodě s Žetisu, na východě s čínským Turkestánem (Kašgaria) a na jihu s Buchárou a Afghánistánem. Jeho jižní hranice v Pamíru byly stanoveny anglo-ruskou komisí v roce 1885, a to od Zorkulu (Viktoriino jezero) k čínské hranici; Chignan, Rošán a Wachán byly přiděleny Afghánistánu výměnou za část Darvazu (na levém břehu Pandže), která připadla Bucharu. Rozloha činila přibližně 53 000 km2 (20 463 mil čtverečních), z toho 17 600 km2 (6 795 mil čtverečních) připadá na Pamír.
Ne všichni obyvatelé oblasti byli s tímto stavem spokojeni. V roce 1898 vyhlásil Muhammed Ali Chalfa džihád proti Rusům. Po zabití asi 20 Rusů byl však Chalfa zajat a popraven. Když se revoluce v roce 1905 rozšířila po celém ruském impériu, působili někteří džedádisté ve Ferganském údolí. Když carský režim rozšířil vojenské odvody i na muslimy, vedlo to k povstání, které bylo mnohem rozsáhlejší než v roce 1898 a které nebylo do ruské revoluce zcela potlačeno.
Sovětský svazEdit
V roce 1924 nové hranice oddělující Uzbeckou SSR a Kyrgyzskou SSR odřízly východní konec Ferganské doliny, stejně jako svahy, které ji obklopovaly. K tomu se přidal rok 1928, kdy se Tádžická ASSR stala plnohodnotnou republikou a oblast kolem Chudžandu se stala její součástí. Tím byl zablokován přirozený odtok z údolí a cesty do Samarkandu a Buchary, ale žádná z těchto hranic neměla velký význam, dokud trvala sovětská vláda. Celý region byl součástí jednotné ekonomiky zaměřené na produkci bavlny v masovém měřítku a díky zastřešujícím politickým strukturám nebylo překračování hranic problémem.
Po rozpadu Sovětského svazuRedakce
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a vzniku nezávislých republik se hranice začaly silně prosazovat, i když dopad nových mezinárodních hranic byl do let 1998-2000 malý. Uzbekistán pravidelně uzavírá své hranice s Tádžikistánem a Kyrgyzstánem, čímž dusí obchod a způsobuje obrovské potíže těm, kteří v regionu žijí.
Obyvatelé tádžického města Chudžand, kteří cestují do hlavního města Tádžikistánu Dušanbe a nemohou využít přímější trasu přes Uzbekistán, musí místo toho překonat vysokohorský průsmyk mezi oběma městy po strašné silnici. Komunikace mezi kyrgyzskými městy Biškek a Oš prochází náročnou hornatou krajinou. V roce 1990 se také rozhořelo etnické napětí, které vyústilo v nepokoje, zejména ve městě Uzgen nedaleko Oše. K dalším etnickým násilnostem již nedošlo a zdálo se, že se situace na několik let uklidnila.
Údolí je však nábožensky konzervativní oblastí, kterou obzvláště tvrdě zasáhla sekularizační legislativa prezidenta Karimova v Uzbekistánu spolu s jeho rozhodnutím uzavřít hranice s Kyrgyzstánem v roce 2003. To zdevastovalo místní ekonomiku, protože znemožnilo dovoz levného čínského spotřebního zboží. Sesazení Askara Akajeva v Kyrgyzstánu v dubnu 2005 spolu se zatčením skupiny významných místních podnikatelů přivedlo základní napětí v regionu kolem Andižanu a Korasuvu k varu během nepokojů v Uzbekistánu v květnu 2005, při nichž vojáci zabili stovky protestujících. V roce 2010 došlo v kyrgyzské části údolí opět k násilnostem, které byly rozjitřeny etnickým napětím, zhoršujícími se ekonomickými podmínkami v důsledku celosvětové hospodářské krize a politickým konfliktem kvůli svržení kyrgyzského prezidenta Kurmanbeka Bakijeva v dubnu 2010. V červnu 2010 bylo při střetech v Oši a Džalal-Abadu údajně zabito asi 200 lidí a dalších 2000 bylo zraněno. Do Uzbekistánu se pokusilo uprchnout 100 000 až 300 000 uprchlíků, převážně uzbeckého etnického původu, což způsobilo velkou humanitární krizi.
Oblast byla také předmětem neformální radikalizace.
Podnikání v této oblasti se začalo projevovat v roce 2010.