Část prvníEdit
Příběh vypráví starořecký mýtus o Amorkovi a Psýché z pohledu Orual, starší sestry Psýché.
Začíná jako stížnost Orual coby staré ženy, která je rozhořčena nespravedlností bohů. Vždycky byla ošklivá, ale poté, co jí zemře matka a její otec král Glome se znovu ožení, získá krásnou nevlastní sestru Istru, kterou miluje jako vlastní dceru a která je v celém románu známá pod řeckou verzí svého jména, Psyché. Psyché je tak krásná, že jí obyvatelé Glómu začnou přinášet oběti jako bohyni. Kněz bohyně Ungit, mocná postava v království, pak králi oznámí, že různé pohromy, které postihly království, jsou důsledkem Ungitiny žárlivosti, a tak je Psyche na příkaz Ungit, matky boha hor, poslána jako lidská oběť neviditelnému „bohu hor“. Orual má v plánu Psyche zachránit, ale onemocní a není schopna ničemu zabránit.
Když je opět zdravá, Orual se vydá na místo, kde Psyche uvízla na hoře, aby ji buď zachránila, nebo aby pohřbila to, co z ní zbylo. Je ohromena, když zjistí, že Psyché je naživu, zbavená pout, v nichž byla spoutána, a navíc říká, že ji není třeba nijak zachraňovat. Psyché naopak vypráví, že žije v krásném zámku, který Orual nemůže vidět, protože bůh hor z ní udělal nevěstu, a ne oběť. V jednom okamžiku vyprávění se Orual domnívá, že má krátkou vizi tohoto hradu, ale pak se rozplyne jako mlha. Když se Orual dozví, že jí její nový bůh-manžel přikázal, aby se mu nedívala do tváře (všechna jejich setkání probíhají v noci), okamžitě pojme podezření. Tvrdí, že bůh musí být netvor, nebo že Psyche po svém opuštění a téměř smrti na hoře skutečně začala mít halucinace, že žádný takový hrad neexistuje a že její manžel je ve skutečnosti psanec, který se na hoře skrýval a využívá jejích přeludů, aby si s ní mohl užít. Orual říká, že protože ani s jednou z těchto možností se nemůže smířit, musí sestru této iluze zbavit.
Vrátí se podruhé, přinese Psyche lampu, aby ji mohla používat, zatímco její „manžel“ spí, a když Psyche trvá na tom, že svého manžela nezradí tím, že neuposlechne jeho příkaz, Orual vyhrožuje Psyche i sobě a bodne se do paže, aby ukázala, že je schopna svou hrozbu splnit. Nakonec Psyché neochotně souhlasí kvůli nátlaku a lásce k sestře.
Když Psyché neposlechne svého manžela, je okamžitě vyhnána ze svého krásného hradu a nucena putovat jako vyhnankyně. Orual se zjeví bůh hory a prohlásí, že Psyché nyní musí snášet útrapy z rukou síly, s níž on sám nedokázal bojovat (pravděpodobně jeho matka bohyně Ungit), a že „i ty budeš Psyché“, což se Orual po zbytek svého života pokouší interpretovat a obvykle to chápe tak, že když trpí Psyché, musí trpět i ona. Odsuzuje nespravedlnost bohů a říká, že kdyby jí ukázali obraz Psýchéina štěstí, který by byl snáze uvěřitelný, nezničila by ho. Od tohoto dne přísahá, že bude mít vždy zahalenou tvář.
Orual se nakonec stane královnou a válečnicí, diplomatkou, architektkou, reformátorkou, političkou, zákonodárkyní a soudkyní, i když po celou dobu zůstává sama. Sama sebe žene prací k tomu, aby zapomněla na svůj žal a na lásku, kterou ztratila. Psyché je pryč, její druhá rodina ji nikdy nezajímala a její milovaný vychovatel, „Lišák“, zemřel. Její hlavní milostný zájem v celém románu, kapitán královské stráže Bardia, je ženatý a své ženě je navždy věrný až do své smrti. Bohové pro ni zůstávají jako vždy mlčenliví, neviditelní a nemilosrdní.
Když je Bardia na smrtelné posteli, Orual se rozhodne, že už nesnese pohled na vlastní království, a rozhodne se ho poprvé opustit a navštívit sousední království. Při odpočinku na cestě opustí svou skupinu v jejich táboře a sleduje zvuky z nitra lesa, které, jak se ukáže, vycházejí z chrámu bohyně Istra (Psyché). Tam Orual vyslechne verzi mýtu o Psýché, která ji ukazuje jako tu, která ze závisti záměrně ničí život své sestře. V reakci na to sepíše svůj vlastní příběh, jak je uveden v knize, aby uvedla věci na pravou míru. Doufá, že se dostane do Řecka, kde se doslechla, že lidé jsou ochotni zpochybňovat i bohy.
Druhá částEdit
Orual začíná druhou část knihy konstatováním, že její předchozí obvinění, že bohové jsou nespravedliví, je mylné. Nemá čas přepsat celou knihu, protože je velmi stará a špatného zdraví a pravděpodobně zemře dříve, než ji bude moci přepracovat, a tak místo toho přidává na konec.
Vypráví, že od dokončení první části knihy zažila řadu snů a vizí, o jejichž pravdivosti zpočátku pochybuje, až na to, že se začaly dít i ve dne, kdy je plně vzhůru. Vidí se jí, že musí splnit řadu nesplnitelných úkolů, například roztřídit obrovskou hromadu různých semen na jednotlivé hromádky bez možnosti omylu nebo posbírat zlatou vlnu ze stáda vraždících beranů nebo přinést misku vody z pramene na hoře, na kterou se nedá vylézt a navíc je pokrytá jedovatými zvířaty. Právě uprostřed této poslední vize je odvedena do obrovské komnaty v zemi mrtvých a je jí dána příležitost přečíst svou stížnost před zraky bohů. Zjistí však, že místo aby četla knihu, kterou napsala, předčítá z papíru, který se jí objeví v ruce a obsahuje její skutečné pocity, které jsou skutečně méně vznešené, než by se z první části knihy zdálo. Přesto spíše než na Psyché žárlí, jak naznačoval příběh, který slyšela v chrámu, odhalí, že žárlí na bohy, protože jim bylo dovoleno užívat si Psyché lásky, zatímco jí samotné nikoli.
Bohové neodpovídají, ale Orual je spokojená, protože vidí, že „odpovědí“ bohů bylo ve skutečnosti to, aby pochopila pravdu o svých vlastních pocitech. Pak ji duch Lišky zavede do sluncem ozářené arény, v níž se dozví příběh o tom, čím se zabývala Psýché: sama dostala nesplnitelné úkoly z Orualiných snů, ale dokázala je splnit s nadpřirozenou pomocí. Orual poté opouští arénu a vstupuje na další zelené pole s průzračnou tůní vody a zářivou oblohou. Tam se setkává s Psýché, která se právě vrátila ze svého posledního úkolu: vyzvednout z podsvětí skříňku s krásou, kterou pak předá Orual, ačkoli si to Orual téměř neuvědomuje, protože v tu chvíli začíná tušit, že se děje něco jiného. Bůh hory přichází, aby byl s Psyché a soudil Orual, ale jediné, co řekne, je „Ty jsi také Psyché“, než vidění skončí. Čtenář je veden k tomu, aby pochopil, že tato věta byla po celou dobu vlastně milosrdenstvím.
Orual, probuzená z vize, krátce nato umírá, ale má právě tolik času, aby zaznamenala své vize a napsala, že už bohy nenávidí, ale vidí, že právě jejich přítomnost je odpovědí, kterou vždy potřebovala.