Egyptská medicína

Medicínská praxe ve starověkém Egyptě byla natolik vyspělá, že mnohé z jejich postřehů, zásad a běžných postupů nebyly na Západě překonány ještě několik století po pádu Říma a jejich postupy se staly základem řecké i římské medicíny. Chápali, že nemoci lze léčit farmaceutickými prostředky, uznávali léčebný potenciál masáží a vůní, měli lékaře a lékařky, kteří se specializovali na určité specifické oblasti, a chápali význam čistoty při léčbě pacientů.

V dnešní době se uznává, že nemoci a infekce mohou být způsobeny choroboplodnými zárodky, a člověk by si mohl myslet, že tomu lidé věřili odjakživa, ale je to poměrně pozdní inovace v lidském chápání. Teprve v 19. století n. l. byla teorie zárodků nemocí potvrzena Louisem Pasteurem a dokázána prací britského chirurga Josepha Listera.

Před oběma jmenovanými nabídl maďarský lékař Ignác Semmelweis (1818-1865 n. l.) lékařské obci tehdy obskurní návrh, že mohou snížit úmrtnost ve svých ordinacích pouhým mytím rukou. Lékaři, kteří neviděli důvod, proč si mýt ruce i před těmi nejinvazivnějšími chirurgickými zákroky, se mu vysmívali a byli stále více frustrovaní a zahořklí. Semmelweis byl v roce 1865 n. l. zavřen do psychiatrické léčebny, kde zemřel poté, co ho dozorci surově zbili za to, že navrhl postup, který je dnes uznáván jako zdravý rozum.

Semmelweisův návrh by staří Egypťané bez váhání přijali; ne proto, že by rozuměli pojmu bakterie, ale protože si vážili čistoty. Úmrtnost po lékařských zákrocích ve starověkém Egyptě byla pravděpodobně nižší než v kterékoli evropské nemocnici v křesťanské éře až do poloviny 20. století n. l., kdy se osobní čistota a sterilizace nástrojů staly běžnou praxí.

Egyptoložka Barbara Wattersonová uvádí, že „medicína ve starověkém Egyptě byla relativně vyspělá a egyptští lékaři, kteří byli až na jednu či dvě výjimky všichni muži, byli kvalifikovaní (46). Přesto na civilizaci, která pravidelně pitvala mrtvé kvůli balzamování, lékaři příliš nerozuměli tomu, jak funguje většina vnitřních orgánů, a z nemocí obviňovali nadpřirozené síly.

Zranění & Nemoc

Zranění bylo ve starém Egyptě snadné pochopit, s nemocemi to bylo o něco složitější. Když byl někdo zraněn, existovala jasná příčina a následek, které se pak daly léčit; když byl však člověk nemocný, příčina byla méně jasná, a tak byla diagnóza problematičtější.

Příčina nemoci byla obvykle chápána jako důsledek hříchu, a když se zdálo, že tomu tak není, že na pacienta útočí démoni, že ho sužuje rozzlobený duch nebo že nějaký bůh má pocit, že se musí poučit. Nemoc se proto běžně léčila tak, že lékař odříkával magická zaklínadla. Watterson poznamenává, že „nejstarším ‚lékařem‘ byl kouzelník, neboť Egypťané věřili, že nemoci a choroby jsou způsobeny tím, že do těla proniká zlá síla“ (65).

Typy nemocí, kterými Egypťané trpěli, byly stejně početné a rozmanité jako v současnosti a zahrnovaly bilharsiózu (nemoc, kterou se lidé nakazili a která se šířila kontaminovanou vodou); trachom (oční infekce); malárie; úplavice; neštovice; zápal plic; rakovina; srdeční choroby; demence; břišní tyfus; artritida; vysoký krevní tlak; bronchitida; tuberkulóza; zánět slepého střeva; ledvinové kameny; onemocnění jater; zakřivení páteře; nachlazení a cysty na vaječnících.

Kromě magických zaklínadel používali staří Egypťané zaklínadla, amulety, obětiny, vůně, tetování a sošky, aby buď zahnali ducha či démona, usmířili boha či bohy, kteří nemoc seslali, nebo jako prevenci přivolali ochranu vyšší moci. Kouzla a zaklínadla se zapisovala na papyrové svitky, které se staly tehdejšími lékařskými texty.

Lékařské texty

Ačkoli ve starém Egyptě bylo nepochybně k dispozici mnohem více textů, do současnosti se jich dochovalo jen několik. Těchto několik však poskytuje bohaté informace o tom, jak Egypťané vnímali nemoci a co podle nich mohlo zmírnit pacientovy příznaky nebo vést k vyléčení. Jsou pojmenovány podle osoby, která je vlastnila, nebo podle instituce, v níž se nacházejí. Všechny se ve větší či menší míře opírají o sympatickou magii i praktickou techniku.

