Na zanedbané ulici v centru Hollywoodu stojí Bobby Brown před svou zkušebnou a opírá se o cihlovou zeď. Je svlečený do půl pasu a horní díl jeho černobílého pruhovaného spodního prádla Calvin Klein trčí nad extrémně pytlovitými ultra modrými džínami. Krčí se na chodníku a jeho diamanty – zejména obrovský prsten s nápisem „BBB“ (jako Bobby Barrisford Brown) – se lesknou v pouličním osvětlení. Brown zamíří a hodí mincí. „No tak. No tak. No tak,“ řekne. „Chci jen peníze.“
Brown vyhraje a sebere drobné. Hraje se třemi svými „kluky“ (obvykle cestuje s velkou skupinou – od pěti výš), včetně Stylze, kluka se sladkou tváří, který rapuje ve skladbě „Humpin‘ Around“. Joseph Bushfan, jeho bodyguard, stojí za nimi a pozoruje ulici.
Tři kluci ze sousedství jdou náhodou kolem a Brown je s radostí pustí do hry. Zdá se, že si neuvědomují, proti komu hází čtvrťáky. Zdá se, že Browna neprozradí ani kámen na krku nebo diamantové pavé rolexky na zápěstí. Vypadá ale jinak než před čtyřmi lety – zmohutněl a ztratil svůj charakteristický účes Gumbyho. Nejdřív si oholil jednu stranu hlavy („Vypadal jsem jako cvok, trochu děsivě“), ale teď už je skoro celý plešatý.
Brown touží hrát kostky, ale ostatní kluci chtějí zůstat u mincí. Další kluk ze sousedství se chce zapojit do hry a Brown řekne: „Jasně, víc desetníků, víc lepší“. Znovu házejí a Brown opět vyhrává. Jde po ulici s rukama roztaženýma do V a říká: „Dostanu všechno!“
„Zůstali jsme tam celou noc,“ říká Brown druhý den, zatímco tanečníci zkoušejí píseň „Humpin‘ Around“ pro show MTV Video Music Awards. „A já je rozbil. Zlomil jsem je všechny.“ Směje se. Tohle je známý terén. Brown, kterému je teprve 23 let, vyrostl v bostonské čtvrti Orchard Park. „V projektech,“ vzpomíná, „jsem byl proslulý tancem. A rvačkami.“
Nejmladšího chlapce v šestičlenné rodině Bobbyho poprvé postavila matka na pódium při vystoupení Jamese Browna, když mu byly tři roky. „Nikdy se nestyděl,“ říká Tommy Brown, jeho bratr a manažer. „Bobby ne.“ Začal vyhrávat talentové soutěže, ale stále byl malým zločincem. „Myslím, že jsem se nikdy necítil jako dítě,“ vzpomíná. „Vždycky jsem se motal kolem starších kluků, dělal jsem starší věci. Věděli jste, že dostanou peníze. A když dostali peníze oni, dostal jsi je i ty. Víc peněz, víc peněz, víc peněz je lepší.“ Brown se odmlčí. „Proto se pořád chovám jako kluk.“
Když mu bylo jedenáct, jeho kamarád z dětství James „Jimbo“ Flint byl ve rvačce ubodán k smrti. „To byl zlom v mém životě,“ říká nyní. „Tehdy jsem si uvědomil, že běhání po ulicích nemůže trvat věčně. Ne vždycky máte štěstí. Hned potom jsme založili New Edition.“
Hruba dva měsíce po založení skupiny New Edition, která vznikla po vzoru Jackson 5 kolem roku 1968, se skupina umístila na druhém místě ve velké bostonské talentové soutěži. Místnímu šéfovi talentů Maurici Starrovi se líbilo, co slyšel, a podepsal se skupinou smlouvu. V roce 1983 se její první píseň „Candy Girl“ stala hitem a New Edition, jejíž průměrný věk členů byl 14 let, se okamžitě stala senzací. „Honily se kolem nás malé holčičky,“ vzpomíná Brown. „Na pódiu byly malé kalhotky. Některé holky byly rychlé a spoustu z nás to zlomilo.“
Přes svůj úspěch byla skupina pro Browna přinejlepším smíšenou zkušeností. Ačkoli se s tím smířil, Brown měl pocit, že Starr skupinu oklamal („Dostal jsem jen 500 dolarů a videorekordér“), a také byl frustrovaný z toho, že nedostal možnost zpívat hlavní vokály. „Bobby byl purista,“ vzpomíná Ernie Singleton z MCA. „Házel na pódium mikrofony, když nemohl hrát svůj part tak dlouho, jak chtěl. . . . Mezi Bobbym a ostatními kluky vznikaly obrovské třenice.“
