Dekkan dal vzniknout některým z nejvýznamnějších dynastií v indických dějinách, například říši Vidžajanagara, dynastii Raštrakuta, dynastie Čólů, dynastie Thagadurů, Adhiyamans Pallavů, Tondaimanů, dynastie Satavahanů, dynastie Vakataků, dynastie Kadambů, dynastie Chalukya, dynastie Kakatiya, Západní říše Chalukya a říše Marathů. Z raných dějin jsou hlavními zjištěnými fakty růst maurjovské říše (300 př. n. l.) a poté Dekanu vládla dynastie Satavahana, která chránila Dekan před skytskými nájezdníky, západními satrapy. K významným dynastiím této doby patří Čolové (3. stol. př. n. l. až 12. stol. n. l.), Čalukjové (6. až 12. stol.), Raštrakutové (753-982), Hojsalové (10. až 14. stol.), Kakatijové (1083 až 1323 n. l.) a říše Vidžajanagara (1336-1646). Ahirští králové kdysi vládli Dekkánu. Jeskynní nápis v Nasiku se zmiňuje o vládě abhirského prince jménem Ishwarsena, syna Šivadatty. Po pádu dynastie Satavahana vládla Dekkánu od 3. do 5. století dynastie Vakataka.
Od 6. do 8. století vládla Dekkánu dynastie Čalukja, z níž vzešli velcí panovníci jako Pulakesi II, který porazil severoindického císaře Haršu, nebo Vikramadiťa II, jehož generál v 8. století porazil arabské nájezdníky. Od 8. do 10. století vládla tomuto regionu dynastie Raštrakutů. Vedla úspěšná vojenská tažení do severní Indie a arabští učenci ji označovali za jednu ze čtyř velkých říší světa. v 10. století vznikla říše Západní Čalukja, z níž vzešli učenci jako sociální reformátor Basavanna, Vidžňánesvara, matematik Bháskara II. a Somešvára III, který napsal text Manasollasa. Od počátku 11. století do 12. století byla Dekanská náhorní plošina pod nadvládou říše Západních Čalukjů a dynastie Čolů. Za vlády rádži Rádži Čoly I., Rádžendry Čoly I., Džajasimhy II. a Sómešvary I. a Vikramadityi VI. a Kulottunga I. se na Dekkánské plošině odehrálo několik bitev mezi říší Západních Čalukjů a dynastií Čolů.
V roce 1294 Alauddín Chaldži, císař z Dillí, vtrhl do Dekanu, vtrhl do Dévágirí a zredukoval jadavské rádže z Maháráštry na pozici tributárních knížat (viz Daulatabád), poté pokračoval na jih, aby dobyl Orugallu v Karnátice. V roce 1307 začala nová série nájezdů vedená Malikem Kafurem v reakci na nezaplacené tributy, která vedla ke konečné zkáze yadavského klanu; v roce 1338 bylo dobytí Dekanu dokončeno sultánem Muhammadem bin Tughluqem. Císařská hegemonie trvala krátce, protože dřívější království se brzy vrátila svým dřívějším pánům. Po těchto zběhnutí států brzy následovalo všeobecné povstání cizích správců, které vyústilo v roce 1347 v nastolení nezávislé bahmánské dynastie. Moc Dillíského sultanátu se vypařila jižně od řeky Narmady. Jižní Dekán se dostal pod vládu slavné říše Vidžajanagara, která dosáhla svého zenitu za vlády císaře Krišnadévaráji.
V mocenských bojích, které následovaly, připadlo hinduistické království Karnátaka kousek po kousku dynastii Bahamani, která v roce 1373 posunula své hranice ke Golkondě, v roce 1421 k Warangalu a v roce 1472 k Bengálskému zálivu. Krishnadevaraya z říše Vijayanagara porazil poslední zbytek moci Bahmanského sultanátu, načež se Bahmanský sultanát zhroutil. Když se Bahmánská říše v roce 1518 rozpadla, její panství bylo rozděleno do pěti muslimských států Golkonda, Bijapur, Ahmednagar, Bidar a Berar, čímž vznikly Dekanské sultanáty. Jižně od nich ještě přežil hinduistický stát Karnátaka neboli Vidžajanagar, ale i ten byl v bitvě u Talikoty (1565) poražen ligou muslimských mocností. Berar byl již v roce 1572 připojen k Ahmednagaru a Bidar byl v roce 1619 pohlcen Bidžápurem. V této době také vzrostl zájem Mughalů o Dekkan. Částečně byl k říši připojen v roce 1598, Ahmadnágar byl plně anektován v roce 1636, Bidžapur v roce 1686 a Golkonda v roce 1687.
V roce 1645 položil Šivádží základy maráthské říše. Maráthové pod vedením Šivádžího přímo vyzvali Hidžápurský sultanát a nakonec i mocnou Mughalskou říši. Jakmile Bidžápurský sultanát přestal být pro maráthskou říši hrozbou, stali se Maráthové mnohem agresivnějšími a začali často podnikat nájezdy na mughalské území. Tyto nájezdy však rozzlobily mughalského císaře Aurangzeba a v roce 1680 přesunul své hlavní město z Dillí do Aurangábádu v Dekkánu, aby dobyl území držená Marathy. Po Šivádžího smrti bránil maráthskou říši před náporem Mughalů jeho syn Sambhadží, ale Mughalové ho zajali a popravili. V roce 1698 padla poslední maráthská pevnost v Džinji a Mughalové nyní ovládali všechna území držená Maráthy.
V roce 1707 zemřel císař Aurangzeb na nemoc ve věku 89 let, což umožnilo Maráthům znovu získat ztracená území a nastolit autoritu ve velké části dnešní Maháráštry. Po smrti Čhatrapatiho Šahua se v letech 1749-1761 stali faktickými vůdci říše Pešvové, zatímco Šivádžího nástupci pokračovali jako nominální vládci ze své základny v Sataře. Maráthové drželi Brity v 18. století na uzdě. V roce 1760, po porážce Nizáma v Dekkánu, dosáhla moc Maráthů svého zenitu. Neshody mezi pešwou a jeho sardary (veliteli armády) však vedly k postupnému úpadku říše, který nakonec vyústil v její anexi britskou Východoindickou společností v roce 1818 po třech anglo-marathských válkách.
O několik let později zřídil Aurangzebův místokrál v Ahmednagaru Nizam-ul-Mulk v roce 1724 sídlo nezávislé vlády v Hajdarábádu. V Mysore vládl Hajder Alí. Během bojů o moc, které následovaly přibližně od poloviny 18. století mezi mocnostmi na náhorní plošině, stáli Francouzi a Britové na opačných stranách. Po krátkém triumfálním průběhu zájmy Francie upadly a nové impérium v Indii založili Britové. Mysore tvořil jedno z jejich prvních dobytých území v Dekkánu. K jejich panství byly brzy připojeny Tanžore a Karnátika a v roce 1818 následovala území Péšvů.
V britské Indii byla náhorní plošina z velké části rozdělena mezi předsednictví Bombaje a Madrásu. Dvěma největšími domorodými státy v té době byly Hajdarábád a Mysore; v té době existovalo mnoho menších států, včetně Kolhapuru a Sawantwari.
Po získání nezávislosti v roce 1947 byly téměř všechny domorodé státy začleněny do Indické republiky. Indická armáda obsadila Hajdarábád v rámci operace Polo v roce 1948, když se odmítl připojit. V roce 1956 byly zákonem o reorganizaci států reorganizovány státy podle jazykového klíče, což vedlo ke vzniku států, které se v současnosti nacházejí na náhorní plošině.