Fajjúm

Fajjúm (uváděn také jako Fajjúm, Fajjúm a Fajjúmská oáza) byl region starověkého Egypta známý svou úrodností a bohatstvím rostlin a živočichů. Fájúm, který se nachází 62 mil (100 km) jižně od Memfidy (dnešní Káhiry), byl kdysi vyprahlou pouštní pánví, která se stala bujnou oázou, když se jedno z ramen řeky Nil zamořilo a odvedlo do ní vodu. Povodí se naplnilo, přilákalo divokou zvěř a podpořilo růst rostlin, které pak někdy před rokem 7200 př. n. l.

V současnosti se Fájúm vztahuje k modernímu městu Medinet el-Fájúm, ale ve starověku označovalo celou oblast, která podporovala řadu velkých a poměrně prosperujících vesnic a měst, jako například Šedet (známější jako Krokodilopolis), Karanis, Hawara a Kahun a další. Název pochází ze staroegyptského slova Pa-yuum nebo Pa-yom, což znamená „jezero“ nebo „moře“, a odkazuje na jezero Moeris, které vytvořil Amenemhat I. (asi 1991-1962). př. n. l.) z 12. dynastie během Střední říše (2040-1782 př. n. l.), kdy mu zejména králové 12. dynastie věnovali zvláštní pozornost.

Střední říše starověkého Egypta je považována za „zlatý věk“, v němž kultura vytvořila některá ze svých nejlepších děl a Fajjúm těžil ze stabilní vlády 12. dynastie stejně jako kterýkoli jiný region, a v mnoha ohledech dokonce více. Ačkoli někteří moderní autoři a komentátoři spojují Pa-jom s městem Pithom zmíněným v knize Exodus 1,11, toto tvrzení je neudržitelné; Pa-jom odkazovalo na oblast, nikoli na město, a obě slova nejsou synonyma.

Oblast nejvíce prosperovala v období Střední říše, ale po pádu Nové říše (cca 1570-1069) upadala. PŘ. N. L.). Oživení zažila za dynastie Ptolemaiovců (323-30 př. n. l.) a v římském období (30 př. n. l.-646 n. l.), poté byla zanedbávána a postupně upadala. Dnes je nejznámější díky takzvaným Fajjúmským portrétům, souboru nádherně ztvárněných masek mumií vytvořených v těchto pozdějších obdobích a objevených asi v letech 1898-1899. n. l. egyptologem Flindersem Petriem.

Rané osídlení

Původně mrtvá pánev se proměnila v úrodnou zahradu díky přirozenému zamulčování Nilu, který jejím směrem odváděl významnou větev sladké vody. Proud vody s sebou odnesl bohatou půdu z nilského koryta, která se usadila v nově vzniklém jezeře a jeho okolí a podél jeho břehů vyrašila vegetace. Voda a rostliny přilákaly zvířata, která se stala jejich domovem, a ta pak přivedla další, která hledala kořist, nebo prostě jen tvory hledající vodu ve vyprahlé oblasti.

Toto rameno Nilu bude nakonec pojmenováno Bahr Jusef („Josefova řeka“) na počest proroka Josefa v Koránu (biblický protějšek Josefa z knihy Genesis) a existuje i v současnosti jako kanál. První kanál (známý jako Mer-Wer, „Velký kanál“) byl vybudován během Střední říše. Tento vývoj však přišel mnohem později, až po příchodu lidí, kteří pocítili potřebu pojmenovat předměty a věci kolem sebe; než se stal kanálem nebo měl jméno, byl jen přirozenou odnoží Nilu. Tato vodní cesta a úrodné prostředí pro divokou zvěř, které vytvářela, nakonec přilákala do oblasti i člověka.

Důkazy o lidském osídlení v oblasti Saharské pouště pocházejí z doby asi 8000 let př. n. l. a tito lidé migrovali směrem k údolí řeky Nil. Podle egyptologa Davida P. Silvermana byly „stopy nejstaršího nesporného zemědělského společenství v Egyptě objeveny v Merimde Beni Salama, lokalitě na západním okraji delty, datované do doby cca 4750 př. n. l.“ (58). Toto datum bylo vědeckou komunitou přijímáno po celá desetiletí, dokud nebyly v roce 2007 n. l. ve Fajjúmu objeveny ruiny starší zemědělské komunity datované do doby cca 5200 př. n. l. a byla nalezena také keramika datovaná do doby 5500 př. n. l.. Je třeba poznamenat, že tato data se vztahují pouze k zavedeným zemědělským komunitám, nikoli k lidskému osídlení oblasti Faiyum, které se datuje do doby cca 7200 př. n. l.

