ZROZENÍ LEGENDY
Jméno „Jack Rozparovač“ vstoupilo do vyšetřování až po noci takzvané „dvojité vraždy“ Elizabeth Strideové a Catherine Eddowesové 30. září 1888.
Do té doby byl vrah znám pod různými názvy jako „Rudý ďábel“, „Vrah z Whitechapelu“ a „Kožená zástěra“.
Je to až příchod škodolibého dopisu zaslaného jedné londýnské tiskové agentuře později v září 1888, který do ságy vnese jméno „Jack Rozparovač“.
Dotyčný dopis obdržela agentura Central News ve svých prostorách v londýnské City 27. září 1888.
Na počátku se mu nevěnovali
Zpočátku se zaměstnanci tiskové agentury dopisem příliš nezabývali a trvalo by dva dny, než by se 29. září rozhodli předat jej metropolitní policii.
Dopis, psaný vychloubačným tónem, byl adresován „Šéfovi, Ústřední zpravodajská kancelář, Londýn, City.“
Zněl:
Vážený šéfe,
pořád slyším, že mě policie chytila, ale zatím mě nechce napravit. Už jsem se smál, když se tváří tak chytře a mluví o tom, že jsou na správné stopě. Ten vtip o Kožené zástěře mi dal pořádně zabrat. Jsem na kurvy a nepřestanu je trhat, dokud mě nezapnou. Velkolepá práce byla ta poslední. Nedal jsem té dámě čas, aby kvičela.
Jak mě teď můžou chytit. Miluju svou práci a chci začít znovu. Brzy o mně uslyšíte s mými legračními hříčkami. Nad poslední prací jsem si schoval trochu té správné červené hmoty do lahve od zázvorového piva, abych s ní mohl psát, ale zhoustla jako lepidlo a nemůžu ji použít. Červený inkoust je dost vhodný, doufám, ha ha. Při příští práci bych měl slečnám ustřihnout uši a poslat je policistům jen tak z legrace, že jo. Tenhle dopis si nechte, dokud neudělám trochu víc práce, a pak ho rovnou rozdejte.
Můj nůž je tak pěkně ostrý, že se chci hned pustit do práce, jestli budu mít příležitost.
Dobrou chuť.
Spravedlivě váš
Jack Rozparovač
Nevadí, když uvedu obchodní jméno. Nebyl dost dobrý na to, abych to zveřejnil, než jsem dostal všechen červený inkoust z mých rukou, proklínám to Zatím žádné štěstí. Prý jsem teď doktor. ha ha“
VYUŽIJTE DRAHÝ ŠÉFOVSKÝ LIST
.
POLICEJNÍ SCEPTICISMUS
Policie byla zpočátku skeptická k tomu, že tuto korespondenci skutečně napsal vrah, a domnívala se, že jde o podvod.
Ale během jednoho dne poté, co jim ji agentura předala, byly v časných ranních hodinách 30. září zavražděny další dvě ženy – Elizabeth Strideová a Catherine Eddowesová.
Policii nezbylo než se blíže podívat na to, co „Jack Rozparovač“ napsal.
Prohlášení „Chci se hned pustit do práce, jestli se mi naskytne příležitost“, vzhledem k tomu, že tak zřejmě učinil, zřejmě podpořilo autorovo tvrzení, že vrahem je on.
Mimochodem výhrůžka, že „té slečně ustřihne uši a pošle ji k policistům“; když její vrah skutečně Catharine Eddowesové ušní lalůčky zohavil, byla podle policie až příliš prorocká na to, aby ji odmítla jako plané vychloubání.
Kromě toho, když jejich vyšetřování vázlo a kritika tisku na jejich nedostatečný postup sílila, zoufale potřebovali v pátrání po vrahovi nějaký průlom. Možná by tento dopis mohl přinést kýžený průlom?
POLICIE ZVEŘEJNILA DOPIS
Prvního října tedy policie zveřejnila dopis Drahý šéfe, čímž eskapády neznámého vraha z East Endu a jeho odporné zločiny získaly hrůznou nesmrtelnost, a do případu tak vstoupil téměř bizarní prvek melodramatu.
DALŠÍ DOPIS JE PŘIJAT
V pondělí 1. října brzy ráno dorazila do Ústřední zpravodajské agentury pohlednice, která byla napsána podobným rukopisem jako dopis „Drahý šéfe“.
I tato pohlednice byla načmáraná červeným inkoustem, ale navíc na ní byly něco, co vypadalo jako krvavé skvrny.
Pisatel na pohlednici neuvedl datum, ale byla opatřena poštovním razítkem LONDÝN E, a to s datem 1. října.
Pokud autor nebyl tentýž pisatel odpovědný za dopis „Vážený šéfe“, nebylo pochyb o tom, že byl přinejmenším obeznámen s obsahem této zásilky.
SAUCY JACKY
Pohlednice zněla:-
Nepokoušel jsem se o milého starého šéfa, když jsem ti dával tip, o práci Saucyho Jackyho se dozvíš zítra dvojí událost tentokrát jednička trochu zapištěla nemohla skončit rovnou neměla čas dostat uši pro policii. Děkuju, že jsi mi poslední dopis schoval, dokud se zase nedostanu do práce.
Jack Rozparovač.“
POUŽIJTE DRZÝ JACK POŠTOVNÍ LÍSTEK
.