Lékařský papyrus Chestera Beattyho, datovaný do doby kolem roku 1860. 1200 př. n. l., předepisuje léčbu anorektálních onemocnění (problémy spojené s konečníkem a řití) a předepisuje konopí pro pacienty s rakovinou (předcházející zmínce o konopí u Hérodota, která byla dlouho považována za první zmínku o této droze). Berlínský lékařský papyrus (známý také jako Brugschův papyrus, datovaný do Nové říše, cca 1570 – cca 1069 př. n. l.) se zabývá antikoncepcí, plodností a obsahuje nejstarší známé těhotenské testy. Ebersův papyrus (cca 1550 př. n. l.) se zabývá rakovinou (na kterou podle něj neexistuje žádná léčba), srdečními chorobami, cukrovkou, antikoncepcí a depresí. Papyrus Edwina Smithe (cca 1600 př. n. l.) je nejstarším dílem o chirurgických technikách. Démétský magický papyrus z Londýna a Leidenu (cca 3. stol. n. l.) je celý věnován magickým kouzlům a věštění. Hearstův lékařský papyrus (datovaný do Nové říše) léčí infekce močových cest a zažívací problémy. Kahunský gynekologický papyrus (asi 1800 př. n. l.) se zabývá otázkami početí a těhotenství a také antikoncepcí. Londýnský lékařský papyrus (asi 1782-1570 př. n. l.) nabízí recepty na problémy týkající se očí, kůže, popálenin a těhotenství. Toto jsou pouze ty papyry, které jsou považovány za zaměřené výhradně na medicínu. Existuje mnoho dalších, které se tohoto tématu dotýkají, ale nejsou obecně považovány za lékařské texty.

Všechna tato díla byla v té či oné době konzultována praktickými lékaři, kteří běžně prováděli domácí návštěvy. Egypťané ze zřejmých důvodů nazývali lékařskou vědu „nezbytným uměním“. Lékaři byli považováni za kněze Per-Ankh, Domu života, jakési knihovny/školy připojené k chrámu, ale za pojem „dům života“ byly považovány i léčitelské znalosti jednotlivých lékařů.

Lékaři, porodní asistentky, zdravotní sestry, & zubaři

Lékaři ve starém Egyptě mohli být muži i ženy. „Prvním lékařem“, později zbožštěným jako bůh lékařství a léčitelství, byl architekt Imhotep (asi 2667-2600 př. n. l.), známý především díky návrhu Džoserovy stupňovité pyramidy v Sakkáře. Imhotep je také připomínán jako iniciátor „světské medicíny“ prostřednictvím svých pojednání, v nichž tvrdil, že nemoci se vyskytují přirozeně a nejsou trestem bohů. Ženy v lékařské profesi v Egyptě sahají až do raně dynastického období, kdy byla Merit-Ptah hlavní lékařkou královského dvora asi 2700 let před naším letopočtem. Merit-Ptah je první lékařkou známou podle jména ve světové historii, ale důkazy hovoří o lékařské škole v Neitině chrámu v Saisu v Dolním Egyptě, kterou vedla žena, jejíž jméno není známo cca. 3000 př. n. l.

Peshet (cca 3000 př. n. l.), chrám v Edfu

. 2500 př. n. l.), další lékařka často uváděná jako první, byla „paní dohlížející na ženské lékaře“, možná spojená se školou v Sais, což svědčí o přítomnosti žen v lékařské praxi v této době. Slavná legenda o Agnodice Athénské (asi 4. stol. př. n. l.) vypráví, že když jí byl odepřen vstup do lékařské profese, protože byla žena, odešla do Egypta, kde byly ženy v oboru respektovány. Jak a kde se lékaři vzdělávali, není známo, i když bylo zjištěno, že v Alexandrii existovala významná škola a také škola v Saisu.

Lékař musel být nejen gramotný, ale také čistý na těle i na duchu. Lékaři byli označováni jako wabau, rituálně čistí, a očekávalo se od nich, že se budou koupat stejně často a pečlivě jako velekněz. Každý lékař měl svou specializaci, ale existovali také swnw, všeobecní lékaři, a sau, jejichž specializací bylo používání magie. Lékaři pomáhali také porodní báby, maséři, zdravotní sestry, ošetřovatelé a věštci. Předpokládá se však, že lékaři neměli nic společného s porody, o které se staraly výhradně porodní báby a ženy v domácnosti. Egyptoložka Carolyn Graves-Brownová píše:

Podle všeho bylo porodnictví ve starém Egyptě výhradně ženskou profesí. Že tomu tak bylo, naznačují lékařské texty, které obsahují gynekologické informace, ale nepojednávají o porodnictví. Kromě toho nejsou ve scénách porodu nikdy zobrazováni muži a v papyru Westcar pomáhají matce při porodu čtyři bohyně. (82)

Neexistují žádné doklady o lékařském vzdělání porodních asistentek. Ve Staré říši je slovo „porodní bába“ spojeno se slovem „zdravotní sestra“, tedy ta, která asistovala lékaři, ale toto spojení po tomto období končí. Porodní asistentky mohly být příbuzné, přítelkyně nebo sousedky a nezdá se, že by byly považovány za lékařské profesionály.