Faiyum cca 5000 př. n. l. bylo bujným rájem, v němž lidé museli žít poměrně pohodlně. Měli zde dostatek potravy a vody, stín před sluncem díky vysokým listům mnoha stromů a ryby a divokou zvěř, které doplňovaly jejich stravu. Zdá se však, že někdy kolem roku 4000 př. n. l. změnilo tyto ideální životní podmínky sucho a mnoho lidí se přestěhovalo do údolí řeky Nil a povodí Faiyum zůstalo poměrně opuštěné. Tito lidé měli vytvořit komunity, které se rozrostly do velkých egyptských měst starověku.

Vrchol blahobytu

V raně dynastickém období (cca 3150-c.2613 př. n. l.) se zdá, že oblast byla těmito sídly značně zanedbaná, i když byla stále obydlená, ale v období Staré říše (cca 2613-2181 př. n. l.) byl Fajjúm opět bujným a divokým rájem a stal se oblíbenou lokalitou pro lov divokých zvířat egyptskou šlechtou. V této době byl Fajjúm znám jako Ta-še („Země jezer“ nebo „Země jižních jezer“) memfidských králů, kteří zde zaznamenávali své výpravy.

Jednalo se o oblast obývanou především divokou zvěří (i když se zde ještě sporadicky vyskytovaly vesnice) a četnými rostlinami, včetně papyru, rostlo v hojném počtu. Toho si všimli lovci, kteří brzy vyvinuli systém sběru těchto rostlin pro různé účely. Papyrus je dobře známý jako „papír“ starověkého Egypta, ale používal se také k výrobě malých rybářských člunů, provazů, oděvů, dětských hraček, amuletů, košíků, rohoží, stínítek na okna, jako zdroj potravy a k výrobě mnoha dalších předmětů.

Na počátku Střední říše nařídil Amenemhat I. výstavbu průplavů podél řeky Bahr Jusef, které zaplavily Faiyum a vytvořily velké jezero Moeris. Toto jezero by mohlo být tím, o němž se zmiňuje literární dílo z Nové říše známé jako Setna II, v němž velký egyptský mudrc porazí núbijského čaroděje tím, že jeho ďábelský výtvor přenese do středu velkého jezera. Nástupce Amenemhata I., Senusret I. (asi 1971-1926). př. n. l.), měl zřejmě pocit, že jezero je příliš velkým luxusem a plýtvá prvotřídní zemědělskou půdou, a proto nařídil vybudovat řadu kanálů k jeho odvodnění.

Systém kanálů Senusreta I. fungoval díky řadě hydraulických zařízení, která odváděla vodu z Faiyumské pánve do jiných lokalit a zároveň zde zachovávala vodní plochu. Výsledkem byla rekultivace úrodné půdy, doprava vody do oblastí, které potřebovaly zavlažování, a pokračování ekosystému, který jezero udržovalo. Po Senusretovi I. nastoupil Amenemhat II (asi 1929-1895 př. n. l.), o jehož vládě toho není mnoho známo, ale nástupce tohoto krále, Senusret II (asi 1897-1878 př. n. l.), pokračoval v politice Senusreta I. v oblasti Faiyum a udržoval systém kanálů.

Senusreta II. vystřídal jeho syn Senusret III (asi 1878-1860 př. n. l.), považovaný za největšího krále již tak impozantní 12. dynastie. Senusret III. je nejznámější díky svým postupným vítězstvím nad Núbijci a novému rozdělení Egypta, které omezilo moc okresních správců (nomarchů), ale tyto úspěchy byly pouze dvěma aspekty vlády, která ztělesňovala egyptskou kulturní hodnotu ma’at (harmonie a rovnováha) a pozvedla Říši středu na její největší vrchol. Vláda Senusreta III. znamenala pro Střední říši obecně a pro Fajjúm konkrétně vrchol prosperity.

Města ve Fajjúmu, jako například Kahún (založený Senusretem II.), se za vlády Senusreta III. rozšířila a začala více prosperovat. Město Šedet, které bylo od Staré říše hlavním městem oblasti Faiyum, také vzkvétalo stejně jako ostatní. Bohatá produkce tohoto regionu, která byla údajně chutnější než kterákoli jiná, měla za následek vysokou poptávku a lukrativní obchod s ostatními regiony v Egyptě i v zahraničí.

