Komentář k tomuto článku
Co dělá z disociativní poruchy identity (DID) polarizující diagnózu? Proč rozděluje odborníky na věřící a nevěřící a vyvolává vášnivé debaty, velké emoce a zápal podobný tomu, co vidíme v náboženství?
Spory o DID budou pravděpodobně pokračovat i po pátém vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-V), jehož vydání je plánováno na rok 2012. Zastánci i odpůrci tvrdí, že mají navrch v argumentech o platnosti diagnózy DID a prospěšnosti versus škodlivosti léčby. Tento článek zkoumá logiku předchozích i nových argumentů.
1. Omyl rovnostářských argumentů
Když bylo v roce 1999 dotazováno 301 certifikovaných amerických psychiatrů na jejich postoje k diagnóze disociativní poruchy podle DSM-IV:
- 35 % nemělo k DID žádné výhrady
- 43 % bylo skeptických
- 15 % uvedlo, že by tato diagnóza neměla být do DSM zařazena1.
Jen 21 % se domnívalo, že existují silné důkazy o vědecké platnosti DID. Celkově se publikované práce zdají být skeptické k základním složkám DID: disociativní amnézii a terapii obnovené paměti.2
Skeptici DID jsou někdy obviňováni z „popírání“ nebo „neochoty“ tuto diagnózu přijmout. Informovaný skepticismus je přijatelný – dokonce se doporučuje – při stanovení diagnózy malingeringu, faktické poruchy, některých poruch osobnosti, zneužívání návykových látek a psychotických stavů, abychom jmenovali alespoň některé. Proč je informovaná skepse u DID odmítána?
V lékařských a chirurgických oborech je informovaná skepse podporována, aby lékař zpochybnil své předpoklady o možné diagnóze prostřednictvím metodického procesu zahrnutí, vyloučení a testování hypotéz. Tvrdím, že malá nebo žádná skepse je nestandardní praxí, ne-li nedbalostí.
Podobenství o nebeské konvici (rámeček 1)3 Bertranda Russella odhalilo omyl rovnostářských argumentů (tj. v jakékoli debatě nebo sporu, který má 2 strany, nemusí být obě strany nutně rovnocenné). Russellův argument platí pro jakýkoli systém víry, který se opírá o víru. Nyní, když je DID v „prastaré knize“ (DSM-IV), se důkazní břemeno podle jakési magické logiky přesunulo na „nevěřící“. V právu se tomu říká precedens, ale právo je ještě méně vědecké než psychiatrie a není nejlepším příkladem k následování. Omyl učiněný před 100 lety je stále omylem.
Box 1
V roce 1952 použil britský filozof Bertrand Russell analogii konvice ve vesmíru, aby ilustroval obtíže, kterým skeptici čelí při zpochybňování nefalzifikovatelných tvrzení. Russellův argument se týkal náboženské víry, ale je platný i pro jiné systémy přesvědčení spočívající na víře. Zde je analogie s nebeskou konvicí:
„Kdybych tvrdil, že mezi Zemí a Marsem je porcelánová konvice, která se otáčí kolem Slunce po eliptické dráze, nikdo by nebyl schopen mé tvrzení vyvrátit za předpokladu, že bych opatrně dodal, že konvice je příliš malá na to, aby ji odhalily i naše nejvýkonnější teleskopy. Kdybych však pokračoval tvrzením, že vzhledem k tomu, že mé tvrzení nelze vyvrátit, je nepřípustnou opovážlivostí lidského rozumu o něm pochybovat, byl bych právem považován za člověka, který mluví nesmysly. Kdyby však byla existence takové konvice potvrzena ve starých knihách, vyučována jako svatá pravda každou neděli a vštěpována do myslí dětí ve škole, bylo by váhání věřit v její existenci známkou výstřednosti a opravňovalo by pochybovače k pozornosti psychiatra v osvíceném věku nebo inkvizitora v dřívějších dobách.“
Zdroj: Odkaz 3
2. Nelogičnost příčinné souvislosti
Piper a Merskey v rozsáhlém přehledu literatury4,5 zkoumali předpokládanou souvislost mezi DID a zneužíváním v dětství (většinou sexuálním). Zjistili:
- žádný důkaz, že DID je důsledkem traumatu z dětství nebo že případy DID u dětí nejsou téměř nikdy hlášeny
- „konzistentní důkaz zjevné iatrogeneze“ v praxi některých zastánců DID.
Logiku lze snadno obrátit tvrzením, že diagnózu DID způsobují vzpomínky na sexuální zneužívání v dětství.
Pokud jde o údajnou neochotu pacientů hlásit zneužívání v dětství, byl jsem u každého z mých 15 údajných případů DID (všechny ženy) svědkem nikoli neochoty, ale silné tendence chlubit se svou diagnózou a symptomy a dychtivosti převyprávět své příběhy s grafickými detaily, obvykle nevyprovokovanými. Zdá se, že pacienti s diagnózou DID mají „silný zájem“ – abychom si vypůjčili výraz Paula McHugha6 – udržovat diagnózu DID, symptomy, chování a terapii jako cíl sám o sobě.
Zastánci DID uznávají, že v diagnóze a léčbě mohou existovat iatrogenní artefakty. Téměř okamžitě však naznačují, že tyto artefakty vytvářejí „jemné obranné strategie“ pacientů s DID. Greaves v diskusi o mnohočetné poruše osobnosti7 připouští, že nadměrná diagnóza může být vedena touhou terapeutů „dosáhnout narcistického uspokojení z toho, že ‚mají svého násobného'“, ale obviňuje z toho „neofyty“.
.