Je zřejmé, že ten, kdo pohlednici napsal, vyvozoval, že byla napsána velmi krátce po vraždách, a že se pisatel policii chlubí dvěma vraždami, které údajně právě spáchal.
Navíc obsahovala výsměch, že se skutečně pokusil uskutečnit svou hrozbu z předchozího sdělení, že oběti uřízne uši.
Začaly přicházet dopisy
Během několika dní po zveřejnění dopisu a pohlednice „Drahý šéfe“ se jejich kopie začaly objevovat ve světovém tisku.
Tato publicita se ukázala jako zhouba pro policejní snahy o dopadení vraha, protože odstartovala celonárodní zábavu, při níž mystifikátoři po celé zemi sahali po peru, a velmi brzy bylo zoufalé policejní vyšetřování zaplaveno skutečnou přílivovou vlnou falešné korespondence, která údajně pocházela od vraha.
Policii nezbývalo než si každý dopis přečíst a posoudit, vytvořit si úsudek o jeho pravdivosti a pokud možno vypátrat a vyšetřit pisatele.
NÁZOR GEORGE SIMSE
Žurnalista George Sims ve svém sloupku Dagonet pro Referee v neděli 7. října výstižně shrnul účinek, který zveřejnění dopisu a pohlednice – a příchod jména Jack Rozparovač do povědomí veřejnosti – mělo:
JACK ROZPAJOVAČ je hrdinou hodiny. Hrůzostrašnému podivínovi, ponurému vtipálkovi, se podařilo získat ohromné množství zábavy z pohlednice, kterou poslal do Centrálních novin. Zábava je jen jeho vlastní a nikdo se na ní nepodílí, ale on se v tuto chvíli musí démonicky škodolibě radovat ze stavu rozrušení, do něhož uvrhl veřejnost. Hrobové časopisy ten ubohý vtip reprodukovaly a pokoušely se vážně tvrdit, že ten strašlivý běloch z Whitechapelu je ten zahálčivý a zlomyslný idiot, který posílá do zpravodajské agentury krví potřísněné pohlednice. Celá záležitost je samozřejmě fraška.“
Co si myslel komisař
V té době si už policie byla jistá, že korespondenci zcela jistě nenapsala tatáž ruka, která zavraždila Mary Nicholsovou, Annie Chapmanovou, Elizabeth Strideovou a Catharine Eddowesovou. Měli však samozřejmě povinnost je prošetřit, už jen proto, aby vypátrali autora a vyloučili ho ze svého pátrání.
Desátého října sir Charles Warren informoval ministerstvo vnitra, že:
V současné době si myslím, že celá věc je podvod, ale samozřejmě jsme povinni pokusit se & zjistit pisatele v každém případě.“
NÁZOR ROBERTA ANDERSONA
V roce 1910 ve svých pamětech Robert Anderson, který byl v době vražd zástupcem policejního komisaře a vedoucím detektivního oddělení, ještě důrazněji tvrdil, že dopis byl podvod.
Vyjádřil se dokonce, že policie vtipálkovu totožnost znala:
Jenom dodám, že dopis „Jacku Rozparovači“, který je uložen v policejním muzeu na Novém Scotland Yardu, je výtvorem podnikavého londýnského novináře.“
PISATEL VĚDĚL, JAK PRACOVAL TISK
Okolnost, že ten, kdo byl odpovědný za odeslání dopisu a vytvoření jména Jack Rozparovač, jej poslal tiskové agentuře, a nikoli novinám, naznačuje, že pisatel byl ve skutečnosti obeznámen s fungováním tehdejšího tisku.
Jak poznamenal George Sims ke svým čtenářům:-
Skutečnost, že samozvaný vrah poslal své napodobené sdělení s krvavými skvrnami lidem z Central News, otevírá široké pole pro teorie. Kolik z vás, milí čtenáři, by se trefilo do představy „Ústředních zpráv“ jako schránky důvěry? Mohli jste poslat svůj vtip do Telegraphu, Timesů, jakýchkoli ranních či večerních novin, ale vsadím se, že by vás nikdy nenapadlo komunikovat s tiskovou agenturou. Není zvláštní, že tento maniak posílá své sdělení agentuře, která slouží celému tisku? Je to nápad, který by mohl napadnout snad nějakého novináře; a i pak by to pravděpodobně napadlo jen někoho, kdo je spojen s redakcí novin, někoho, kdo ví, co jsou to Centrální zprávy a jaké místo zaujímají v obchodu se zpravodajstvím. Tento Jackův postup prozrazuje vnitřní znalost novinového světa, která je jistě překvapivá. Vše tedy nasvědčuje tomu, že vtipálek je s tiskem profesně spjat. A pokud mluví pravdu a neklame nás, pak jsme postaveni tváří v tvář skutečnosti, že vraždy ve Whitechapelu spáchal praktický novinář – možná skutečný živý redaktor! Což je absurdní a myslím, že v tomto bodě to nechám být.“
DOPIS Z PEKLA
George Sims se s tím možná spokojil, ale pisatelé dopisů rozhodně ne.
Jak postupoval říjen, přicházely další a další dopisy.
Poté, 16. října 1888, přišel panu Simsovi dopis od pana Simse. George Lusk, předseda Výboru pro ostražitost v Mile Endu, obdržel dnes druhý nejznámější ze všech dopisů, dopis „Z pekla“.