Senusretovým nástupcem byl Amenemhat III (asi 1860-1815 př. n. l.), který věnoval regionu značnou pozornost. Vrátil se k politice Senusreta I. a instaloval opěrné zdi, hráze a kanály, aby dále snížil hladinu jezera Moeris a poskytl více orné půdy. Jako součást svého chrámového komplexu v Hawaru vybudoval slavný labyrint, který později Hérodotos označil za působivější než kterýkoli ze sedmi divů starověkého světa. Amenemhat III. také postavil řadu dalších pozoruhodných památek po celé oblasti, stejně jako to udělali králové 12. dynastie před ním, a zavedl politiku, která dále stimulovala ekonomiku a podporovala obchod.

V této době už samozřejmě ve Fajjúmu neřádila divoká zvěř ani nepanovala tak bujná vegetace. Jak se kraj stával prosperujícím, stával se přirozeně oblíbenějším; vesnice se rozrůstaly ve města a města se rozšiřovala a podporovala předměstí, která vyrůstala na jejich okrajích a dále se rozšiřovala. Postavit přístavbu k vlastnímu domu nebo postavit nový dům bylo tak jednoduché, jako vyměřit pozemek, vyrobit tolik hliněných cihel, kolik bylo potřeba, a postavit je na místo. Neexistovaly žádné zákony o územním plánování a člověk mohl stavět, kde se mu zlíbilo, pokud proti tomu nikdo jiný nic nenamítal.

Existovaly domy vyšší třídy, které měly dřevěné trámy, okna a dřevěné dveře, ale ty nejjednodušší domy se daly postavit za skromnou částku a poměrně rychle. Stejně jako dnes lidé žádají přátele a rodinu, aby jim pomohli se stěhováním nebo dokončením úprav domu, pořádali lidé ve starověkém Fajjúmu večírek, kde jim hosté pomáhali vyrábět a později skládat hliněné cihly na stavbu domu nebo přístavby. Velké bohatství Faiyumu i jeho přírodní krásy přitahovaly do oblasti stále více lidí, přestože daň, kterou vláda od těchto občanů vybírala, byla vyšší než kdekoli jinde v oblasti.

Takový byl stav oblasti Faiyum na počátku 13. dynastie Střední říše. Třináctá dynastie postrádala moc a zaměření dvanácté a s každým dalším panovníkem pomalu degenerovala. Ke konci se šlechta soustředila mnohem více na vlastní potěšení a osobní dramata než na prospěch země a umožnila Hyksósům, cizímu národu, který se usadil v Avarisu v deltě, získat významnou kontrolu nad Dolním Egyptem. Tento vývoj vedl k postupné ztrátě moci ústřední vlády, která nakonec padla a zahájila éru známou jako Druhé přechodné období (cca 1782-1570 př. n. l.).

V této době ani v Nové říši, která po ní následovala, není o Fajjúmu mnoho zpráv. Nebyly postaveny žádné nové památky a zdá se, že údržba kanálů byla zanedbávána. Na počátku dynastie Ptolemaiovců trpěly velké kanály, vodní díla, hradby a památky dlouholetou nepozorností a Faiyum bylo jen bledým stínem svého dřívějšího já.

Řecko-římské období & Portréty Faiyum

Třetí mezidobí (asi 1069-525). př. n. l.), které následovalo po Nové říši, vidělo Egypt rozdělený ve vládě mezi Tanis a Théby, vládce z Libye a Núbie a na konci bylo přerušeno perskou invazí. Pozdní období (525-332 př. n. l.) bylo obdobím, kdy se země střídala v rukou Peršanů a Egypťanů, dokud ji Peršané nedobyli. Alexandr Veliký dobyl Egypt od Peršanů v roce 332 př. n. l. a po jeho smrti si jej nárokoval jeden z jeho generálů Ptolemaios I. Soter (323-285 př. n. l.), který založil dynastii Ptolemaiovců.

Ptolemaios I. a jeho bezprostřední nástupce Ptolemaios II. filadelfský (285-246 př. n. l.) věnovali Fajjúmu značnou pozornost, opravovali a renovovali památky, chrámy, kanály a správní budovy, které chátraly. Ptolemaios I. dále vysušil jezero Moeris, aby získal více orné půdy, a Ptolemaios II. přidělil pozemky v této úrodné oblasti řeckým a makedonským veteránům, kteří je zvelebili.

Od dobytí Alexandrem Velikým v roce 332 př. n. l. se život ve Fajjúmu výrazně zlepšil. Ačkoli důkazem této prosperity je řada příkladů, nejlepším a nejznámějším jsou Fajjúmské portréty. Jedná se o obrazy elitních členů komunity vytvořené na dřevěných deskách a umístěné na jejich mumiích.