Rozhodl se tedy pro sólovou dráhu. „Prostě jsem cítil, že pro mě bude nejlepší, když půjdu a budu dělat to, co chci,“ říká. Okamžitě se začaly šířit fámy: Brown bral kokain, Brown byl na cracku a nakonec byl Brown mrtvý. „Lidé si udělají svůj vlastní obrázek,“ říká s nemalou dávkou frustrace. „Pořád jsme se s ním hádali, a aby se pokusili zařadit mé jméno na černou listinu, tak to udělali. Ale já jsem nikdy drogy nebral a nikdy jsem nebyl na drogách. Mou jedinou drogou je, myslím, alkohol. Hodně piju pivo. To je moje nejlepší droga.“
V sedmnácti letech měl Brown nejen novou nahrávací smlouvu s MCA, ale byl také otcem. „Byla to jedna z těch nocí,“ říká a kroutí hlavou. „Měl jsem narozeniny a kluci mi uspořádali oslavu v hotelu. Byl jsem opilý a jedna věc vedla k druhé, a další věc vedla k téhle věci, a já zapomněl tašku a POW! Přišel můj chlapeček.“ Landon Brown, kterému je nyní šest let, žije se svým otcem. (Další dvě Brownovy děti, tříletá Laprincia a jedenáctiměsíční Robert junior, žijí s matkou Kim Wardovou, která byla Brownovou dlouholetou přítelkyní a „první láskou“)
V roce 1986 vydal Brown album King of Stage, které bylo z velké části ignorováno, ačkoli se zdá, že má stále zálibu ve všem královském (koruny jsou v Bobbylandu všude). Don’t Be Cruel, vydané v roce 1988, bylo úplně jiné kafe. Producent Teddy Riley pomohl spojit hip-hop, pop a trochu funku, aby Don’t Be Cruel byla první „New Jack Swing“ deskou. Byly z ní čtyři hity v řadě a alba se prodalo neuvěřitelných osm milionů kopií.
Velká část Brownova úspěchu byla založena na jeho živých vystoupeních. Vystupoval vyčerpávajícím způsobem, někdy hrál v jednom městě třikrát během jednoho turné, a jeho show byly nasáklé sexem. Jeho tanec kombinoval glissé a broušení pánví; nějakým způsobem dokázal být hladký i tvrdý zároveň. „Bobby Brown,“ napsal John Leland v deníku Newsday, „je nejvíc elektrizujícím umělcem své doby.“
Ale to, že byl nejlétavějším a nejdrsnějším Mack Daddym v bloku, nedělalo z Browna šťastného teenagera. „Přinášelo mi to jen další a další problémy,“ říká poněkud prostomyslně. „Byl jsem smutný. Hodně smutný. Bylo mi opravdu zle, ale pořád jsem vystupoval a bylo to horší a horší. Všechno se to na mě sesypalo. Cítil jsem se sám, nevěděl jsem, jestli mi je zítřek zaslíben.“
Po hraní v Japonsku před dvěma lety se Brown s bratrem přestěhovali z L.A., kde žili, do Atlanty. Během následujících dvou let vychladl, koupil si sídlo a pozemek (za 2,2 milionu dolarů), studio (které přejmenoval na Bosstown) a dvořil se Whitney. „Zůstal bych v domě,“ říká. „Trochu jsem se bál jít do kina nebo do obchoďáku. Protože jsem nevěděl, co si lidé v duchu myslí. Všichni se mě totiž ptali: ‚Kdy vyjdou tvoje věci? Takže jsem tam prostě nechodil.“
„Nikdo jiný mě neviděl, ale já jsem seděl doma před zrcadlem a snažil se zpívat, jako bych byl na pódiu.“
Zdá se, že manželství ho uklidnilo („Teď se cítím bezpečně“) a on se nemůže dočkat, až se vrátí na cesty. „Bobby bude jezdit po celé zemi,“ říká Tommy Brown. „Nebude si dělat starosti s Atlantou nebo Jersey. Prvních pár let manželství bude bydlet u Sheratonů.“
V Bobbyho táboře panují obavy, že šťastně ženatý Bobby Brown nebude mít stejný sexappeal. „Tato svatba je pro něj osobně přínosná,“ říká Brian Irvine, Brownův obchodní manažer. „Ale z profesního hlediska musíme svatbu zlehčovat. Jeho image je mladý drsňák, který je pohledný a hýbe boky, a to se holkám líbí. To nemůže ztratit. Takže musí udržet svůj soukromý život v tajnosti. Problém je, že je dobrý pro Whitneyinu image. A to je ten boj.“
Zdá se, že Browna se tento rozpor netýká. „Chci se jen dostat na pódium,“ opakuje stále dokola. „Na zbytek – na to zapomeňte. Prostě mě pusťte na pódium a všechno bude v pořádku.“