Dekameron, sbírka povídek Giovanniho Boccaccia, která vznikla pravděpodobně mezi lety 1349 a 1353. Dílo je považováno za mistrovské dílo klasické italské prózy. Ačkoli má romantický tón a formu, vymyká se středověkému cítění důrazem na lidskou schopnost překonat, ba dokonce využít štěstí.
Dekameron tvoří skupina povídek spojených rámcovým příběhem. V úvodu rámcového příběhu prchá deset mladých lidí (sedm žen a tři muži) z morovou epidemií postižené Florencie do rozkošné vily v nedalekém Fiesole. Každý z nich vládne jeden den a stanoví podmínky pro denní příběhy, které mají všichni účastníci vyprávět, a výsledkem je sbírka o 100 dílech. Každý den je zakončen canzone (písní) a některé z nich představují Boccacciovu nejlepší poezii.
Každá denní sbírka příběhů má jiný tón nebo téma. První den se skládá z vtipného pojednání o lidských neřestech. Druhý den triumfuje štěstěna nad svými lidskými hříčkami, ale třetí den ji potrápí lidská vůle. Den 4 je ve znamení tragických milostných příběhů. Den 5 přináší šťastné konce lásky, která zpočátku neprobíhá hladce. Šestý den opět zavládne vtip a veselí. Ve dnech 7, 8 a 9 mají volný průběh lsti, podvody a často i oplzlá drzost. V 10. dni se dřívější témata dostávají na vrchol; cyklus příběhů uzavírá hojně přejatá povídka „Pacientka Griselda“.
Všeobecně se uznává, že Boccaccio si mnoho příběhů vypůjčil z folklóru a mýtů, ale vytříbený rukopis a propracovaná struktura díla jasně ukazují, že jeho autor nebyl pouhým antologistou. Jeho prózy ovlivnily mnoho renesančních spisovatelů a samotné jeho příběhy byly po staletí přebírány. Zatímco někteří kritici napadali dílo jako vulgární a cynické, autor si i v těch nejrozpustlejších pasážích zachoval potvrzení morálních hodnot. Svým rozsahem pojednání o soudobé městské společnosti – od humorného až po tragické – stejně jako svým humanismem a rychlým a živým vyprávěním zůstala i v 21. století pozoruhodně svěžím a pronikavým dokumentem.