Disney zničil kariéru představitelky Sněhurky, aby iluze zůstala skutečná

Když měla Sněhurka 21. prosince 1937 premiéru v divadle Carthay Circle v Los Angeles, přišly na slavnostní představení největší a nejzářivější hollywoodské hvězdy. Walt Disney přijel v limuzíně se svou ženou Lillian. Davy lidí obklopovaly celý blok a scénu osvětlovaly obrovské reflektory. Disneyho první celovečerní animovaný film přilákal takové hvězdy, jako byli Cary Grant, Marlene Dietrichová, Judy Garlandová, Carole Lombardová, Shirley Templeová, Ginger Rogersová a mnoho dalších.

Mezi všemi těmi celebritami zůstala jedna okouzlující mladá žena bez povšimnutí. Vlastně se na promítání téměř vůbec nedostala, ačkoli bez ní by film nebyl stejný. Jmenovala se Adriana Caselotti a propůjčila Sněhurce nevinný, libozvučný hlas.

Tři roky předtím získala tehdy devatenáctiletá Adriana roli osamělé, ztracené princezny šťastnou náhodou. Její otec byl trenér zpěvu, kterého Disneyho castingový ředitel kontaktoval při hledání vhodné mladé ženy do role Sněhurky. Caselottiovi byli muzikální rodina: Adriana a její starší sestra byly profesionální operní pěvkyně.

Adriana prosila svého otce o možnost vyzkoušet si roli a na konkurzu ohromila hudebního režiséra Franka Churchilla svou schopností přečíst „Someday My Prince Will Come“, aniž by on zahrál jedinou notu na klavír.

Ale Adriana nevěděla, že se za zástěnou skrývá sám Walt Disney a poslouchá její konkurz. Zatímco Churchill si byl jistý, že svou princeznu našel, Disney vyzkoušel dalších 148 hereček, než Adrianě o rok později zavolal, že roli získala.

Disney popsal Adrianin hlas jako „libozvučný, který se při zpěvu a mluvení zvedal a téměř usmíval“, řekl v roce 1987 časopisu Animator. „Písně… byly operního stylu a obsahovaly složité koloratury, které jsem naštěstí uměla.“

Adriana nahrávala své písně a repliky na zvukové scéně s doprovodem klavíru – nikoli orchestru – a bez přítomnosti dalších herců. Neviděla žádné spěchy, nikdy neslyšela playbacky svých písní. Ani netušila, že to má být celovečerní film! Dostávala 20 dolarů denně a v průběhu natáčení si vydělala celkem 970 dolarů.

Natáčení Sněhurky se neslavně protáhlo oproti plánu i rozpočtu. Nikdo nevěřil, že diváci vydrží u celovečerního pohádkového animáku. Hollywoodské drby tomu říkaly „Disneyho bláznovství“. Dokonce i jeho vlastní žena se obávala, že to bude bomba. Disney byl nucen zastavit svůj dům, aby pokryl náklady na tříletou produkci ve výši 1,5 milionu dolarů.

V noci premiéry Harry Stockwell, hlas krásného prince, navrhl Adrianě, aby se zúčastnili promítání. „Měli jsme pocit, že by bylo fajn se jen tak objevit, což jsme také udělali,“ řekl Caselotti časopisu Animátor k 50. výročí filmu. „Dívka u dveří se zeptala: „Můžu si vzít vaše lístky?“ a já řekla: „Já jsem Sněhurka a tohle je princ z pohádky!“, na což ona odpověděla: „Je mi jedno, jestli jsi čarodějnice, bez lístků dovnitř nepůjdeš!“. Tak jsme počkali, až se nebude dívat, a vplížili jsme se dovnitř. Běžela za námi, ale my jsme se dostali až na balkon, daleko na jedné straně, a ona nás nemohla najít!“

Po skončení titulků diváci Waltu Disneymu tleskali vestoje. Jak bylo v té době zvykem, jméno Adriany Caselotti nebylo v titulcích uvedeno; stejně jako žádný z ostatních hlasů.

Související video:

„Walt Disney si myslel, že by to zkazilo iluzi, kdybyste věděli, kdo jsou lidé, kteří ve filmu namluvili hlasy,“ řekla animátorka. Ve skutečnosti byl Disney tak neoblomný v otázce zachování iluze, že odmítl, aby Adriana vystupovala v pořadu Jacka Bennyho, v té době nejpopulárnějším rozhlasovém pořadu v Americe. Disney jí ztížil účinkování v jakémkoli jiném filmu a fakticky ji zařadil na černou listinu herců. V jednu chvíli se údajně pokusila Disneyho zažalovat o honorář, ale prohrála.

Sněhurka byla obrovským hitem. Vydělal tolik peněz, že Disney zakoupil 51 akrů pozemků v Burbanku, aby zde vybudoval studia, která slouží dodnes. Na předávání cen Akademie v roce 1938 byl Disneymu udělen čestný Oscar za „významnou inovaci na filmovém plátně“. Ocenění představovalo jednoho Oscara běžné velikosti a sedm menších, které předávala Shirley Templeová.

Související článek: „V roce 1938 byl Disney oceněn Oscarem: Disney vynechal nejhrůznější aspekty původního příběhu o Sněhurce

Disney nakonec Caselottiovou přece jen najal k účasti na propagačních zájezdech, kde se oblékala do slavné Sněhurčiny stuhy do vlasů a šatů s nadýchanými rukávy, dokud jí nebylo 40 let a školáci si nevšimli, že je tak „stará“. V roce 1983 znovu nahrála píseň „I’m Wishing“ pro Studnu přání ve Sněhurčině jeskyni v Disneylandu.

Caselottiová se věnovala opeře a propašovala se do dvou malých filmových rolí – do linie s Plecháčem v Čaroději ze země Oz a do malé pěvecké role ve filmu It’s a Wonderful Life. Zemřela v roce 1997 ve věku 80 let.