Eseje je literární žánr charakterizovaný především návrhem a obhajobou osobního a subjektivního pohledu na dané téma, které se může týkat následujících oblastí: politické, filozofické, náboženské, sportovní, historické, sociální, kulturní, aniž by se opíral o jakýkoli teoretický rámec, ale o vůli sdělit nebo vyjádřit vlastní názor.
Obecně se hojně používá v akademických kruzích, jako jsou univerzity, organizace nebo studijní či výzkumná centra. Ze všech „akademických“ textů můžeme nepochybně tvrdit, že esej je nejvíce „svobodný“, „osobní“ a že není tolik vázán na empirickou (reálnou) a systematickou demonstraci jako monografie nebo výzkumný článek.
Ačkoli jako žánr je jeho původ poměrně moderní, jeho obdobu lze nalézt ve velmi starém řecko-římském řečnictví, v němž byl velmi významnou osobností „rektor“ Menandr, který ve svých Pojednáních o epickém žánru dokonce stanovil některé z charakteristik toho, co dnes známe jako esej a co se dosti shoduje s charakteristikami tohoto žánru: volný a nahodilý námět; jednoduchý, hovorový a přirozený jazyk; subjektivní určení a závěry; zavádění prvků, jako jsou osobní anekdoty, citáty nebo přísloví, které mu dodávají živější charakter; a nedodržuje nebo nerespektuje předem stanovený řád, jako je tomu například u povídky. A konečně, esej je také krátká a je určena převážně heterogennímu publiku.
Z toho je zřejmé, že esej nachází protipól ve zprávách, které patří do zpravodajského žánru. Jednak kvůli subjektivitě, která se eseje zmocňuje, a pak proto, že záměrem toho, kdo esej navrhuje, je spíše přesvědčovat a přesvědčovat než informovat o daném tématu.
Mezi tiskovými texty mají k eseji asi nejblíže interpretační a názorový žánr a můžeme říci, že z obou přebírá některé rysy: z názorového žánru proto, že jde o pohled z místa, kde stojí pisatel, je to „jeho“ pohled na to či ono ústřední téma nebo námět, kterým se esej zabývá. Z výkladového žánru přebírá záměr přesvědčit prostřednictvím prvků, jako je srovnání, exemplifikace nebo kontrast.
Novinový článek, miscellany, epištola, disertace a dialog jsou mimo jiné některé z dalších žánrů označovaných jako didaktické, které jsou něčím jako prvními příbuznými eseje.
Eseje se skládá z následujících částí: úvod, kde se představí téma s odpovídající hypotézou a tezí. Po něm následuje vyslovení věty, která se obecně vztahuje k tématu a je esejistovým vlastním autorstvím. Poté následuje rozvíjení, kde se teze prohloubí pomocí argumentačně výkladové modality, a nakonec se v závěru pokusí jít hlouběji do teze a vysvětlit, proč na ní od začátku trvá.
Právě v rozvíjení musí autor volit mezi různými „technikami“ psaní, o kterých jsme se již zmínili. Například v porovnání uvede hlavní charakteristiky předmětu/tématu ve vztahu k ostatním. Příklad: srovnání nárůstu HDP (hrubého domácího produktu) mezi dvěma nebo více zeměmi. Důraz je zde pravděpodobně kladen na hospodářský rozvoj jedné z dotčených zemí. Další technikou je exemplifikace, kdy autor hledá příklady z empirické reality, aby podpořil teorie nebo makro vize, například vysvětluje ekonomické teorie závislosti a rozvoje prostřednictvím historických událostí ve vztahu k politickým a ekonomickým skutečnostem konkrétní země. A konečně, kontrastování je velmi podobné srovnávání, i když v tomto případě je kladen důraz na dvě různé skutečnosti nebo charakteristiky mezi dvěma nebo více objekty, například v případě zavádění veřejných politik, které upřednostňují vzdělávání, může být jako reference vzata realita země, která je velmi odlišná od té, kterou popisujeme nebo kterou se zabýváme v ústředním tématu eseje.