Když je koncem 19. století n. l. poprvé objevil Flinders Petrie, předpokládalo se, že byly namalovány ze života a dotyční je uchovávali na stěnách svých domovů až do své smrti. Od té doby se však zjistilo, že tyto malby byly namalovány až po smrti poddaných. Díky neuvěřitelné vitalitě maleb, zejména výrazným očím, je snadné pochopit, proč se Flinders Petrie domníval, že subjekty musely být v době vzniku maleb naživu.

Tato díla jsou detailním ztvárněním, které přesně zobrazuje oblečení, šperky, účesy a důležité osobní předměty tehdejších lidí. Zjevné bohatství předmětů odráží prosperitu regionu, což dokládá i samotná existence maleb, které jsou vysoce kvalitními díly vytvořenými bohatou a stabilní společností. Egyptoložka Helen Strudwicková píše:

Fajjúmské portréty jsou skutečně originálními uměleckými díly, která představují syntézu naturalistického klasického stylu portrétování se staroegyptským pojetím smrti jako brány k pokračující existenci v posmrtném životě. Portréty poskytly egyptologům řadu informací o vysoce postavených členech řecko-římské společnosti v Egyptě – zejména o jejich oděvu, ozdobách a fyzických vlastnostech – a zároveň jsou samy o sobě mistrovskými uměleckými díly. (336)

Malby odrážejí pozornost, která byla v této době opět věnována Fajjúmu. První dva panovníci dynastie Ptolemaiovců čerpali inspiraci z minulosti Egypta a snažili se vytvořit multikulturní společnost, která vítala rozmanitost a podporovala kulturu a intelektuální aktivity. Za těchto panovníků vznikla Alexandrijská knihovna, Serapeum a velký alexandrijský maják. Jejich nástupci však byli méně schopní a v době Kleopatry VII (asi 69-30 př. n. l.) vznešenost Egypta značně ochabla.

Úpadek Fajjúmu

Po Kleopatřině smrti byla země za vlády Augusta Caesara (27 př. n. l.-14 n. l.) připojena k Římu. V této době, po letech zanedbávání za pozdější dynastie Ptolemaiovců, Faiyum zchátralo natolik, že kanály a odvodňovací potrubí byly ucpané a nepoužitelné. Augustus nařídil rozsáhlé opravy areálu na všech úrovních a přivedl Faiyum zpět k životu. V prvních letech římského období zažívala oblast něco ze své dřívější prosperity, protože se stále jednalo o tak úrodnou zemědělskou půdu a Egypt byl považován za chlebodárce Říma, který zásoboval říši obilím.

Fajjúm prosperoval, dokud byla říše stabilní a pravidelně se rozšiřovala, ale když začala upadat, její provincie ji následovaly. Počet obyvatel Faiyumu začal klesat ve 2. století n. l. a smrtící mor populaci dále pustošil. Na počátku 3. století n. l. se počet obyvatel snížil pod 10 % obyvatel z předchozího století.

Úrodné údolí bylo v této době již nadměrně využíváno a velká část půdy byla zastavěna do té míry, že zde již nebyla žádná zvěř k lovu a do oblasti nepřicházela žádná nová zvěř. Rostliny papyru, které byly kdysi tak hojné, byly sklizeny téměř do záhuby, stejně jako květiny a další živočichové, kteří kdysi lidi do oblasti přitahovali.

Přestože Fajjúm přetrval po celé římské období až do arabské invaze v 7. století n. l. a sloužil jako centrum egyptského odporu proti Arabům, nikdy se nevrátil ke své dřívější velikosti a prosperitě. Pod arabskou nadvládou jistě zažije období hojné úrody a prosperujícího obchodu a počet obyvatel se opět rozšíří, ale přírodní zdroje regionu se vyčerpají – a budou se vyčerpávat i nadále, protože se od země bude vyžadovat stále více – až se údolí bude opět podobat vyprahlé pánvi, kterou bylo před tisíciletími.

V současnosti je oblast díky snahám o zachování ekologie a zlepšení hospodaření opět bohatou zemědělskou oblastí. V celé oblasti se také dochovala řada působivých staroegyptských ruin, například pyramida Amenemhata III. v Hawaru, ale přestože se oblast nachází relativně blízko Káhiry, není hojně navštěvována turisty. Obyvatelé Fajjúmu dnes žijí z velké části stejně jako jejich předkové před tisíci lety, protože obdělávají půdu v podstatě stejnými druhy nástrojů a stejným způsobem jako lidé kdysi dávno ve zlatém věku Střední říše.