Sestra mohla být žena nebo muž a byla vysoce uznávaným lékařským profesionálem, i když stejně jako u porodních asistentek neexistuje žádný doklad o škole nebo odborném vzdělání. Nejzásadnějším druhem zdravotní sestry byla mokrá sestra. Graves-Brown poznamenává, že „při pravděpodobné vysoké úmrtnosti matek by mokré sestry byly obzvláště důležité“ (83). Ženy při porodu pravidelně umíraly a právní dokumenty ukazují dohody mezi mokrými sestrami a rodinami o péči o novorozence v případě úmrtí matky. Suché sestře, která by asistovala při zákrocích, se dostávalo takové úcty, že byla v době Nové říše představována jako osoba spojená s božstvím. Spojení zdravotní sestry s lékařem se zdá být dobře zavedené, ne však tolik jejich spojení se zubařem.

Zubařství vyrostlo ze zavedené lékařské profese, ale nikdy se nerozvinulo tak široce. Staří Egypťané trpěli problémy se zuby po celou dobu existence této civilizace, takže není jasné, proč zubaři nebyli hojnější nebo lépe zdokumentovaní. Stomatologii se věnovali také lékaři, ale zubaři existovali již v raně dynastickém období. Prvním zubařem známým jménem na světě je ve skutečnosti Hesyre (asi 2600 př. n. l.), šéf zubařů a lékař krále za vlády Džosera (asi 2700 př. n. l.). Problémy se zuby byly obzvláště časté kvůli egyptské stravě, která se skládala z hrubého chleba, a neschopnosti udržet písek mimo potravu. Egyptoložka a historička Margaret Bunsonová píše:

Egypťané všech dob měli strašné problémy se zuby a peridontem. V Nové říši však byla kazivost zubů kritická. Lékaři balili některé zuby medem a bylinami, snad aby zastavili infekci nebo zmírnili bolest. Některé mumie byly také vybaveny můstky a zlatými zuby. Není známo, zda tyto zubní materiály používal jejich nositel za života, nebo byly vloženy při balzamování. (158)

Královna Hatšepsut (1479-1458 př. n. l.) z Nové říše zemřela na absces zubu stejně jako mnoho dalších. Bolesti zubů a problémy se zuby byly považovány za příčinu zubního červa, kterého bylo třeba vyhnat pomocí magických zaklínadel a zaříkadel. Tato víra nepochybně pochází z Mezopotámie, konkrétně ze Sumeru, kde byla zaklínadla proti zubnímu červu nalezena ve starověkých klínopisných nápisech.

Léčební bohové, léky, &náčiní

Stejně jako lékaři i zubaři používali magická zaklínadla k vyhnání zubního červa z pacienta a poté použili léky, které měli k dispozici, aby zmírnili bolest. Lékaři a zubaři často používali k léčbě byliny a koření. Lékem na chronický zápach z úst bylo například žvýkání žvýkačkové kuličky z medu, skořice, myrhy, kadidla a pignonu. Existují doklady o trhání zubů a umělých zubů s opiem používaným jako anestetikum. Uznával se význam stravy a navrhovaly se změny v jídelníčku pro zlepšení zdraví. V případech zjevných fyzických zranění se vždy nejprve používaly praktické, praktické prostředky, ale u bolestí zubů nebo dásní se stejně jako u jiných nemocí předpokládala nadpřirozená příčina.

Víra v magii byla v egyptské kultuře hluboce zakořeněna a byla považována za stejně přirozenou a normální jako jakýkoli jiný aspekt existence. Bohem magie byl i bůh lékařství Heka, který nosil hůl propletenou dvěma hady. Tento symbol byl předán Řekům, kteří jej spojili se svým bohem léčitelství Asklépiem a který je dnes rozpoznatelný jako kaduceus lékařské profese. Ačkoli kaduceus nepochybně putoval z Egypta do Řecka, vznikl v Sumeru jako hůl Ninazua, syna sumerské bohyně léčení Guly.

Kromě Heka existovala řada dalších významných léčitelských božstev, například Sekhmet, Serket (známý také jako Selket), Sobek a Nefertum. Kněží Serket byli všichni lékaři, i když ne každý lékař byl členem jejího kultu. Serket a Sechmet byly pravidelně vzývány v magických kouzlech a zaklínadlech spolu s Hekou a v některých případech i dalšími božstvy, jako je Bes nebo Tawawret (obvykle se zabývaly plodností/nemocemi dětí). Zdá se, že krokodýlí bůh Sobek byl ve velké míře vzýván při operacích a invazivních zákrocích. Nefertum, bůh parfémů spojený s lotosem a léčením, byl vzýván při procedurách, které bychom dnes označili jako aromaterapii. V Kahunském papyru se pravidelně předepisuje ženám vykuřování kadidlem, které má vyhnat zlého ducha, a Nefertum by byl v těchto případech vzýván.

Kromě kouzel a zaklínadel používali egyptští lékaři přírodní byliny a koření i vlastní výtvory. Bunson píše:

Farmaka staroegyptských kněží-lékařů zahrnovala antacida, měďnaté soli, terpentýn, kamenec, adstringenty, alkalická laxativa, diuretika, sedativa, antispasmodika, uhličitany vápníku a magnézii. Používali také mnoho exotických bylin. Veškerý výdej léků byl pečlivě stanoven v lékařských papyrech s výslovnými pokyny ohledně přesného dávkování, způsobu, jakým se lék měl užívat vnitřně (jako s vínem nebo jídlem), a vnější aplikace. (158)

Chirurgické zákroky byly běžné a bylo zjištěno mnoho nástrojů, které se používají dodnes. Egypťané měli křemenný a kovový skalpel, zubařské kleště, pilku na kosti, sondy, katétr, svorky na zastavení toku krve, spekulu, kleště, lancety na otevírání žil, houby, nůžky, fiály, plátěné obvazy a váhy na odvažování správného množství surovin pro míchání léků. Operace byly často úspěšné, o čemž svědčí nalezené mumie a další ostatky, které přežily amputaci a dokonce i operaci mozku po celá léta. Byly nalezeny také protézy končetin, vyrobené obvykle ze dřeva.

Závěr

Ne všechny lékařské postupy v Egyptě však byly tak úspěšné. Obřízka byla náboženským rituálem prováděným u chlapců ve věku 10 až 14 let, který označoval přechod od dospívání k mužství. Prováděl ji lékař, který zároveň plnil funkci chrámového kněze, za použití křemenného ostří a odříkávání zaklínadel, ale i přes jejich opatrnost tento zákrok někdy vedl k infekci. Protože podstatu infekce neznali, považovali ji za důsledek nadpřirozeného vlivu a řešili ji pomocí magických zaklínadel; to mělo s největší pravděpodobností za následek smrt mnoha mladých mužů.

Vzhledem k jejich víře v propojení dělohy se všemi částmi ženského těla byla běžným předpisem fumigace dělohy, doprovázená zaklínadly, která měla přehlédnout skutečnou příčinu problému. Problémy s očima se léčily dávkou netopýří krve, protože se věřilo, že noční vidění netopýra se přenese na pacienta; žádné důkazy nenasvědčují tomu, že by to bylo účinné.

Ačkoli egyptští balzamovači nepochybně pochopili, jak orgány, které z těla vyjímali, vzájemně spolupracují, nikdy se o tyto znalosti nepodělili s lékaři. Tyto dvě profese se pohybovaly ve zcela odlišných sférách a to, co každá z nich dělala v rámci své pracovní náplně, nebylo považováno za relevantní pro druhou. Z tohoto důvodu, přestože Egypťané měli prostředky ke zkoumání vnitřního lékařství, nikdy tak neučinili.

Srdce, přestože bylo uznáváno jako pumpa, bylo také považováno za centrum emocí, osobnosti a intelektu; srdce bylo u zemřelých zachováno, zatímco mozek byl vyškrabán a vyřazen jako bezcenný. Přestože uznávali onemocnění jater, neměli pochopení pro jejich funkci, a přestože se pravidelně zabývali potraty a neplodností, neměli pochopení pro porodnictví. Závislost této kultury na nadpřirozené pomoci bohů jim bránila zkoumat bezprostřednější a praktičtější řešení lékařských problémů, s nimiž se denně setkávali.

Přesto se egyptští lékaři těšili velké úctě pro své dovednosti a znalosti a volali je králové a šlechta jiných národů. Zejména Řekové obdivovali egyptské lékařství a převzali řadu jejich názorů a postupů. Pozdější slavní lékaři Říma a Řecka – jako Galén a Hippokrates („otec moderní medicíny“) – studovali egyptské texty a symboly a předávali tak tradice až do současnosti.

.